Čtením a psaním ke kritickému myšlení
Kritické listy

Vy jste tady host

Naďa Johanisová

Ze středečního čísla kritických novin LŠ vybíráme se svolením redakce fejeton Nadi Johanisové

Už dvacet minut chodím halou hotelu jako lev v kleci.

Je půl sedmé ráno a nikdo tady není, aby mě pustil ven. Tak to si asi zase nezaběhám. Včera to nešlo, protože pršelo, a předevčírem jsem zase neměla ručník do sprchy. Někdo nedostal skříň, někdo věšáky, někdo světlo, no a já jsem nedostala ručník. Vlastně drobnost, když se to tak vezme. Stačí zajít do recepce  a požádat o něj.

Až na to, že ….. tady žádná recepce není. Kromě přepracovaných číšníků už jen trvale zamčená místnost s nápisem „kancelář“. V ní sídlí tajemná vůdčí bytost této budovy, označovaná personálem jako „paní vedoucí“. „Jděte za paní vedoucí!“ dozvídám se stereotypně pokaždé, když chci telefonovat nebo půjčit jízdní řád. „Ale ona tam není.“ „Určitě dorazí.“

Tak to jde den ze dne. Ručník mi mezitím půjčila soucitná spolubydlící, na telefonát rodině jsem rezignovala, ale ten jízdní řád opravdu potřebuju, abych se dostala domů.

Včera jsem z kanceláře zastihla vycházet hubeného neoholeného pána. Ptala jsem se, kdy přijde paní vedoucí a zdůraznila jsem, že ji už druhý den marně hledám. To jsem si dala. Zvýšeným hlasem mi vysvětlil, že paní vedoucí má své povinnosti. Nemůže pořád sedět v kanceláři!

Napadá mě, že paní vedoucí možná ani neexistuje. Snad ji už před několika týdny zavraždili a moc si mezi sebou rozdělil číšník s hubeným pánem, ti nás tu teď zamkli, pláchli s kasou a ponechali osudu.

Zkouším se dostat ven z budovy oknem na terasu. Nejde to. Něco se bortí a na terasu padají kousky izolace. Mám z toho trochu provinilou radost. A zároveň vztek. Je skoro tři čtvrtě na sedm.

Ha! Slyším šramot v kuchyni. Že by přece jen paní vedoucí? Ke kuchyni má určitě vztah. Včera nám přece číšníci před večeří oznámili, že určila i večerní jídelníček. Kuřecí plátek dostanou vegetariáni i nevegetariáni. Paní vedoucí má smysl pro jednoduchost a pro pořádek. Ta mi určitě otevře hlavní vchod.

Ale nebyla to vedoucí. Byla to kuchařka a sdělila mi s politováním, že klíč od hlavního vchodu nemá. Blesklo mi hlavou, že je tu zajatcem stejně jako my. Číšník s hubeným pánem ji tu drží a nutí vařit kuřata. Pak ale přiznala, že vstoupila bočním vchodem pro personál.

Po krátkém váhání mi dovolila, abych jimi vystoupila ven – na vzduch, mezi lesy, kytky, louky a hory. Ve dveřích potkávám hubeného pána. Nepřátelsky se mě měří od hlavy až k patě. A tady, přiznávám, jsem udělala chybu. Prohodila jsem: „Vy tady po ránu nezdravíte?“ Vypadal, že na místě omdlí. Pak se vzchopil a zasípěl: „Cože? To vy mě máte pozdravit, a ne já vás, do prkýnka! Vy jste tady host!“

(Účastníci LŠ obdrží jako zvláštní přílohu opsaná všechna čísla kritických mazlů. Doufali jsme, že budou dostatečně čitelné skeny, ale nejsou, tak bylo potřeba vše opsat.)