Kritické myšlení na plaveckém výcviku - Ukázka využití kritického myšlení v praxi

Blanka Staňková

Od února jsme začali chodit v rámci TV na plavecký výcvik. Všechny děti1 se velmi těšily, i když pocity z toho, že neumějí 1 Žáci 2.ročníku, kteří metodami RWCT pracují od 1. třídy plavat, byly smíšené. Otázky typu „Zvládnu to?“ „Neutopím se?“, byly na denním pořádku. Přesvědčila jsem je, že na výcviku jsou profesionálové, kteří s možností neplavců počítají a jistě mají k dispozici takové metody, kterými je plavat naučí. Moje děti mi věří, a proto všechny se k prvnímu výcviku dostavily v očekávání příjemných zážitků.

Bohužel jsem se velice mýlila. Hned v první hodině byl přístup plavčic velice neodborný. Na děti křičely, dávaly jim hned od počátku najevo, jak jsou neschopné. Jejich sebevědomí ničily každým povelem. I když se mi chování plavčic vůbec nezamlouvalo, nechtěla jsem hned první hodinu zasahovat do způsobu jejich výuky. Stále jsem se utěšovala představou, že se v další hodině vše změní. Při druhé hodině jsem si vzala plavky a ještě s kolegyní jsme plavaly mezi dětmi a dodávaly jsme jim odvahu v dalším pokračování. Přiznávám, že bylo několik dětí, které při výcviku plakaly. Při povzbuzování pomáhali i rodiče, kteří s námi na plavání byli. Již po druhé hodině některé děti veřejně informovaly spolužáky o tom, že je na plavání už nikdo neuvidí. Proto jsem celý další týden dětem dodávala odvahu a snažila se je přesvědčit, že útěk nic neřeší.

Přepsané výpovědi dětí o plavání: Jaké je plavání?

V plavání se mi daří dobře, ale nejde mi moc potápění. Paní učitelka na mě řve a vůbec mi to nevysvětlí.

Je to tam prima, ale paní učitelky by tam mohly být hodnější. Nemají právo na nás křičet. Oldu tahala za ruku a křičela, že to neumí.

Já se těch učitelek bojím.

Mně se nelíbí, jak na nás křičí. Já si myslím, že by se k nám měly chovat jako k dospělým.

I přes mé velké snažení přišly před třetí hodinou plavání do školy dvě třetiny dětí. Zbytek měl střevní potíže. Když mi během první hodiny zkolabovaly další dvě holčičky (nevolnost, bolení břicha) a další dvě měly v notýsku omluvu, že nemohou plavat, rozhodla jsem se k ráznému kroku. Diskuse na téma plavání byla velice emotivní a všichni se shodli na tom, že by nejraději plavání zrušili. Vysvětlila jsem jim, že není řešení vymyslet výmluvu, ale že je potřeba tento problém řešit, protože plavat se naučit chceme. Děti samy přišly na myšlenku, že jednotlivým plavčicím napíšeme dopis. Strávili jsme nad dopisem dvě vyučovací hodiny. Každá skupina měla za úkol napsat takový dopis, aby nebyl urážející a obsahoval i náměty, jak k zlepšení vztahů mohou pomoci samy děti. Přikládám okopírované dopisy.

Děti se zpočátku velice uklidnily, protože jsme našli společné řešení. Postupně však začaly přemýšlet o tom, kdo plavčicím dopis předá. Zde nastaly další problémy, protože si začaly vybavovat reakci rodičů a dostaly strach.

Nakonec se mi je podařilo přesvědčit, že když jich bude více a budou se navzájem podporovat, nebude to tak bezvýchodné. Kupodivu děti na to přistoupily. Bylo mi velmi příjemné, že si jako skupina věří. Přesto cestou na plavání padaly dotazy typu: Neutopí nás?! Nezbijí nás?

Ubezpečila jsem je o tom, že stále jsem tam ještě já a v případě nouze zasáhnu. Do této akce se zapojila i maminka, která s námi jela. Teď bych chtěla přepsat pocity dětí při předávání dopisů.

Jak jste se cítili při předávání?

Já bych to nepředala. Já jsem se bála. Vlastně jsme se báli skoro všichni.

Já jsem se trochu bála, protože jsme měli přísnou učitelku.

Já bych ten dopis určitě nedala.

Cítila jsem se špatně, protože se těch učitelek bojím.

Když jsem předávala ten náš papír, který jsme napsali, tak jsem měla docela strach, protože jsem si myslela, že nám za ten dopis vynadají, také nám vynadaly.

Klepalo se mi srdce. Byl jsem rozrušený. Bála jsem se, protože jsem byla sama. Kdyby tam byla Lidka a Kristýna, určitě bych se nebála.

Měla jsem z toho nervy, ale pak jsem to přece zvládla.

Když jsem ten dopis předávala, cítila jsem se hrozně a málem jsem se rozbrečela.

Protože před předáním dopisů měly děti velký strach, ubezpečila jsem je, že chytrý člověk si informaci přečte a začne o ní přemýšlet. To, že dopisy předáme těsně před hodinou, byl nápad dětí; já jsem preferovala myšlenku dát dopisy po výuce. Ony argumentovaly tím, že náprava může být okamžitá. Chtěla jsem je ochránit, ale ony, i když těžce, „zvítězily“.

Reakce dospělých, tedy plavčic, byla přinejmenším zarážející. Cupovaly dopis na kousky, házely je bez čtení do koše.

Jak reagovala vaše cvičitelka?

Špatně, protože se jí to nelíbilo, křičela na mě.

Špatně, protože na nás křičela a nic nám nevysvětlila.

Dobře, protože nám to vysvětlila, takže reagovala docela dobře.

Na nás reagovala naše cvičitelka tak půl napůl, trochu se podle mě na nás zlobila a trochu se podle mě zamyslela.

Myslím si, že byla smutná, protože jsme to nepochopili, asi tak jako ona, protože ona se zachovala dobře.

Já bych se nebál to předat, protože se změnila, že na nás tolik nekřičela.

Naše paní cvičitelka se zachovala docela dobře, vysvětlila nám, že není přísná.

My jsme jí ten dopis nedali, ale pak se nás zeptala, jestli pro ni máme dopis, a my jsme řekli „ano“. Dopis jsme jí nedali, protože jsme se jí báli.

Já jsem se bála, báli jsme se všichni, naštěstí se zlepšila.

Tak jsme to nechali ležet. A pak se zeptala, jestli také dostala dopis. Tak jsme řekli, že ano. Ona řekla, že kdyby dostala ten dopis, tak by se teprve uvidělo, jak umí křičet.

Pak jsme si všechno vysvětlili.

Byla jsem velice nemile překvapena reakcí plavčic. Sedmileté děti si dovolily hodnotit práci dospělých. Jaká drzost. Nikdo nevzal na vědomí, jakou odvahu musely ty malé děti v boji s dospělými prokázat. Trhání dopisů na kousky, vyšetřování, kdo si to dovolil - z mého pohledu psychický teror.

A následné reakce dětí? Co byste dělaly vy na jejich místě?

Já bych na ty zákazníky byla hodná.

Zkusil bych to po dobrém.

Kdybych byla paní cvičitelkou, tak bych byla tvrdá, ale když by něco nechápali, tak bych jim to vysvětlila a nekřičela bych.

Já bych se zachovala tak, že bych na ně nekřičela tak moc, i kdyby něco nevěděli.

Zachoval bych se jako ona.

Já bych se aspoň trochu zamyslela, zkusila bych to a nekřičela bych na svoje děti, které učím.

Určitě bych neřval, ale slušně vysvětloval, s klidem.

Já bych jim to vysvětlila, jako ta naše. Vysvětlila bych jim, že se snažím na ně křičet a že by mě jinak neslyšeli a pak bych se asi trošku zlepšila.

Vysvětlila bych to dětem a snažila bych se to napravit.

Velice mile mě udivil závěr dětí. Sice jsme musely vytrpět několik nepříjemných chvil, ale skoro všechny plavčice se v hodině zlepšily. Některé skupiny se i ve výuce zasmály. Není to bezva?!

Při dalším hovoru jsme se dostali na téma, jak by to probíhalo s dospělými - samozřejmě jinak, dokonce došlo i na téma, kdyby to byl člen vlády nebo pan prezident, co by se dělo.

Děti se shodly na tom, že jsme zákazníci a je jedno, jestli jsme děti nebo dospělí nebo dokonce významný činitel. V tomto případě jsme rovnocenní zákazníci a máme stejná práva jako ostatní. Pohlazení na mou duši. Z těchto dětí, ač malých, už nikdy nebudou ovce. Hurá!

Autorka je učitelkou na ZŠ v Praze, lektorkou KM.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2332 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz