Kapitola z dosud nepojmenované knihy

Přemysl Rut

(Asi před sedmi lety mi jedna lipnická selka nebyla schopna odpovědět na otázku, kolika let se dožije prase. Věděla jen, v kolika letech se prase zabíjí. Koncem noci po tom rozhovoru se mi zdálo o praseti, které zabijačce uniklo a dožilo se dne, kdy se prasata zakuklují, aby se z nich za několik týdnů vyklubaly bytosti nevídané krásy a hluboké spirituality. Už léta se pokouším o životopis toho vzácného exempláře.)

… Jednou si paní učitelka všimla, že Exemplář nezpívá, ale schovává se za zády stojících dětí a modeluje něco z plastelíny. Byl na to tak soustředěný, že nezvedl hlavu, ani když přestala hrát, vstala od pianina a stanula nad ním. Na lavici ležely dvě zhruba uhnětené šišky duhových barev, menší a větší.

„Co to má být?“ Paní učitelka se dívala přísně.

„Hajdom,“ řekl jasně.

„Hajdom?“ zopakovala a bezděky vzala větší z šišek do dlaně.

„Ne, to je hajdom,“ podával jí menší. „Tohle je tidlidom.“

Paní učitelka váhala, jak se zachovat, ale smích dětí ji přinutil nekazit všeobecné veselí. Shovívavě se usmála.

Také Exempláři bylo do smíchu. V tu chvíli (jak často na ni později vzpomínal!) měl dojem, že svět je vyřešen. Ke každému slovu náleží označovaný předmět, není ve vesmíru věcí beze jména a jmen bez věcí, stačí teď udržovat v tom pořádek, nic neztratit a nezpřeházet cedulky. Kosmos se stal botanickou zahradou, v níž sebedivočeji rostoucí bylina je u nehybného kořene opatřena nápisem. A pokud se nad zahradou vznášejí ptáci, každý má na noze kroužek s notářsky ověřeným názvem.

„Uděláš mi jupijé?“ zaprosila Maruška Jahodová, sousedka přes uličku.

„Jupijé?“ Než mohl Exemplář uvážit, co se po něm žádá, objednaly si děti ještě „Důvadů“, „Halíbelí“, „Župajda“ a „Rycpicbum“. Sotva nalezená rovnováha se rychle zřítila. Na okamžik se Exemplář domníval, že by ji mohl obnovit, kdyby k těm novým slovům opravdu zhotovil předměty, ale když rozechvěle podával Marušce Jahodové duhový kousek plastelíny, ohrnula holčička nos: „To není jupijé.“

„Je!“ vyhrkl.

„Podle mě ne,“ trvala na svém.

„Podívej se pořádně, uvidíš, že je!“ žadonil Exemplář.

Ondřej Roup cítil, že musí zasáhnout. „Nech ji. Podle ní ne, podle tebe ano. Pro nás to bude jupijé, pro ni třeba –“

Exemplář mu skočil do řeči, jako by zabraňoval neštěstí. „To přece nejde, ta věc je jenom jedna! Pořád stejná!“

„Ale nás je moc! Každej jinej!“

„Právě proto nejde, aby to bylo pro každýho něco jinýho!“

„Proč by to nešlo? Mysli si, že je cizinec.“

„Cizinec?“

„Mluví prostě jiným jazykem. Když se s ní chceš domluvit, musíš se naučit její řeči!“

„Copak je na světě víc řečí?“

„Kolik jich znáš, tolikrát jsi člověkem.“

V Exemplářově průsvitné hlavě se vařil mozek. „A která je výstižnější?“ zeptal se konečně.

„Prosím?“

„Která z těch řečí je blíž pravdě?“

Nastalo ticho.

Zaskočená paní učitelka na chvilku připustila, že jablku je milejší, když se mu říká apple. Ale hned tu představu zahnala. „To by ses musel zeptat jablka, jak chce být nazýváno. Jenže věci samy mluvit nedovedou, musíš se tedy smířit s tím, že mluvíme za ně.“

Tak to ovšem Exemplář nemyslel. I kdyby věci samy mluvily, neznamenalo by to ještě, že by o sobě měly správnou představu. Exempláře zajímá, který jazyk se nejvíc přibližuje tomu, o čem je řeč.

„Právě,“ uvědomila si paní učitelka i pro sebe, „právě jsi řekl, že v řeči to netkví. Řeč jenom prozrazuje, jak blízko jsme pravdě my. Jinak by se z naší pravdivé řeči mohla stát lež pouhým překladem do jiného jazyka.“

„Nebo naopak,“ dodal Exemplář, protože to někde slyšel.

„Nebo naopak, ale tak to není. Věc, o které je řeč, stanovisko toho, kdo mluví, musí zůstat i po přeložení stejné.“

„I když v originále neřekl pravdu?“

„Vždycky. Překlad musí být věrný.“

„Věrný lži?“

„Věrný originálu.“

„Copak lež je nějaký originál? Originál musí být pravda, lež vzniká, když se originál přetře nebo zkreslí.“

„To sem nepleť. Do toho překladu nic není.“

„Když se tím nepřiblížíte pravdě, proč se potom namáhat s překladem?“ nechápal Exemplář.

„Aby tomu, co říkáme, rozuměli i lidé, kteří neovládají náš jazyk.“

„A proč tomu mají rozumět, když to není pravda?“

„Řeč neříká pravdu. Řeč říká, co chceme my. Mluvíme my, pravda nemluví,“ hledala paní učitelka co nejpřesnější vysvětlení.

„A není na světě nějaká řeč, která by odmítla říkat, co chcete, když nechcete říkat pravdu?“

Paní učitelka si představila, jak se taková prolhaná věta najednou zkroutí, zahltí a umlkne. Musela se té představě zasmát. „Není. Bohužel není. Řeč slouží všem a řekne všechno. Jestli to je pravda, nebo spíš jestli tomu chceš věřit, musíš posoudit sám.“

„A pásli ovce Valaši při betlémské salaši je pravda?“

„To je písnička.“

„Já vím, že to je písnička,“ Exemplář se poprvé v životě dotkl nohou země a dupl. „Ale jestli je to pravda.“

„Písnička nemusí být pravda.“

„A proč nás to učíte?“

„Protože je to krása,“ vyhrkla paní učitelka, jak byla zvyklá, ale poprvé v životě cítila, že to zní hloupě.

„Jak to může být krása, když to není pravda?“

„Je to krása, protože se to rýmuje, libě to zní. Tobě se to snad nelíbí?“ znejistěla.

„Já jsem myslel, že když se to rýmuje, je to tím víc pravda.“

Školou se rozlehl zvonek. „Zase konec hodiny,“ povzdechla si paní učitelka. Od té doby, co měla ve třídě Vzácného Exempláře, nepostoupila v osnovách ani o krok. Naopak: kdyby teď přišel inspektor, musel by se zhrozit. Je před pololetím a paní učitelka věnuje celé hodiny látce, která měla být probrána v září jako opakování z minulého roku. Jestli to takhle půjde dál, vrátí se s výukou zase do první třídy. Ale děti zatím budou zralé pro gymnasium! Nedá se nic dělat, ten žák musí jinam. Třeba do pomocné školy, když na to nestačí. Děti budou proti, takové vyučování jim vyhovuje: nemusejí se připravovat. Místo aby se v hodinách spělo od jednoduchého k složitému, otázky jsou stále elementárnější, nakonec budou stát před takovými samozřejmostmi jako Proč žijeme?

Autor je spisovatel, písničkář a příznivec Kritického myšlení.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2335 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz