Jak se dělá RWCT v Rusku aneb Co jsme se naučili (nejen) o svém lektorování

Hana Košťálová, Ondřej Hausenblas

V květnu tohoto roku jsme dostali velmi zajímavou příležitost nahlédnout v daleké cizině - v Samaře (bývalý sovětský Kujbyšev, město leteckého průmyslu) a v Novosibirsku (město vědy a jaderného průmyslu) až do několika školních tříd, kde učí ruští učitelé trénovaní v RWCT. Byli jsme pozváni také do několika kursů vedených ruskými lektory, které vytrénovali jiní dobrovolníci RWCT než nás v České republice. Mohli jsme dost dopodrobna promluvit s učiteli i lektory i se žáky, vyptat se jich, proč co dělají a jak tomu rozumějí.

V časopisu Thinking Classroom / Peremena sice často čteme o tom, jaké nápady a postupy mají učitelé v dalších z těch asi 30 zemí, kde už RWCT pracuje. Ale vždycky je lepší vidět na vlastní oči, jak vypadá praxe, o které vám někdo referuje. Není nad vlastní oči a uši. Mnoho lektorů i z Ruska jsme také poznali na mezinárodních výročních konferencích - všichni milí, s podobnými i odlišnými problémy a zkušenostmi při šíření RWCT. Vždycky nás zajímalo, jak interaktivně své dílny na konferenci pojali, a ne vždy se nám to zdálo dost. Naši američtí lektoři Pat Bloem, David Klooster a Jeannie Steele nám zjevně nasadili laťku hodně vysoko. Vzpomeňte si, zda ve vašem základním kursu převažovalo přednášení a poučování, anebo zda jste si museli vše vyzkoušet a přijít na to společně s kolegy „svou cestou“.

Rusko je největší ze zemí, ve kterých se RWCT rozvíjí, a to nejen co do počtu lektorů, učitelů a škol. Má také největší rozlohu a právě to je velká potíž. Vzdálenosti, které musejí lektoři a učitelé překonávat, když se chtějí sejít v kursu nebo se setkat ke konzultacím, jsou několikrát větší než celé Československo. Cestování stojí peníze, a Rusko je chudá země.V jednotlivých oblastech (guberniích) se tedy RWCT po odjezdu amerických lektorů rozvíjí poměrně samostatně, třebaže celé Rusko má koordinační centrum v Moskvě. Zatímco u nás není tak velký problém si pozvat do třídy lektora nebo kolegu z nedalekého města, aby nám poradil, v Rusku to obvykle nejde. (Ale někdy ano: lektorka Serafima z Novosibirska vedla kurs v sousedním Kazachstánu - protože ze Sibiře bylo do příslušného města blíž než z centra Kazachstánu!).

Právě kvůli velkým vzdálenostem se scházejí ruští učitelé RWCT přímo ve své škole nebo ve svém městě. Mají v tom ostatně tradici - metodická sdružení a komise tam dodnes fungují velmi aktivně. To je určitě prospěšné, ale scházejí se tak obvykle absolventi kursů od jediného nebo dvou lektorů. Jenže každý z lektorů, stejně jako u nás, je v něčem lepší a v něčem slabší - kdo má naše účastníky dobře naučit tomu, co my sami umíme hůř? Zatímco u nás si do kursu přizveme na literární kroužky třeba Jitku Kmentovou nebo Janu Feřtekovou nebo zajedeme lektorovat dílnu psaní do Ostravy a o matematiku požádáme třeba Jarku Škrobánkovou z Opavska nebo Paula Stanga z Hluboké, v Rusku si musejí místní lidé vystačit ve všem víceméně sami.

Právě proto chtěli pozvat někoho zvnějšku, aby se podíval kriticky na jejich lektorování. Takové kontakty a výměny zkušeností jsou nejlepší prevencí proti tomu, abychom z programu například pod vlivem svého teoretického zaměření neudělali třeba teoretický kurs o konstruktivistické pedagogice. Anebo naopak abychom z něj pod vlivem své dennodenní školní praxe neudělali sérii zábavných hrových či soutěživých metod, které děti přece tolik milují.... Snadno by někomu mohlo uniknout, žev RWCT nejde o to, abychom do dětí vpravili co nejvíc osnovného učiva, nýbrž především o to, abychom vychovali občany se samostatným a obezřetným myšlením, se schopností učit se po celý život a také rozhodovat se a jednat spolu s druhými. Vy, kteří také lektorujete nebo děláte prezentaci RWCT pro své kolegy, asi víte, jak těžké někdy je udržet pravý smysl RWCT: účastníci tolik tolik touží po několika nových skvělých metodách „aby děti nezlobily.“ Anebo se tolik tolik brání vstoupit do aktivit, které vedou k osobnímu zážitku, protože věří, že jim pro změnu ve výuce stačí si o ní přečíst v příručce...

Proč chtěli Rusové pozvat cizí posuzovatele?

Koordinátoři a lektoři RWCT v Rusku se rozhodli, že noví lektoři a certifikátoři nebudou certifikováni ruskými lektory-certifikátory. Ovšemže mají i takové svoje certifikátory. Vzešli, jak oni říkají, z první vlny (tedy z těch, které vytrénovali a za kompetentní uznali mezinárodní dobrovolníci). Jenomže američtí lektoři už odjeli a nevracejí se.

Dotace od OSI už pomalu nebo úplně končí - jako u nás. Kromě toho při předchozím pokusu o certifikaci před rokem zjistili Američané, že mnozí ruští uchazeči nebyli zdaleka připravení, a nikomu certifikát nedali. Rusové se tedy obrátili na nás, protože věděli, že jsme dost vzdálení a přitom rozumíme dostatečně rusky, takže nebudou problémy s překladem. Možná počítali i s tím, že naše zkušenost bude bližší ruské situaci a naše pochopení pro jejich potíže vyšší...

Jak se má člověk vlastně zachovat, když má posuzovat práci svých kolegů? Ředitelé škol takové dilema znají, ale běžný učitel u nás asi ne - své kolegy nanejvýše navštívíme, když čas dovolí, v jejich výuce a pak si s nimi povídáme, ale nesoudíme...

Byli jsme v takové obtížné situaci: Uchazeče jsme přece sami neučili, uvidíme je poprvé. Navíc v jiném společenském a kulturním prostředí. Podkladové materiály, které o sobě poslali, byly hodně obecné, nebo naopak ukazovaly spoustu podrobností, kterým jsme nemohli dost porozumět. Navíc nám bylo jasné, jak bude těžké říkat někomu, že jeho výkon není dost dobrý (pokud k tomu dojde) a že ho nemůžeme doporučit. Avšak zas jinak těžké bude doporučit k certifikaci někoho, kdo evidentně dobrý je, i když bude mít některé vážné slabiny, jako asi má většina z nás. Neznáme přesně důvody, pro které předchozí certifikátoři odmítli uchazeče doporučit.

Co s tím? Ještěže máme mezinárodní Standardy učitele a lektora RWCT! I když je někdy těžké si dost přesně představit, nakolik musejí být splněny a co přesně máme ve třídě nebo v kursu vidět, přece jen se s jejich pomocí dá domluvit s posuzovanými lektory o tom, co je důležité a co ne. Bude-li něco důležitého úplně scházet, je to rozumný argument pro odmítnutí certifikace, a naopak kdo je splňuje, nemůže být odmítnut.

Jaké je Rusko pro Čechy?

O tom, jak působí Rusko na člověka, který v něm ještě nebyl, nemá cenu psát. Kdo jste tam byli, víte své, kdo ne, sotva si to představíte. Pro naše potřeby snad stačí říct, že jsme tam ocenili, jak naše stará Evropa je silně provázaná řádem, souvislostmi všeho se vším. Města a krajina u nás nesou znaky toho, že vznikaly po staletí s určitým civilizačním cílem. V Rusku svět jako by vznikal na každém místě znova, bez ohledu na to, v čem a kdy se nalézáme.

Nejen otřesné zásahy do krajiny, které jsou hezky patrné z letadla, ale i růst měst od starobylých časů přes sovětskou éru do dneška. Ostatně podívejte se na webu Kritického myšlení do fotogalerie. Jak to souvisí s RWCT? Snad tím, že pro Rusy je možná obtížnější v celém programu RWCT a v každé dílně „vyčmuchat“, jak tu vše slouží právě jednomu společnému cíli, totiž demokratickému přístupu ke světu a k druhým lidem. Že možná neděláme všechny ty zajímavé metody proto, že jsou zábavné, ani proto, že jsou opřeny o vědecké poznání procesů učení, ale proto, že mohou přivést účastníka a pak i jeho žáky k respektování i zkoumání toho, jak a co si myslí druzí.

Jací jsou Rusové a Rusové v RWCT?

Samozřejmě jsme v Rusku narazili na lektory a učitele, kteří tohle vše mají v krvi, jsou milí lidé a výborní učitelé. Z toho, co jsme mohli vidět, soudíme, že učitelé v kursech mají nejen živý zájem o změnu své praxe, ale že jsou ochotni na sobě velmi podstatně zapracovat. Nesetkali jsme se s tvrzením, že tohle „přece dávnou děláme“. Vypadá to, jako by se ani nepotřebovali bránit před přílivem novinek.

Možná i proto, že přece jen i během sovětských dob se jejich pedagogika a metodika vyvíjela a propracovávala. Viděli jsme ve třídách učitele, kteří přivedli své malé i pubertální žáky k pozoruhodným odborným výkonům - v literatuře, zeměpise, historii. Je tu velká snaha a touha dostat se na špičku, ovládnout odborné postupy a znalosti.

Bylo milé, že ve třídách, a to i na obyčejné základce, nebyly děti, které otráveně mávnou rukou a dřepí bez zájmu jak pecka. (Ostatně v českých třídáchs učitelem RWCT to bývá také tak - když i pro pomalíka bez kulturního rodinného zázemí je připraveno něco, v čem najde svůj zájem, pak rád pracuje a nezlobí.) O Rusech se říká, že jsou neobvykle srdeční a otevření - to je pravda. I lektoři o sobě a svém výkonu byli připraveni mluvit velmi otevřeně. Uvědomili jsme si však, že jejich tradice v schůzování (metodické a předmětové komise ap.) má nejen klady, ale také zápory: Je to formalizovaný postup - proberou se systematicky věci očekáva(tel)né, ale může se stát, že kvůli předepsanému pořádku nepřijde řeč na nové, aktuální a podstatné problémy.

Určitě by pomáhalo si vždy říct: „Co uděláme příště líp?“ Myslím však, že jsme viděli i takové lektory a účastníky kursů (učitele), ve kterých jejich dosavadní návyky sedí pevně a nedovolují jim víc brát ohled na žáka a jeho cestu k porozumění. Naučit látku, probrat učivo je jim prvním příkazem. V jeho jménu nedokážou nechat děti, aby tápaly tak, jak potřebují. Jen u několika nejlepších lektorů jsme viděli, že vysoký odborný výkon žáka v daném předmětu není lektorovým nejvyšším cílem. (Třebaže jejich žáci pracovali na dost vysoké úrovni.) U mnohých jsme viděli, jak se metody RWCT dávají do služby hlavně tomu, „aby se děti co nejvíc naučily“.

To by nevadilo, ale určitě kvůli „naučení látky“ z výuky zmizí prostor a čas na to, aby žáci vyjádřili své pochyby, hledali své vlastní argumenty, které nemusejí být shodné s důvody, jež předkládá učitel nebo odborná literatura. Kvůli odbornému zvládnutí předmětu nemá učitel vystrnadit z výuky příležitost, kdy si žáci vyměňují subjektivní zkušenosti a dojmy. Odbornost, která zapomněla na člověka, není odborností.

Jeden příklad za jiné: V pěkné hodině psaní o literární četbě v Novosibirsku jsme viděli, jak deváťáci předávají svůj rozpracovaný koncept některému ze spolužáků k okomentování. Učitelka jim řekla: „Představte si, že váš kolega sedí až v Petěrburgu v redakci - nemůžete mu už nic vysvětlovat nebo se ho ptát, a on vás taky ne.“ Bylo nám divné, že úplně vyloučila z práce žáků to, co my považujeme za nejcennější složku v této fázi psaní - totiž že žáci vzájemně konzultují, vyjasňují si rozdílné pochopení toho, co napsali, a snaží se najít pro oba srozumitelné a přiléhavé vyjádření. Po hodině jsme se v interviewu paní učitelky ptali, proč žákům brání v komunikaci.

Vysvětlila nám, že Vygotskij, světově proslulý sovětský psycholog, už dávno vyložil, že psaný text, na rozdíl od mluveného, se vyznačuje právě tím, že jeho tvůrce už není v okamžiku čtení přítomen. To je určitě pravda, ale platí to přece až o textu dokončeném, kdežto v kursech RWCT jsme se soustředili na to, abychom žákům zpřístupnili právě proces tvorby textů, pomáháme jim text vymýšlet, sepisovat. Myslím, že je to ukázka toho, jak můžeme přílišným lpěním na vědeckých poznatcích hodně zkreslit to, jaký mají učené poznatky význam pro učení. Tak se lehko může ztratit smysl toho, oč v RWCT jde.

Viděli jsme třídy, ve kterých děti vystupují sebevědomě, vyjadřují se přesně, používají argumenty, které opravdu našly v textu, jejž studovaly. A to nejen premianti. Ale zdálo se nám, že vidíme málo jejich vlastních názorů a závěrů. Uplatňují vyspělé postupy rozboru třebas na textu o ruském bohatýrovi, který usnul a shnil v dutém stromě, - ale nedozvěděli jsme se, co si děti samy myslily o tom, jak mužik vzhlíží k bohatýrovi jako symbolu záchrany Ruska v bídě. (Ale možná je to podobné, jako když se naše děti dočtou v pověsti o Blaníku, že až bude nejhůř...

Dáváme jim někdy čas na to, aby si uvědomily, co si samy myslí o téhle báchorce, v níž vždycky může být ještě hůř a pomoc zvenčí nepřijde? Nebo za ně musil odhalit až Jára Cimrman, že bychom se měli postarat o sebe sami?)

Jaké kursy RWCT se v Rusku dělají?

 V Samaře i Novosibirsku, které jsme navštívili, se RWCT hodně šíří postupem „ochutnávka - kurs“. Dobré je, že návaznost ochutnávky a základního kursu mají dost přímou: pozvaní učitelé se po ochutnávkové dílně RWCT rozhodnou, že by chtěli celý kurs, a lektoři s nimi rovnou dohodnou termíny.

V Samaře probíhají kursy v spolupráci s vyšší pedagogickou školou a za podpory městských úřadů - ovšem na to potřebuje program a lektoři mít oficiální bumážku, tj. co nejúřednější potvrzení všech svých kvalit. Dobré je, že úřad vezme na vědomí i mezinárodní osvědčení (u nás, co nevydá ministerstvo školství, není mnoho platné).

V Novosibirsku se kursy konají pod záštitou centra pro další vzdělávání učitelů a pedagogických pracovníků. To je taková malá vysoká pro DVPP. V obou městech, a asi i jinde v Rusku je velmi důležité, aby lektoři a kursy byli nějak spjati s univerzitami. Kdo není docent, má i jako lektor těžší pozici.

Důraz na vědu a univerzitní vzdělanost je náramný, i když z Akademického městečka u Novosibirsku uteklo do zahraničí za prací a výdělkem víc než 70 % akademiků (vyškolených za ruské peníze). Vyso-koškolští učitelé vnášejí do RWCT prestiž, úřady i učitelé mají k akademikům větší důvěru. Avšak viděli jsme i rub této snahy: už po první vlně kursů si novosibirští odborníci přepracovali program na tzv.

„akcentnyj seminar“. Na začátku kursu se proberou vědecká východiska a teorie pedagogického konstruktivismu, a v posledních sezeních také přijdou ke slovu některé metody a dílny. Tedy známý postup „výklad - příklad“. Je prý to tak bližší ruské tradici.To jistě, jenže právě to je možná důvod, proč dělat RWCT jinak než „od teorie na půl cesty k praxi“...

Nelze se pak divit, když někteří lektoři v kursu podávají krátkou či delší shrnující přednášku právě ve chvíli, kdy by účastníci mohli raději vyjadřovat své závěry, své domněnky a své plány. Pokud spoléháme a věříme, že nám věda říká, které pojmy jsou správné a které odpovědi se smějí říkat, nepodaří se nám v lekci ani evokace, ani reflexe. V nich přece má být v centru pozornosti to, co se domnívá nebo co vysuzuje sám student nebo účastník, a nikoli poučky, které pak student jenom věrně zopakuje.

Naučili jsme se něco?

Pro nás bylo velmi poučné vidět, jak významná je v kursech závěrečná analýza lekce. V obou ruských městech jí věnovali velmi málo času a prováděli ji skoro jedině lektoři. Účastníci jenom poslouchali.

Sotva tedy mohlo docházet k tomu, že si účastník uvědomí svá „aha!“ nebo že si říká „tohle začnu dělat, tohle přestanu dělat...“ Učitelovo objevování nových přístupů k výuce a k dětskému učení probíhá obvykle právě během analýzy, ale musíme na ni vyhradit aspoň 40 minut, a ne pouhých 10 minut v chvatu. Znamená to nesnažit se do lekce napěchovat všecko, ba ani ne mnoho. Není to snadné, někdy navíc jde účastníkům práce hodně pomalu a na analýzu je těžké čas ušetřit. Ale viděli jsme, že děláme sobě i účastníkům stejnou škodu, když jim ustříhneme čas na analýzu, jako kdybychom uťali práci vprostřed dílny. Dobré je si to připomenout už při plánování dílny. Měli bychom plánovat tak, jako že cílem dílny je provést podrobnou a aktivizující analýzu lekce. K tomuhle cíli pak připravíme činnosti pro evokaci, pro uvědomění si významu i pro reflexi, k dobré analýze bude mířit i náš výběr textu a úkolů k práci s ním. Což pracovat pod heslem: „Aby to všecko šlo nakonec s účastníky pěkně rozebrat a aby oni přišli na to, jak vyučují a jak vyučovat chtějí.“

Jakou si ruští lektoři vedou dokumentaci?

Viděli jsme portfolia lektorů, velmi pečlivě udržovaná a doplňovaná, vše přepisováno na počítači do tabulek a přehledů, ale málo bylo vidět skutečných produktů a skutečných pracovních materiálů.

V Rusku předkládají portfolio i pro akreditaci kursu, a to podle předepsané formy, a proto se do něj v podstatě nedávají skutečné produkty, poznámky a poznatky. Někteří dobří lektoři je tam přesto měli, ale zas je to i pro nás varování: jednota forem může být na škodu! Důležitý je cíl, a ten má být pracovní - portfolio má ukazovat a pomáhat k lepší práci. Výkazy provedených úkolů a splněných povinností patří jinam než do vzdělávání. Autentické práce účastníků nebo žáků v mém portfoliu vypovědí mnohem živěji o tom, jaký jsem lektor a učitel.

Oblíbenou pomůckou lektorů a učitelů jsou v Rusku tabulky. Říkají jim „těchnolgičeskaja tablica“. Jde vlastně o jeden druh grafických organizátorů.

Mají pomáhat systematickému myšlení, ale hodně často myšlení brzdí. Lektoři se po lekci přestávají ptát, co si oni sami o své lekci myslí a jak ji vyhodnocují, ale ptají se: „Co se má vyplňovat do této kolonky?“ Viděli jsme, jak oblíbený je v Rusku postup práce – sám - ve dvou - ve skupině - sdílí celá třída. Ale všimli jsme si, že je dobré umět nahradit tento postup něčím jiným tehdy, když nám lavice přišroubované k zemi nedovolí pohyb žáků ve třídě.

Na fotkách ve fotogalerii můžete vidět přednáškovou místnost na Samarské univerzitě, kde se sedí v lavicích po pěti vedle sebe a ani otočit se pořádně nemůžete. Tam by mohla kooperace být prováděna nějak méně násilně. Pro nás je poučením, že máme mít dost velký zásobník metod, kterými se nápad a mínění dá sdílet s druhými i jinak než tak, že si k nim jdeme sednout.

Dalo by se s Ruskem v RWCT spolupracovat?

Bylo by to moc zajímavé - kdyby ovšem na to byly peníze. Jazyk mnozí známe, kulturu částečně taky. Vlastně poprvé jsme ocenili, že umíme rusky aspoň mluvit a poslouchat. Nejhorší to bylo se čtením rukopisných poznámek a zápisů na tabuli. Je škoda, že ruští učitelé umějí ještě méně jazyků než my - anglicky neumějí, a ruština jim je domácím, ne cizím jazykem. Sice jim vychází mezinárodní časopis Peremena / Thinking Classroom v ruštině, ale dobrých knížek, článků a diskusí o výuce je nejvíc anglických. Bohatá tradice v pedagogické literatuře je Rusům sice přínosem, ale zároveň je omezuje.

Když je tolik domácích knížek, proč hledat v cizích? Že by se v nich mohlo objevit něco podstatně odlišného a přínosného, to mnohé ani nenapadne. Možná by se cestovní i jazykové vzdálenosti daly nejsnáze překonávat pošou a videokazetami. Natočit sebe anebo své kolegy, přehrát to na kazetu a poslat kolegům v cizině. Obraz udělá své, i když jazyku rozumíme méně.A dostat od nich video z jejich nejsnáze překonávat poštou a videokazetami. Natočit sebe anebo své kolegy, přehrát to na kazetu a poslat kolegům v cizině. Obraz udělá své, i když jazyku rozumíme méně.A dostat od nich video z jejich třídy.O tom by se už dalo korespondovat, konzultovat. Bohužel je zatím počítačové propojení s Ruskem chabé. Ale to může jít kupředu skokem.

Myslím, že pro našince by mohlo být přínosné vidět Rusy při práci hlavně proto, že v něčem zvýrazněně ukazují některé slabiny, ke kterým máme také sklony (např. „učivo nade vše“). Ale taky nám ukazují, co nového a prospěšného bychom mohli dělat i my (např. scházet se k profesionálnímu probírání své vlastní práce i svých plánů). Jen škoda, že pro samou práci od rána do večera jsme nemohli navštívit přírodu - Sibiř nebo Volha by byla moc zajímavá. Snad ještě nějaký čas vydrží.

Autoři jsou lektory KM. E-mail: hana.kostalova@ecn.cz, hausen@ecn.cz

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2336 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz