Čtením a psaním ke kritickému myšlení
Kritické listy

Konzultace žáka a učitele

(Učitel jako konzultant posiluje žákovu samostatnost v práci)

O. Hausenblas

Úvod

Doufáme, že praktické rady, jak se žáky konzultovat o jejich práci, přijdou vhod i našemu učitelstvu tím, že mohou pěkně navázat na českou tradici, v níž učitelé se žáky více rozmlouvají o jejich práci, než by je písemně testovali. Na rozdíl od časté české praxe však v následujícím textu není cílem konzultace ani zkontrolovat žáka, ani ho pochválit, ale hlavně mu umožnit, aby se naučil o své práci soustavně přemýšlet.

Konzultování je oporou práce v dílně. Ne nadarmo se ve vyučování zavádějí “dílny” čtení, psaní atd. Není to jenom nové slůvko, dílna je odpradávna prostředím, ve kterém jednak vznikají reálné výtvory (například sochy Matyáše Brauna), jednak se v něm tovaryši i učedníci učí přímo prací na svém díle, a to při osobní asistenci Mistra. Ten s nimi hovoří o postupu jejich práce, jeho se ptají, s ním konzultují… Ostatní si při tom dělají na svém, a konzultují tehdy, když oni sami potřebují.

Konzultování v dílně je velice účinný postup k individualizaci učení. Učitelovy rady, výklady, pomoc nejsou směřovány kamsi “doprostřed” celé třídy, ale k docela určitému žákovi, který pomoc opravdu potřebuje, protože si pro ni přišel. Mnohý žák je také otevřenější a ochotnější, když je konzultace privátní, jen mezi ním a učitelem.

Je překvapivé, že učitelé, kteří s konzultacemi začínají, bývají na rozpacích, co vlastně mají žákovi říkat. “Jak mám vědět, co je správné žákovi o jeho postupu říkat?” “Co když mu poradím něco špatně?” Z takových otázek je dobře vidět, že učitelé nemívají zkušenost s “koučováním” žáků, že častěji předkládají nebo vysvětlují látku. Bývají málo zvyklí na soustředěnou spolupráci se žákem “z očí do očí”.

Učitel se však nemá ptát,jakou informaci by měl žákovi v konzultaci předat. Konzultace fungují k předávání informací špatně, na to je lepší používat tradičního výkladu v hodině. Ale konzultace nabízejí učitelům možnost pomoct žákovi tím, že mu předvedou určité postupy a návyky v uvažování a myšlení, že mu poslouží jako model a jako kouč při jeho postupu kupředu. Učitel může nad jakýmkoliv úkolem předvést žákovi, jak se o práci uvažuje, jak hodnotíme svůj postup, jak se prosíváme informace a uspořádáváme je, vytváříme kategorie a vykládáme data, kontrolujeme a opravujeme svůj postup a produkt.

To nejcennější na konzultaci není to, co si během tří čtyř minut se žákem povíme, ale to, co se během série konzultací mezi námi a žákem vypěstuje jako postupy přemýšlení: zastavit se a pouvažovat nad rozpracovaným úkolem, přezkoumat dosavadní postup, najít své silné a slabé stránky, sepsat si možné další postupy práce - a začít je realizovat. A po nedlouhém čase se takto s reflexí pozastavit ještě jednou.

Učitel ve vydařené konzultaci nevstupuje žákovi do práce tím, že by mu říkal co a jak má teď provést. Ale pomáhá žákovi rozhodnout se sám v klíčových okamžicích jeho práce. Umět se vynořit ze svého zabrání v práci a přehlédnout dosavadní postup a zase se do toho pustit, to je velké umění, kterému se musíme teprve učit. Žákům v tom nepomůžou naše rady nebo výklady, ale naše přítomnost, trpělivost, důslednost v tom, jak žáka doprovázíme na jeho cestě k výsledku.

Vedení konzultací žáka s učitelem

K. mohou být užitečné tehdy, když se ve třídě zavedou jako pravidelný postup. To nejdůležitější je konzultování, jeho pravidelnost, rozvoj vzájemných vztahů, návyky v myšlení. Učitelé se mají považovat spíš za dlouhodobé trenéry, za kouče svých žáků při rozvoji jejich přemýšlení. Neusilujeme o jedinou správnou podobu konzultace, ale měli bychom se snažit, abychom žákovi poskytli řadu užitečných na sebe navazujících pracovních rozhovorů. Typ a průběh konzultace vždycky záleží na daném dítěti, na práci, kterou zpracovává, na okolnostech okamžiku. Vždycky můžeme mít vícero “správných” podob konzultace. Citlivý a vnímavý dospělý může v konzultaci žákovi povědět mnoho. Pokud učitel konzultaci chápe jako přirozený lidský rozhovor zkušeného s nováčkem nebo s méně zkušeným, hledají společně, čím by práci mohli dál rozvinout nebo vylepšit, a žák necítí učitelovu přítomnost ani jako diktát ani jako kontrolu.

Než začnete s konzultacemi, vysvětlete, jak budou probíhat, aby žáci věděli, co mají očekávat a mohli se připravit. Protože času bude vždy málo, mají žáci pochopit, že konzultace je zaměřena na jednotlivý problém nebo otázku, a ne že shrnuje postup a výsledky učení. Žáci by se měli dozvědět, že konzultace jsou spíš normálním rozhovorem dvou lidí a že se v nich mají s učitelem sdílet otázky, nápady, záměry nebo problémy. Aby si konzultaci uměli lépe představit, můžete jim předvést jednu konzultaci jako “akvárium”: vyberete si ve třídě dobrovolníka, sednete si doprostřed třídy a vedete konzultaci tak, aby ji všichni viděli a slyšeli.

Vyberte pro konzultace místo. Někteří učitelé mají rádi, když za nimi žáci přicházejí ke stolku. To je sice praktické, ale zároveň to posiluje tradiční nerovnováhu v pozici učitele a žáka. Když čas kvačí a žák pořád není se svými otázkami a nápady u konce, bývá těžké ho poslat zpátky do lavice. Je lepší zvolit neutrální místo kdekoliv ve třídě: u stolku vzadu, takže ostatní děti se nevyrušují tím, že by po konzultujících pokukovaly. Nancy Atwelová, průkopnice dílen čtení a psaní v 80. letech, doporučuje židli na kolečkách, takže můžete k žákovi dojet a zase odjet, jak je potřeba.

Ať konzultujete kdekoliv, seďte na stejné straně stolku jako žák. Tím mu signalizujete, že spolupracujete. Žák má svůj papír a může ho k vám natočit nebo vám ho podat podle toho, jak se rozhodne.

Je spousta možností, kdy konzultace zařadit do výuky, každá má výhody i nevýhody. Buď žák o konzultaci požádá, když ji potřebuje (ale i tak musí existovat pravidlo, které umožní všem žákům, aby se vystřídali)  což je pružné a dává to možnost zastihnout žáka v momentech, kdy se opravdu učí. Když se naopak konzultace konají podle pravidelného rozvrhu - se stejnou pěticí žáků se konzultuje např. vždy v pondělí, s další v úterý atd. - , nabízí to výhody plynoucí z pravidelnosti a předvídatelnosti. Když si o konzultaci žádají žáci sami, pak ti žáci, kteří si žádají nejvíc pomoci, mohou okupovat všechen učitelův čas, kdežto žáci méně průbojní zůstávají dny a týdny bez konzultací. Šikovný učitel si s tím umí poradit: při pevném rozvrhu konzultací ponechává 10 minut denně pro naléhavé potřeby žáků mimo pořadí. I tehdy, když se konzultace konají denně podle požadavků žáků, např. podle přihlášky v kalendáříku na nástěnce, učitel si může podržet právo vybírat si žáky ke konzultaci podle svého a zaměřuje se zvláště na ty, kteří se nehlásí sami.

Ptejte se a pomáhejte žákům, aby se ptali a sami mluvili, spíš než byste zkoumali to, co vám předložili, a komentovali to. Úvodní otázka může žákovi pomoct s rozběhem konzultace a k tomu, aby vysvětil, o co se snaží. “Dobře, Jano, řekni mi, na čem pracuješ a co s tím děláš právě teď.” Učitelovy otázky mohou dávat najevo jeho zájem o myšlenky v žákově práci, nebo ho otevřít, nebo ho povzbudit, aby uvažoval i o dalších věcech: “Nevěděla jsem, že tohle může computer dokázat. Potřebuješ k tomu nějaký zvláštní software?”

Pokládejte otázky, kterými se žák orientuje v tom, kde ve své práci se právě nachází a jak může jít dál. “Aha, tak váš tým má potíže? Řekni mi, jak to začalo, a jak to můžete řešit?” Otázky mohou žáky také podněcovat, aby rozeznali a vyjádřili, co je jádrem jejich práce: “Co hlavně chceš říct tímhle sloupcovým grafem?” Necháme je odpovídat, aby měli čas na to, dobrat se toho, co potřebují dále k pokračování nebo zlepšení.

Snažte se najít otázky, na které žáci dokážou odpovědět, spíš než takové, kterými je uvedete do zmatku. Vaše otázky nemají žáka zaskočit. Konzultace mají žáky povzbudit, a ne dokazovat, že učitel je ten chytřejší. Pokud má žák dojem, že jeho projekt je perfektní, třebaže jeho problémy jsou zjevné, zeptejte se ho, proč je s ním tak spokojený, anebo jak myslí, že budou čtenáři reagovat na ty pasáže, ve kterých vy vidíte problém. To vám může poskytnout cennou informaci o tom, o co žák usiluje a jaký přístup by mu mohl pomoct pochopit rozdíl mezi tím, jak on sám svou práci vidí, a tím, jak ji chápe čtenář.

Poté, co položíte otázku, chvíli čekejte. Dávejte žákovi možnost promyslet si odpověď, místo co by si myslel, že ji má hned vystřelit. Mlčení může být dobrým znamením. Pamatujte na to, že konzultacemi se snažíme naučit žáky myslet, a musíme jim proto poskytnout pro přemýšlení čas.

Když vám žák chce přečíst kousek ze svého deníku, osobního záznamu nebo konceptu, i prosté naslouchání už může být užitečnou formou konzultace. Nejenomže můžete nabídnout svou reakci až na konci, ale můžete také zachytit (a možná při tom ani nebudete muset pomáhat) ony milé okamžiky, když žák sám odhalí nějakou chybu nebo promýšlí, jak to změnit, bere pero a dělá si pro sebe poznámky. A právě tohle je úloha kouče při přemýšlení. To je pravá konzultace v akci.

Konzultace mají být krátké. Mnoho učitelů je nedělá delší než 3-4 minuty a to jim umožňuje hovořit s dost velkým počtem žáků během jediné dílny. Obvykle mluví s každým žákem jedenkrát za týden. I když se ze začátku zdají tříminutové konzultace skoro bezohledně krátké, jakmile si na toto trvání učitel a žáci zvyknou a přicházejí připraveni, jsou překvapeni, kolik se toho v tak omezeném čase stihne udělat. Ale někteří učitelé se s tak krátkou konzultací nikdy nespokojí, a tak je dělají delší a méně často a nevyčítají si to.

Na konzultace nemusíte být vždycky připraveni. Občas je vhodné se žáky mluvit o jejich práci, i když jste ji předem nečetli. Na to, abyste jako kouč při bádání, pokusech nebo při psaní mohli klást otázky jako O čem to je, Proč si to myslíš, Z čeho vycházíš, Jaké máš problémy, Co bys mohl udělat jinak, nepotřebujete plán hodiny. Můžete pomoct žákům zastavit se a reflektovat jejich práci, aniž byste museli zastávat roli experta.

Na začátku konzultace se držte toho, jak se žákova práce vyvíjí, jak přemýšlí. Pokud mu chcete poskytnout nějaké obsahové informace nebo ho učit nějaké určité dovednosti, dělejte to na konci konzultace, a jen v krátkém čase. Omezte počet takových informací nebo dovedností, aby si je žák mohl jasně zapamatovat.

Naslouchejte žákům a učte se od nich. Konzultace jednak pomáhají žákům myslet, ale také pomáhají učiteli porozumět tomu, jak žáci myslí, odhalit, co jejich myšlení blokuje, nebo si všimnout cenných myšlenek, které jsou skryty za povrchovým zmatkem.

Nahrávejte si pravidelně konzultace na magnetofon, abyste mohli sledovat jak žákův vývoj, tak své vlastní vyučování. Ale než se rozhodnete, zda vaše konzultace žákům pomáhají nebo ne, dejte jim dost času.

Základní typy konzultací

Konzultace mají být krátké a přesně zaostřené na určitý úkol. Ale využití různých existujících typů konzultací se neomezuje na určité vyučovací předměty.

Konzultace o vývoji práce

To je základní typ. Vede se tu krátká konverzace se žákem nad jeho prací, kterou jsme předem ani nečetli, nemáme tu vyučovat žádným novým dovednostem ani nabízet rady. Během takové konzultace se učitel prostě zeptá na takovéto otázky:

  1. Na čem pracuješ?
  2. Jak to jde?
  3. Co budeš dělat teď?

Jinak učitel nemusí říkat nic než Aha, Hm, hm, Ano, protože žák vlastně mluví jen pro sebe. – a o to jde. (Taková interakce je vlastně podobná psychoterapii, při níž lékař pomáhá pacientovi, aby se sám ujal slova a učil se vysvětlovat a hodnotit své problémy.) Během těchto konzultací se občas sama od sebe “vyvrbí” nějaká důležitá otázka.

Konzultace o stavu třídy

Drží se s celou pracovní skupinou, třídou na začátku dílny. Každý oznamuje, čím se ten den hodlá zabývat (“Já budu dělat statistiku na počítači”, “já budu opravovat svůj koncept” atp.) Tím, že si děti sdělí, na čem kdo pracuje, si usnadní případnou vzájemnou pomoc a spolupráci. Někteří učitelé nechávají tuhle konzultaci řídit a poznamenávat žákům samotným, aby si ušetřili práci.

Konzultace při hledání tématu

Při výuce orientované na projekty a práci v dílně, kde děti mají velkou svobodu ve výběru toho, co budou vypracovávat, potřebují někdy dost pomoci s výběrem. Konzultace tu pomáhá žákovi , aby si vytvořil seznam možných témat a jedno slibné si vybral. Je to vlastně řízený brainstorming. Cílem není vytýčit jediné téma, nýbrž vytvořit celý trs se spoustou možností, a pak ho trochu pročesat. Učitel může pomoci dítěti tím, že přehledně zapisuje, na co přišlo, aby mělo čas vymyslet co nejvíc nápadů a možností, a na konci konzultace mu seznam předá. Někteří učitelé na takovou konzultaci zvou děti po dvou až třech.

Konzultace se čtením nahlas

Žáci někdy potřebují kus napsaného textu přečíst učiteli, aby slyšeli, co napsali a aby viděli jeho reakci. Žáky vedeme k tomu, aby během čtení zastavovali, když přijdou na nápad nebo otázku. Učitel musí počkat, než si dítě učiní poznámku o tom, co bude dělat dál. Anebo čte učitel žákovi, a také dělá pauzy na poznámky a zápisky.

Shrnující konzultace

Někdy se děti na prvním stupni snaží po celou dobu konzultace učiteli číst svou práci. Na druhém stupni mu prostě dají svůj papír a očekávají, že si celý přečte a pak jim něco řekne. I takové sdílení může být užitečné, ale konzultace mají ještě mnoho jiných cílů. Shrnující konzultací pomáhá učitel žákovi postoupit dál než jen k ukojení hladu po tom, aby měl pro svou práci nějaké publikum. Učitel tu žádá studenta, aby mu o své práci vyprávěl vcelku, nebo aby parafrázoval, co píše, a nikoli aby mu prostě půjčil kousek svého díla. Papír s textem při tom zůstane v deskách, nebo někde na žákově stolku.

Konzultace o obsahu

Většina typů konzultací se zaměřuje na procesy myšlení, zkoumání a psaní, ale na obsahu záleží také. (A učitel bývá na obsah expert.) A tak se někdy konzultuje o tématu a jeho rozvoji, o významu a smyslu. Pokud učitel žákovi říká některé věcné údaje, uvádí prameny apod., je dobré, když je sám poznamenává na papír, aby si je pak žák u svého stolku lépe vybavil.

Konzultace jako vzájemný zápisník (Dialogue Journal)

Je to prostě psaná verze konzultace. Žák a učitel si vyměňují napsané poznámky o daném úkolu, ale v stanoveném pořádku. Typické jsou různé formáty čtenářských záznamů, do nichž si žák pravidelně poznamenává své zážitky z četby ve třídě formou neoficiálních komentářů pro učitele. Učitel odpovídá podle rozvrhu tak, aby žádný žák nečekal na jeho reakci marně nebo moc dlouho. Kromě toho, že tento typ konzultace koučuje žáka v psaní jeho textu, jsou takové vyměňované poznámky samy také lekcí v psaní a čtení, protože učitel vytváří pro každého ze žáků osobní sdělení, a tím mu ukazuje model toho, jak dospělí píšou.

Konzultace k úpravám a publikaci

Je dobře, když se některé z konzultací zaměří na něco tak úzkého jako závěrečná korektura nebo vytvoření verze k publikaci na výstavce nebo v almanachu. Obvykle nemáme dost času na celé dílo, a tak se konzultace soustředí na určitý úsek textu. V něm učitel se žákem společně provádějí daný úkol a učitel tak předvádí, jak se zkušený dospělý snaží vychytat a opravit chyby. Hezká varianta této konzultace je “prstem po papíře”: Dítě na prvním stupni čte nahlas svůj úsek textu, učitelka mu prstem jede pod řádkem, který je čten. Když narazí na chybu, je několik verzí: (a) Dítě si ji uvědomí, zastaví se a chybu samo opraví; (b) dítě se zastaví, ale neví, co má udělat, a tak mu učitel řekne a dítě samo chybu opraví; (c) žák si chyby nevšimne vůbec, a tak ho učitelka zastaví, ukáže mu na problém a ptá se, co je tam špatně. Když dítě ví, jak to napravit, opraví to, a když ne, opraví to učitelka.

Hodnoticí konzultace

I když se mnohé konzultace zabývají především postupem práce na textu, žáci přece jen sem tam svou práci dokončí. Pak je vhodné ji společně zhodnotit. Žák a učitel probírají přednosti a slabiny díla. Výsledkem takové konzultace můžou být zejména sepsané cíle, k nimž by se žák měl nadále snažit dostat. Důležitou formou hodnoticí konzultace je konzultace nad portfoliem žákovy práce za delší období. Obvykle je žák žádán, aby zhodnotil nejlepší i nejproblematičtější kousky, pohovořil o přednostech a slabinách, a stanovil si plán pro svůj příští rozvoj. Tam, kde se hodně dělají projekty, dělávají učitelé pravidelné čtvrtletní konzultace, při nichž se žáci zapojují i do známkování. Učitel může žáky požádat, aby svému výkonu dali sami známky v sadě kritérií, sám každému vyplní své hodnocení jejich práce a v konzultaci je srovnávají a rozebírají.

Konzultace o výběru

Jedním z trendů, které chceme posilovat, je to, aby si žáci vypěstovali větší pocit vlastnictví a zodpovědnosti vůči své práci. Tam, kde jsou už žáci zkušení, se učitel ptává “Jak ti mohu prospět?” nebo “Na čem budeš dnes pracovat?”. Žák pak navrhne některý svůj problém nebo záměr a o něm se chvíli baví. S nezkušenými žáky to obvykle ze začátku moc nejde, protože neumějí vést s učitelem přirozený a užitečný hovor. Někdy prostě nejdřív potřebují ozkoušet si, o čem všem se dá v konzultaci mluvit a jak to funguje, než se odváží řídit sami svou konzultaci. Ale když jim učitel ukáže všechny možnosti, děti dokážou průběh většiny typů konzultací dobře uřídit.

Konzultace v malé skupině

Pokud učitel umí setrvat v roli “kouče myšlení”, je možné některé konzultace vést s celou malou skupinou. Může to být skupina tří až čtyř dětí, které pracují na témž projektu, nebo které mají podobné téma či zájem. Učitel se tak dostane ke konzultování s více dětmi i ve třídě, kde by nedostatek času znemožnil promluvit s každým osobně. Učiteli, který s konzultacemi začíná, přijdou snadnější, protože se podobají čtenářským skupinám. Nevýhodou však je, že pozornost nespočívá na jednotlivém dítěti osobně. Ale zase se jim dostává širšího ohlasu a zvykají si naslouchat, jak druzí žáci přemýšlejí a mluví o své práci.

Vrstevnická konzultace

Rozvrhování toho, kdo bude kdy konzultovat, má v rukou většinou učitel. Počet konzultací je tedy omezen jeho časovými možnostmi. Takže je jasné, že se musíme snažit, aby žáci uměli konzultovat také navzájem. Jakmile se děti naučí ze svých konzultací s učitelem, jaké typy konverzace se při konzultaci vedou, mohou začít provádět konzultace i bez učitele. To se týká všech výše uvedených typů. Brzy začnou chtít konzultovat ve skupinách a učitel se musí jen postarat, aby se atmosféra konzultování udržela a nesklouzla k pošťuchování, drbání nebo jinému odklonu od původního účelu. Zvlášť problematické mohou být žákovské hodnoticí konzultace, protože žáci obvykle potřebují víc přípravy k tomu, aby se navzájem ani nezraňovali ani si nepochlebovali. Zkušení učitelé dávají nejdřív napospas “cvičné texty”, napsané neznámým žákem z jiné třídy, aby si děti vypěstovaly kritickou diplomatičnost, než se pustí do sebe navzájem.

Konzultace posilují žákovu zodpovědnost a podporují jeho rozvoj, pokud jsou vedeny jako skutečně obousměrný rozhovor. Pokud v nich učitel chce dominovat, nebo pokud chce hlavně dávat rady, mohou děti spíš umlčet nebo odradit. Nedělejme si iluze, pro učitele bývá velmi těžké osvojit si takovou nezvykle zdrženlivou roli. Donald Graves o tom hezky napsal:

“Pro člověka aktivního je vedení konzultací tak ohromně těžké. Všecko je v nich naopak! Máme se vzdát aktivního řízení, své možnosti sami určovat chod věcí, své schopnosti dostrkat ostatní na správné místo, a to vše proto, abychom si osvojili jinou aktivitu, totiž aktivitu vyčkávání… Ale odměna, to, jak nabývám energie tím, že mě můj žák učí, mi pomáhá to vydržet… Nejlepší učitelé, které znám ve městě i na venkově, mají nenasytnou chuť se učit. Když se učí učitelé, učí se i děti…” (D. Graves, Writing: Teachers and Children at Work, Heineman, Portsmouth 1983)

Z knihy H. Daniles, Marilyn Bizar: Methods that Matter, Stenhouse Publishers 1998 pro kursy RWCT zkráceně přeložil se svolením nakladatele O. Hausenblas