Rada rodičů v Portlandu

Hana Košťálová

Před pár lety jsem objížděla vzdělavatelské instituce ve Spojených státech a dostala jsem se také do státu Maine a města Portland.

Věděla jsem od organizátorů cesty, že se mám dostavit jako host na jednání školní rady v jedné menší příměstské škole. Večer před návštěvou jsem našla v hotelové recepci program jednání, který mi tam nechala moje portlandská patronka i se vzkazem, že se pro mě staví ráno v osm hodin. Trochu jsem se podivila – naše školní rady nebo rodičovská sdružení jednávají obyčejně až odpoledne, po práci. Ve výtahu nahoru do pokoje jsem otevřela program a strnula jsem: list byl hustě popsaný, co řádek, to bod jednání. Začínalo se v osm, konec v osmnáct. Šly na mě mrákoty. To přeci nemůže žádný rodičovský výbor vydržet! A jak to dělají rodiče, to nechodí do zaměstnání, že se mohou sejít už ráno a jednat celý den? Věděla jsem, že taková rodičovská sezení pořádají v této škole pravidelně jednou do měsíce.

Když jsme druhý den dorazily do školy, chopila se mě hned u vchodu milá žena, která se představila jako zástupkyně místní komunity odpovědná za chod školní rady. Uvedla mě do místnosti, v níž byl z menších stolků sestaven ohromný oválný stůl jako na mezinárodních jednáních, ovšem zde kolem něho sedělo asi tak čtyřicet lidí a živě, nicméně spořádaně diskutovali. Srdečně mě uvítali, usadili mezi sebe a pak už si mě moc nevšímali.

Hovořili právě o chystaném divadelním představení črvrťáků a páťáků pro komunitu, to znamená pro okruh lidí, kteří jsou nějak se školou spojeni. Představení se má zúčastnit také sousední škola. Mezi rodiči seděly ředitelky obou škol, té „mé“ i té, která přivede žáky na představení, ale ani jedna moc nezasahovala rodičům do hovoru, spíše odpovídaly na otázky nebo upřesňovaly některé organizační detaily. Rodiče se domlouvali na tom, kdo připraví jaké kostýmy, kdo obstará vstupenky a kdo je bude prodávat, jak to bude s občerstvením, s hudbou, s plakáty, co budou dělat děti po představení. Jednání bylo věcné, živé, chvílemi nepřehledné, ale s úspěšným koncem. Každý věděl, co se od něj čeká. Po vymezených třiceti minutách byl bod programu vyčerpán. Ale přestávka nebyla. Jenom se větší část rodičů zvedla, rozloučila a odešla. Místo nich dorazili jiní. Řeč se vedla o tom, že nejstarší žáci budou opouštět školu a že je třeba na školní slavnosti na blížícím se konci školního roku pro ně vymyslet nějakou drobnou taškařici, jak je v tradici školy. Za dalších dvacet minut byli rodiče hotovi a opět většina z nich odešla. Na další jednání se dostavil kruh rodičů ve srovnání s předešlou skupinou poměrně malý. Šlo o chov drobných zvířátek ve dvou třídách nejmenších dětí. Rodiče se pokoušeli najít kompromis mezi touhou dětí mít ve třídě živého tvora a mezi zdravotním hlediskem. Ačkoli vedli jednání bez emocí a vcelku k věci, nedošli ještě k žádnému závěru, když je po dvaceti minutách začala moje průvodkyně upozorňovat na to, že budou muset odejít a přenechat prostor dalším rodičům.

Protože mi to za celou dobu nedošlo, ptala jsem se, jak se rodiče do rady dostávají, kdo je volí, na jak dlouho. Odpověď mě hodně udivila: nevolí je nikdo, na jednání přichází každý, kdo chce. Nebylo mi tedy jasné, kolik lidí musí být přítomno, mají-li odsouhlasit nějaké řešení, nakolik je závazné pro ostatní. Dozvěděla jsem se, že rozhodují prostě ti, kdo přišli, a_ jich je, kolik chce. Mandát k rozhodování si udělili aktivním zájmem o chod školy. Přesný program jednání je znám předem, ten sestavuje na základě podnětů rodičů i školy právě zástupkyně komunity (komunitou placená) a všichni rodiče jej dostávají. Kdo nechce, aby za něj a jeho dítě rozhodovali jiní, ten přijde. Vybere si jen tu část jednání, která se ho týká, a protože se časy dodržují, nemusí se bát, že zamešká v zaměstnání delší čas.

Pokud vím, v našich školách ještě zdaleka nejsme tak daleko, abychom se obešli bez instituce, ať už je jí občanské sdružení rodičů s výborem voleným členy sdružení nebo rada školy sestavená dle zákona, také s volenými zástupci rodičů. Koneckonců sdružení i rady už jsou u nás znakem pokročilosti školy v otevírání se veřejnosti. Je možné, že v některých školách už by bylo možné uskutečnit další krok a z demokracie zastupitelské se přehoupnout k demokracii přímé. Stejně tak i školní parlament, který je sice lepší než nic, ale horší než angažovanost všech, by se mohl vyvinout v různé formy „aktivních setkání“, jak je popisuje Eigil Kjaergaard a Rima Martineniene v Pětkrát hurá demokracii.

Autorka je koordinátorka a lektorka KM.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2335 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz