Čtením a psaním ke kritickému myšlení
Kritické listy

Čím více jsem sám sebou, tím méně jsem Čechem

Nikola Křístek

Tak jsme zase po roce Mistři ! Mistři ! Nemůžu se ubránit dojmu, že se po vítězství nad Slováky cítím lépe, než bych se cítil, kdybychom prohráli. Dokonce jsem si v pondělí koupil Sport, taková ostuda.

Nevěřím na to, že národ má nějaké zvláštní vlastnosti dané geneticky. I kdyby se například temperament kmene dlouhodobě projevoval, po důkladném zamíchání polívčičky s nudlemi DNA historií si neodvážím tvrdit, že mám něco biologicky společného s Jaroušem Jágrem nebo Vencou Havlem. A přitom osudy těchto lidí sleduji mnohem pozorněji než osud Carla Lewise nebo královny Alžběty. Je to „přirozené“, nebo „umělé“ ?

Když sleduju zápasy naší reprezentace v hokeji, potřebuju, aby se koukali i lidé ze země našeho protivníka. Ten zápas se hraje kvůli nim a mně a mému sousedovi, ne kvůli nějakým hokejistům. Navzájem se tak hodnotíme. Slováku, ty jsi ten a ten a ten a taky jsi ten, který, prohrál finále. Volil jsi ze 40% Mečiara a máš Vysoké Tatry.  Ale on přece ve finále nehrál a Tatry nepostavil. To já si to aparátem příslušnosti ke skupině pomáhám ke snadnější identifikaci člověka, který přede mnou stojí nebo o kterém slyším v TV zprávách. Nemůžu za život poznat 6 miliard lidí, kteří všichni patří k nějakému etniku. Ale sdílím s nimi společný prostor a potřebuju si je nějak představit. A taky očekávám, že oni si podobným způsobem udělají představu o mně. Taky proto hlavně nechci prohrát finále.

Jsem to ale já, nebo někdo uměle vytvořený? Sám vím, že ne. Je to vždy jen něco víc a něco méně. Podobnou představu si vytvářím i o jiných lidech. Kdybych nepotřeboval být vnímán, nepotřeboval bych příslušnost k národu, civilizaci, etniku, lidstvu. Ale já to potřebuju, takže trpně přihlížím k tomu, jak se ze mně stává Čech. A někdy jsem tak pitomý, že si myslím, že Čech vážně jsem.