Čtením a psaním ke kritickému myšlení
Kritické listy

Hodnotící rozhovor – hlasité přemýšlení

Proč učitel chce, aby děti občas přemýšlely nahlas?

H. Košťálová

Popsaný hodnotící rozhovor proběhl se skupinkou tří čtvrťáků v průběhu dílny čtení v jejich třídě. Učitelka sledovala v průběhu diskuse této malé skupiny aktuální promýšlení dětí toho, co čtou – šlo jí o aktuální procesy, jimiž se děti dobírají smyslu čteného textu. Nechtěla kontrolovat, jak pochopily obsah četby po dočtení příběhu.

Učitelka Anne požádala studenty, aby během četby přemýšleli nahlas, a tak mohla pozorovat a zaznamenat strategie, které děti používaly k  pochopení textu, když četly prvních pár stran nové povídky. Byla to obrázková kniha Moje cesta za svobodou: Útěk dítěte ze Severní Koreje od France Parkerové a Ginger Parkerové. Kniha vykresluje pokus jedné rodiny o útěk ze Severní do Jižní Koreje ve chvíli, kdy začala korejská válka. Zajímavostí knihy je také to, že na každé stránce nahoře je jeden znak korejské abecedy, který vyjadřuje hlavní téma té strany. Děti jsou těmito znaky přitahovány a snaží se přijít na to, co znak znamená.

Děti vnímají rozhovor jako příležitost k diskusi s vrstevníky o myšlenkách, které je napadají v průběhu četby. Všichni mají výtisk téže knihy a čtou společně. Učitelka může pozorovat děti v akci, může dokumentovat jejich reakce v autentické situaci. Cílem je sledovat a vyhodnocovat probíhající porozumění čtenému textu, ne pochopení po akci.

Samozřejmě že takový typ rozhovoru je nejlépe zařadit do hodiny v době, kdy jsou ostatní žáci zaměstnáni nějakou samostatnou prací, kdy si čtou nebo zapisují. Rozhovor, který je dále popsán, se odehrál v průběhu  asi dvaceti až pětadvaceti minut. Učitelé se mohou scházet s každou z malých žákovských skupinek asi tak jednou za měsíc k podobnému rozhovoru, protože není obtížné ho zařadit do výuky a smysluplně vést.

Když Anne tuto aktivitu připravovala, nachystala přitažlivou obrázkovou knihu, která dává hodně příležitostí k interpretacím. Věděla, že tři žáci, které bude při hovoru o knize pozorovat, prošli výcvikem ve dvou strategiích porozumění textu: kladení otázek a vysuzování**, a že nejednoznačnost příběhu jim poskytne mnoho příležitostí, aby si tyto porozumívací strategie procvičili a aby si vyzkoušeli i další. Studenti měli společně hledat smysl textu, který byl pro všechny tři nový. Anne chtěla, aby diskutovali, a proto si nenachystala žádné otázky na porozumění; měla ale připravená pro žáky vodítka pro případ, že by diskuse vázla. Během diskuse Anne zaznamenávala reakce dětí formou scénáře, aby později mohla tyto záznamy rozebrat a použít k vyhodnocení toho, jak děti používají porozumívací strategie.

Úvod do aktivity „přemýšlení nahlas“

Anne nejprve požádala děti, aby vyjmenovaly ty strategie, které nejradši využívají, když se snaží dobrat smyslu čteného textu.

„Já vysuzuju“, vskočila jí Rachel do řeči.

„Můžeš říct, co tím myslíš?“, zeptala se Anne.

„V hlavě si kreslím obrázky toho, jak asi bude příběh pokračovat, a používám při tom všech nápovědí z textu.“ Anne zaznamenala do scénáře její odpověď a ponoukala druhé dvě děti k tomu, aby se přidaly se svými názory.

Tiffany: „Ptám se, když se v textu něco odehrává, a já jsem zvědavá, co se asi stane dál.“

„Nebo když je to zamotané, tak se pokouším nějakými otázkami přijít na to, jak to vlastně je,“ vložil se do řeči Stuard.

Dál vedla Anne činnost takto: „Dneska bych chtěla, abyste přemýšleli nahlas o textu, který dnes budete společně číst. Zajímá mě, co se děje ve vašich hlavách, když čtete - jak přemýšlíte, aby vám to pomohlo porozumět příběhu. Právě jste řekli, že kladení otázek a vysuzování jsou dvě strategie, které hodně používáte při četbě nového textu, abyste v něm našli význam a smysl. Tyhle strategie a některé další budete jistě používat teď, až začnete číst neznámý příběh. Já bude jen sedět a poslouchat, abych mohla lépe porozumět tomu,  jak o textu přemýšlíte, jak řešíte, když narazíte na něco, čemu nerozumíte. Dobře?“

Četba příběhu a přemýšlení nahlas

Tiffany, Rachel a Stuart si prohlíželi obálku s obrázkem a titulní stránky knihy. Objevili jednu stránku s korejskými znaky přeloženými do angličtiny. Anglický překlad obsahoval taková slova jako mír, strach, čekání, láska. Tiffany mrkla na obálku a řekla: „To bude o čínské rodině.“

„Ne, o korejské,“ poznamenala Rachel. „Je to napsané hned v titulu: Útěk dítěte ze Severní Korey.“

Stuart nalistoval stránku s překlady a ukázal na první znak. „Podívejte se, tohle znamená mír.“

Rachel řekla: „Teď vysuzuju - utíkají, aby se dostali na svobodu. Ta malá holčička vypráví svůj životní příběh o tom, jak utíkala.“

„Nebo o tom, jak se ve vzpomínkách vrací zpět v čase,“ přidala Tiffany. Začala listovat knihou a uvažovala nahlas o tom, jestli korejský znak nahoře na každé stránce popisuje, o čem ta strana je.

„Možná napovídá, co ta strana znamená,“ navrhl Stuart.

Anniny poznámky:

Rachel označila své přemýšlení jako vysuzování. Předvídala, o čem podle ní povídka bude: „Holčička vypráví svůj životní příběh o tom, jak utíkala.“ Tiffany  vysuzovala, že: „se ve vzpomínkách vrací zpět v čase“.  Stuart a Tiffany diskutovali o  korejských  znacích  nahoře na stránkách, správně usoudili, že tyto znaky posilují poselství  příběhu. Tyto předpovědi a vysuzování, dokazují, že děti přemýšlejí dopředu o tom, co se dále v povídce bude dít.

Tiffany, Rachel a Stuart se dále pusili do četby úvodu, který byl napsán mnoho let po události.

Uběhlo mnoho let. Už dávno nejsem malá školačka. Ale pořád ještě vzpomínám na pana Hana, svého laskavého průvodce, a na toho vojáka, který mi pomohl na svobodu. Ale ze všeho nejvíce vzpomínám na svou maminku. Když večer přetéká měsícem a teplými větry, stále slyším její zvolání: Buď statečná, Soo! Statečná, dokud budu žít!

„Zajímalo by mě, co znamená: „statečná dokud budu žít“?“, zeptal se Stuart. „A kdo je to ten voják?“

„Takže je to o jejím životě,“ dodala Rachel. Tiffany navrhla, že Soo (ta holčička) mohla mít nějaké problémy, zajímalo ji, proč měla „zůstat statečná“.

Anniny poznámky

Rachel si všimla, že v úvodu se potvrdily její domněnky. Stuart se ptal: Co znamená: „statečná dokud budu žít“? Také ho zaujal ten voják. Tiffany také zajímalo, proč by měla Soo „zůstat statečná“. Překvapuje mě, že děti tenhle nejasný úvod neprobíraly trochu déle, ačkoliv si všimly poněkud zlověstného tónu, který se úvodem nese, a vyvolal v nich otázky.

Děti dále četly Sooino vyprávění o jejím domově: „…mírné slunce ozařovalo naši ves v Severní Koreji, svítilo na rýžové rohože a střechy pagod, na růžové kvítky na hladině jezírek … a na jemném větříku se vznášeli motýli.“ Bohužel, mír a krása neměla dlouhé trvání, protože Sooini přátelé opouštěli zemi a za čas si Soo uvědomila, že do školy kráčí úplně sama.  Další strana příběhu zahajuje téma  útěku.

Pak jednou v noci vstoupil do mého pokoje otec a jemně mě probudil. Byla taková tma, že jsem mu neviděla do obličeje. Měkce promluvil:

„Dnes v noci  se musím vydat na cestu. Člověk jménem pan Han mě odvede do Jižní Koreje. Zná tajnou cestu, kde je možné přejít hranici a přebrodit se mělkou částí řeky.“

„Tatínku,“ vykřikla jsem, „nechoď!“

Tatínek mi projel rukou vlasy. Prsty se mu třásly. „Brzo, hodně brzo se pan Han vrátí také pro tebe, Soo. A odvede tě na svobodu. A pak přijde na řadu tvoje maminka.“

„Proč bere vždy jen  jednoho člověka?“, divila se Tiffany.

Nezdá se, že by někdo z dětí dovedl odpovědět, a Stuart nemá jasno v tom, jak vlastně opouštějí svůj domov.

Rachel se ptala: „Odejde Soo doopravdy?“

Tiffany ukázala na korejský znak nahoře na stránce. „Vím, proč je tam znak pro šepot. Protože tatínek hovořil hodně potichu.“

Pokračovali v četbě povídky:

„Ale proč nemůžeme jít společně?“ prosila jsem.

„Můžeme jít jen po jednom, “ pokusil se mi vysvětlovat tatínek. „Méně lidí znamená menší nebezpečí, že nás vojáci chytí a zajmou.“

Co bylo nebezpečí? Znělo to tak hluboce, temně a studeně jako řeka. Tatínek mě políbil na tváře a nechal mě v posteli. Dlouze stál ve dveřích.

„Budu na tebe čekat na druhé straně řeky,“ slíbil.

Stuart byl zmatený. „Já tomu nerozumím. Proč se ptala, co je to nebezpečí?“

Rachel na to řekla, že  možná holčička nikdy předtím nezažila nic špatného. Tiffany se k ní přidala s tím, že až dosud žila Soo klidným životem. Děti se znovu pozastavily nad tím, zda Soo skutečně opustí svůj domov a proč musí jít přes hranici jen po jednom. Tiffany pořád hodně zajímaly korejské znaky a všimla si, že na této stránce je znak pro slib. Komentovala to slovy: „Myslím, že tenhle znak nám připomíná, že tatínek slíbil, že bude na Soo na druhé straně řeky.“

Aniny poznámky

Stuart se pořád ptá na věci, které mu nejsou jasné, a Tiffany a Rachel reagují tím, že se pokoušejí podat taková vysvětlení, která by mu pomohla k lepšímu porozumění. Otázky posouvají myšlení dětí kupředu  a udržují jejich zájem o četbu. Rachel se ptala, jestli Soo opravdu odejde, a Tiffany se divila, proč může jít naráz jen jeden člen rodiny. Tiffany stále hledá význam korejských znaků a jejich vazbu k událostem a emocím popisovaným v povídce.

Na další stránce ukázala Tiffany na korejský znak čekání a řekla skupince, že „Soo čeká, že se znovu  sejde se svým tatínkem.“ V povídce maminka a Soo neklidně očekávají zprávu, že se tatínkovi podařilo dosáhnout svobodné země. Když vzkaz konečně přijde, obě si oddechnou, ale Soo ví, že teď bude muset cestu podniknout ona.

Maminka se tiše radovala, pak začala do batůžku balit kandované bonbóny, ovoce a oblečení.

„Dneska se vydáš na cestu za svobodou, Soo,“ opatrně mi oznámila. „Musíš se teď rychle převléknout.“

„Ach maminko,“ škemrala jsem, „pojď se mnou!“

Podržela v rukou můj obličej a zašeptala: „Ničeho se neboj.“ Její dech byl teplý a konejšivý jako čaj. „Pan Han se vrátí také pro mě a zase budeme spolu.“

Maminka mě objala. Cítila jsem, jak její srdce tluče vstříc mému jako umírající holubice. „Buď statečná, Soo!“ vykřikla.

Tohle je symbol pro slovo láska, řekla Tiffany ukazujíc na znak nahoře na stránce. „Protože opouští svou maminku a má ji tak strašně moc ráda.“¨Rachel dodala: „Opravdu odchází, to je jisté. I kdybys to nevěděla, můžeš se podívat na ten obrázek tady a poznala bys to.“

„Odchází za svobodou,“ řekla Tiffany. „Dovedeš si představit, jak se její maminka bude cítit, až bude úplně sama v tom domě?“

„Ta rodina se teď musí rozdělit, ale jednoho dne se spolu sejdou na novém místě, kde budou žít,“ řekla Rachel.

Stuart dodal ještě: „Stěhují se, jako když se pohybuje nějaký živočich: nejprve otec, pak střední část, ta holčička, a nakonec zadní část, to je ta maminka.“

Tady Anne žáky zastavila a požádala je, aby shrnuli, co se v příběhu až dosud přihodilo, a navrhla jim, aby se pokusili být co nejstručnější a říct všechno jen několika slovy.

Stuart se zmínil o tom, že si původně myslel, že v příběhu bude vystupovat více vojáků. Řekl: „Fakt nevím, je tam válka nebo co? A pořád jěště nerozumím tomu, jak utíkali. To šli celou cestu pěšky?“

Rachel shrnula příběh svými slovy: „Je to o cestě do svobodné země, musí utéct, aby se dostali na svobodu. Ale ta holčička nechce opustit svou maminku a mě by zajímalo, jestli se opravdu setká se svým otcem. Jsem zvědavá, jestli se něco přihodí.“

Tiffany listuje textem a znovu vypráví příběh podle korejských znaků. „Nejprve tam byl mír, pak tatínek šeptal. Na téhle stránce měla Soo strach a pak tam byla láska, protože maminka Soo milovala a přitom ji musela nechat odejít daleko pryč.“

Stuart do toho vskočil: „Jsou jako kapitoly.“

A Tiffany přidala: „Jako kdyby ty symboly napovídaly v celé povídce, o čem lidi přemýšlejí nebo co se asi stane.“

Anniny poznámky

Když jsem se požádala, aby shrnuli, co se v povídce zatím přihodilo, Stuart vypadal nejistě, jak kdyby nevěděl, co se od něj očekává, a kladl další otázky, aby si vyjasnil, co se událo. Rachel dost promyšleně povídku shrnula, ale stále se ptala, co se asi stane dál. Tiffany se znovu vrátila ke korejským znakům, snažila se jim porozumět a najít souvislost mezi nimi a textem, který doprovázejí. Vysvětlila, že „říkají, o čem lidi přemýšlejí nebo co se asi stane.“

Vyhodnocení toho, jak děti porozuměly textu

Děti silně zaujal příběh a osud Soo a její rodiny. Chtěly číst dál a dál. Anne si dělala poznámky o každém dítěti zvlášť do speciálního sešitu. Bylo jasné, že děti skutečně používaly ty strategie, o kterých se zmiňovaly před četbou – kladení otázek a vysuzování – aby si udělaly společně jasno o tom, co čtou. Pro Anne z toho jasně vyplynulo, že dětem pomáhají obě tyto strategie při četbě ve chvílích, kdy si potřebují ujasnit některá místa, lépe porozumět postavám, předjímat události i další průběh  povídky. Ještě důležitější je, že vysuzování umožňuje dětem dobírat se i těch smyslů a významů, které v povídce, v textu, zůstávají nedořečené, kde jsou v textu „díry“ a také tam, kde si řešení nějakého problému nechává autor až na konec knihy.

Ačkoliv všechny tři děti používaly jak strategie kladení otázek, tak vysuzování, Stuart se především ptal – kladl otázky svým spolužačkám, když si potřeboval něco vyjasnit. Stuartovy otázky samy o sobě byly důležité – „co znamená Statečná dokud budu žít?“ – ale Stuart se nezastavil, aby se pokusil na ně odpovědět.

Rachel se také hodně ptala a dokázala shrnout nejdůležitější myšlenky povídky. Nepřestala se zajímat o to, zda se Soo setká se svým tatínkem a dobře popsala, jak to asi musí být těžké pro matku, když má pustit dceru na takovou cestu.

Tiffany, která se neustále snažila rozluštit korejské znaky, projevovala schopnost postihnout vazby mezi nimi a lidmi, emocemi a událostmi v povídce. Zdálo se, že se obzvlášť dobře dokáže vcítit v prožitky postav, když např. maminky zůstává v domě sama poté, kdy tatínek i Soo odejdou.

Druhý den, když si děti samy povídku dočetly, přišla Anne mezi ně s myšlenkou na vysuzování témat. Předvedla dětem, že mnoho z jejich otázek a vysuzování se týkalo důležitých témat, na kterých je povídka vystavěna – např.: nutnost opustit domov, láska ke svobodě, život v novém domově. Chtěla, aby děti obohatily svůj slovník o takové výrazy jako téma, které mohou příště využít, když se pokusí vystihnout tok svých myšlenek.  Děti také diskutovaly o konci povídky. Předpokládaly totiž, že se celé rodině podaří odejít do bezpečí, za svobodou. Hrozně je překvapilo, že Soo se podařilo odejít, ale už nikdy se neviděla se svou maminkou. Listovaly zpět stránkami knihy, aby našly místa, z nichž se dá na takový konec usuzovat.

Takovýhle vyhodnocovací rozhovor může učitel uskutečnit s dětmi kdykoliv během četby nějaké povídky. Nejlepší ale je, když ho zařadíme na začátek nového textu, kdy děti ještě o povídce mnoho nevědí, kdy je nejvíce bílých míst, která mohou poskytnout prostor k domýšlení, vysuzování, předvídání. Když s dětmi hovoříme o četbě poté, co dočetly, děti se obyčejně hodně drží toho, haj příběh dopadl, a je těžké zjistit, jak jim hlavy pracovaly v průběhu četby. Je těžké ověřit si, zda používají nějaké porozumívací strategie, a jaké. Nevíme, jak se vyvíjelo jejich porozumění textu. Nevíme, zda se vůbec nad textem zamýšlely, zda nějak reflektovaly svůj postoj k němu. A pro nás jako učitele je strašně důležité vědět, zda děti jsou opravdu schopné aplikovat strategie porozumění, kterým se naučily, samostatně a pro svůj užitek. 

POZNÁMKA

Vysuzování - inferring:

Z již řečeného vysuzujeme, co se můžeme dozvědět dál. Z toho, co vidíme  na povrchu, vysuzujeme, co je uvnitř. A co všechno to znamená pro nejbližší i vzdálenější budoucnost.

Je to jedna ze základních strategií porozumění.

Nejen při četbě, ale v životě vůbec. Náš život se ubírá vpřed hladčeji, když dokážeme číst svět podobně jako čteme knihy. Pokud náš šéf nevypadá po ránu zrovna naloženě, nebudeme po něm právě dneska chtít, aby nám přidal.

Pokud se dítěti třese bradička, znamená to, že potřebuje pochovat.

Vysuzovat znamená číst ve tvářích druhých, odezírat z řeči těla, číst v citech, výrazech  a tónech řeči – stejně jako číst v knihách.

Otázka: Jaký je rozdíl mezi vysuzováním (inferring) a předvídáním (predicting)?

Z knihy Strategies that Work, S. Harvey, A. Goudvis, Stenhouse Publishers 2000 pro kursy RWCT přeložila se svolením nakladatele H. Košťálová