Čtením a psaním ke kritickému myšlení
Kritické listy

Úvodník

Kateřina Šafránková


Milé čtenářky, milí čtenáři,

mám ráda provokativní knihy, které mě nutí přehodnotit způsob, jak se dívám na svět. Knihy, při jejichž čtení se často různě fyzicky i psychicky kroutím, které často odkládám a zase se k nim vracím – sama zvědavá, zda se autor konečně umoudřil, zda už budou pro mě jeho názory přijatelnější, protože jsem si dala pauzu. Nejčastěji to bývají knihy plné názorů, s nimiž do určité míry souhlasím, ale vadí mi na nich, že se autoři nespokojí s tím, co už umím a znám, ale chtějí po mně víc. Chtějí aktivní přístup, více přemýšlení. Takové knihy jsou náročné. Pokud si dám tu práci a autora pochopím, mohu po čase o jeho názorech začít přemýšlet méně bolestně. Když odezní první snaha o sebeobranu, když odezní vztek a pobouření, že autor zašel moc daleko, za hranici mé bezpečné zóny, mohu se začít s některými názory ztotožňovat. Jednou z těchto knih pro mě kdysi byla Evelyho Láska a manželství. Nebo o jiném tématu a v našem prostředí známější kniha Respektovat a být respektován. V nedávné době jsem našla další takovou knihu. Jmenuje se The Book Whisperer (ve volném překladu: Ten, kdo si šeptá o knihách) a napsala ji americká učitelka Donalyn Millerová. Citáty z knihy najdete v tomto čísle KL na některých stranách. Autorka kritizuje americký, ale potažmo i český vzdělávací systém, který čtení spojuje s úkoly, otázkami a zadáními, povinnostmi, nudou a stresem. Systém, který zbavuje čtení radosti. I přes množství výzkumů (starých i více než 30 let) se v USA nestalo pravidelné (nejlépe každodenní) samostatné čtení žáků pro radost běžnou součástí výuky. Učitelé stále preferují způsob, kdy všichni čtou jednu knihu, kdy všichni odpovídají na stejné otázky k textu, kdy se společně trénují čtenářské dovednosti. Donalyn odmítá tuto praxi, je zastáncem „pouhého“ čtení a sdílení. Při samostatném čtení žákům modeluje pouze to, jak se sama stala čtenářem, jen to, jak jí některá kniha kladla odpor, jiná se četla hladce. Žáci mají předepsaný počet knih, které mají přečíst (v 6. třídě je to 40 knih), rozšiřují své čtenářské teritorium o nové žánry. Každá minuta, kdy žáci v hodinách čtení nečtou, je ztrátou času.
Autorka je vášnivá čtenářka, zejména knih pro děti a mládež. Sama ve třídě čte, o knihách nadšeně mluví, nechává si knihy od žáků doporučovat, vede s žáky hovory o knihách. Má pochopitelně velmi dobře zásobenou třídní knihovnu. Všechny knihy v knihovně jsou její vlastní. Díky tomu má naprostou svobodu, jak s nimi nakládat – půjčuje je kolegům, sourozencům svých žáků, jejich kamarádům. Nemusí se obávat, že se žáci budou ke knihám chovat neuctivě, všichni totiž vidí, že jsou její a že je má v oblibě. Donalyn tvrdí, že je neomluvitelné, pokud učitel sám nečte, pokud se vymlouvá na nedostatek času. Jak je možné, že není ochoten jít spát o 15 minut později a číst si? Proč si nečte v dopravních prostředcích, při čekání na úřadech? Na úvod své knihy se Donalyn vymezuje vůči akademickému prostředí, píše, že svoji odbornost čerpá ze zástupů žáků, ze kterých se stali čtenáři. Napsala knihu o propojení neutuchající lásky ke čtení s výukou čtení, a o tom, jak využila zkušenosti celoživotního čtenáře k povzbuzení žáků ke čtení. S některými jejími názory nesouhlasím, ale mnohé z nich jsou svou radikálností opravdu inspirativní.

Kateřina Šafránková