Demokracie v naší škole

Markéta Bábková

Když jsem uvažovala nad touto úvahou, přemýšlela jsem, nad čím bych měla uvažovat. Napadlo mě, že by bylo příjemné zauvažovat nad nesmrtelností chrousta. Ale tím jsem se dostala k uvažování nad tím, jak by mé nevinné uvažování pojal ten, kdo bude mou úvahu číst a hodnotit, v tomto případě tedy paní učitelka. A tím jsem se zase dostala k úvahám o tom, nakolik je naše škola demokraticky založená. 

Přemýšlela jsem nejdříve o reakci na mou úvahu nad nesmrtelností výše zmíněného broučka a popravdě řečeno si nedokážu představit, že by má úvaha byla naprosto samozřejmě hodnocena jako kterákoliv jiná, a naproti tomu si živě vybavuji některé možné komentáře, které by mou úvahu mohly provázet, jako například: „No, Markéto, co se týče tvé úvahy, tak skutečně nevím, co si o ní mám myslet. Zda to mám považovat za pouhé chvilkové zatmění mysli či zda ses snažila být vtipná, opravdu nevím.“ nebo „No tak zrovna od tebe bych něco takového nečekala.“ či „Myslíš, že máš něco podobného zapotřebí?“ Na druhou stranu bych nerada kantorům na naší škole křivdila, jelikož některé z nich mám opravdu ráda a vážím si jich. Pravdou však je, že si jen stěží dovedu představit, jak moje češtinářka, byť ji mám ráda, s vážnou tváří pročítá a sleduje mé myšlenkové pochody probírající se životem chrousta a pečlivě je hodnotí. A to mě vede k zamyšlení nad naší školou a systémem, jakým jsme tam my, děti, vlastně vedeny a jakým způsobem k nám učitelé přistupují.

Myslím, že aspoň zatím naše škola demokratické principy spíš postrádá. Přestože v roce 1989, kdy v naší zemi skončila éra komunistické diktatury, mi byly pouhé čtyři roky a já toto období v podstatě nezažila, přece jen jsem o této době už opravdu mnoho vyslechla a zhlédla nějaké filmy, a jestli si můžu dovolit srovnávat, tak bych řekla, že se toho, co se týče naší školy, od těch dob zase tolik nezměnilo. Jak jinak si mám vysvětlovat jev, který je na naší škole, mně se alespoň zdá, docela častý a mě osobně „dost štve“. Já bych tento jev nazvala „Nevybočuj z řady, nesnaž se být individualitou a dělej to, co ostatní!“ Že se na naší škole nic takového neuplatňuje? A proč mi kamarádka tedy vyprávěla, jak její spolužák byl v deváté třídě nucen odejít na toaletu a smýt si z vlasů tužidlo, aby snad, proboha, dál nevystavoval ten svůj pobuřující účes – totiž natuženého ježečka. A proč pan ředitel tedy přišel před časem do naší hodiny, odvedl na chvilku mého spolužáka, který měl na hlavě „na piráta“ uvázaný černý šátek, tuším, že se vzorem lebek, který mu mimochodem slušel, ale nechtěl jej sundávat, protože se mu nelíbil jeho nový „účes“, aby se můj výše zmíněný spolužák mohl po chvíli vrátit – už bez šátku. Proč je čas od času některý z našich kluků vystaven před celou třídou kritice za svůj nový řetěz u pasu? Každý učitel jistě ví, že i jeho šatník a vizáž jsou žáky podrobovány pečlivé kritice, avšak žádné z dítek by ani ve snu nenapadlo, že by měly učitele přimět, aby si strhnul z krku ten hrozný šátek či aby poslaly učitelku na toaletu kvůli příliš nápadnému účesu. Proč bychom si tedy i my nemohli nechat své šátky, řetězy a dready? Vždyť jsou to jen pouhé módní doplňky.

Stejně hloupé a nesmyslné mi připadá nařízení, které nám o velké přestávce nedovoluje opouštět patro. Není škola, do které chodíme, snad naše? Proč se po ní tedy nemůžeme volně pohybovat? To si ani nemůžeme jít popovídat s kamarády z „paralelky“, kteří jsou na jiném patře? Tento problém se mě osobně příliš nedotýká, tyto potíže jsem měla jen několikrát a když jsem chtěla vědět smysl tohoto nařízení, bylo mi řečeno, že právě o velkých přestávkách dochází na schodech a chodbách k úrazům nejčastěji. Z toho mi tedy vyplývá, že „deváťáci“ nesmí během dvacetiminutové pauzy opustit patro, protože by se jim mohlo něco stát, aby se vzápětí po skončení hodiny mohli nahrnout do příšerného davu na schodech, který dobře znám, prodírám se jím už téměř pět let a docela dobře si dovedu představit, že kdybych tam někdy upadla, tak mě ostatní přinejhorším ušlapou, v lepším případě mi jen odkopnou dál do davu boty a zašpiní džíny. Možná, že se mýlím, ale toto nařízení považuji za hloupé a nedemokratické.

Také si myslím, že málo učitelů u nás respektuje naše individuality, to, že jsme všichni různí. I v tomto ohledu jsme, myslím, o padesát let pozadu. Dobrým příkladem toho bylo, jak byla jedna z mých spolužaček na výtvarné výchově „sepsuta“ paní učitelkou za obrázek, který namalovala, jak jsme se všichni ve třídě shodli, „prostě v jejím stylu“ a byla s ním spokojená, ale podle slov paní učitelky to bylo něco na úrovni přibližně pětiletého dítěte. V tomto případě však musím před paní učitelkou smeknout, jelikož nakonec uznala, že každý na to může mít svůj vlastní názor a někomu se to prostě líbit může – vždyť je to umění.

Všechny tyto mé zážitky, to, co jsem slyšela od druhých i systém, jakým funguje naše škola, mě vedou k otázkám: „Funguje naše škola dost demokratickým způsobem?“ „Snaží se alespoň někteří lidé v naší škole o to, aby se situace stále zlepšovala?“ „Jak jsme tam my, děti, spokojeny a snažíme se dělat něco proti tomu, když se nám něco nelíbí nebo něco nepovažujeme za správné, i když to třeba stojí námahu a trochu boje nebo s tím raději nic neděláme, abychom měly pokoj – a nevychovávají nás právě k tomuhle postoji?“

Celkově se mi na naší škole líbí, jsem tam docela spokojená, avšak je také hodně věcí, o kterých si myslím, že by se měly změnit. Proto také ráda chodím do žákovské rady, kde s námi paní učitelka projednává veškeré naše připomínky a návrhy, a to jako rovný s rovným, alespoň tak se mi zdá. Líbí se mi, že na naší škole něco takového bylo zavedeno, protože si myslím, že to je užitečné, člověk tam opravdu může něco udělat s tím, co považuje za problém nebo nedostatek naší školy a nemusí si jen stěžovat. Myslím si, že naše škola bude ještě potřebovat spoustu času na to, aby se zbavila některých problémů a hlavně aby se změnil přístup některých lidí.

Chtěla bych říct, že tato úvaha nemá za úkol beze zbytku zkritizovat naši školu. Je to jen má úvaha a v žádném případě to není žádná provokace. Chtěla bych se ovšem zmínit o jednom svém postřehu, a to, že jsem si uvědomila, že takovouto úvahu bych si nejspíš jindy než na konci deváté třídy napsat a „vypustit do éteru“ netroufla, což podle mého o něčem svědčí…

Autorka je studentkou gymnázia.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2334 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz