Otázky a odpovědi

Ondřej Hausenblas

Otázky učitelů jedné základní a střední školy z kursu KM a odpovědi Ondřeje Hausenblase

1. Děti – jak je upoutáme?

U nás škola hodně jede na dluh dětské zvídavosti: děti jsou od přírody zvídavé, aby se mohly stát dospělými, ale škola vstoupí do jejich přirozeného objevování světa a lidí a vztahů s tím, že na kapacitu, kterou dětské dozvídání má, navěšuje spoustu informací, které by si dítě při svém vrozeném zvídání samo nevybralo. Děti stále očekávají, že učení nějaký smysl dostane, že ho objeví, ale za pár let i ti nejposlušnější pochopí, že ve škole se většina věcí dělá proto, že se musí, že to učitelé vyžadují a vymáhají, a že to smysl vlastně nemá. Mohou to být i informace velmi cenné a důležité pro život i další studium dítěte, ale prostě není možné, aby je dítě za tak důležité uznalo, když jim nerozumí po svém. Tak to vypadá se syntaxí v češtině, s Mendělejevovou tabulkou prvků v chemii, s popisem atomu ve fyzice a se spoustou matematiky, ale i v zeměpise s určováním polohy měst podle šířky a délky, se seznamy těžených nerostů a přítoků Amazonky atd. Poslušné děti se sice mohou tomu všemu naučit, ale jejich vlastní mechanismy pro učení a pochopení jsou obvykle přehlušeny školním tréninkem k učení nazpaměť a k přeříkávání naučeného. Ale většina dětí taková není, a proto si ze školy odnášejí málo informací, zato velkou neschopnost se dál samostatně dozvídat. I ve velmi dobrých školách jsou učitelé donucováni tím, jak přetížené jsou osnovy, aby nedovolili dětem udržet si přirozený zájem o učení – nestihlo by se to všecko! Tuhle zkušenost máme právě s použitím metod RWCT ve škole: u mnoha z nich by učitel potřeboval dvě tři hodiny a mnohem míň učiva. Ale zato by děti udržel při zájmu! A opakuji, že nejde jenom o zájem o dané téma. Když dětem přistrčíte k výběru několik pro ně přitažlivých témat a ony na jednom stráví třikrát víc času, než jste jim dopřávali před RWCT, pak jste kultivovali ne jenom jejich znalost tématu, ale dali jste jim zakusit a poznat, že je milé a prospěšné se jednou věcí obírat dlouho a do hloubky – a přesně to je povaha skutečného zvídání, poznávání a zejména pochopení. Povrchní pochopení nahonem kvůli písemce vlastně ani pochopením není, když si ho děti později už neumějí vybavit, natož použít.

Takže jak podchytit zájem dítěte, to ukazují naše kursy RWCT zřetelně například v dílně čtení nebo psaní: Musíme pracovat s tím, co v dítěti už je (to vyplývá z konstruktivistické pedagogiky), a musíme tento jeho svět nechat vstupovat do styku se světem ostatních dětí a s novými informacemi. Naučit se číst písmenka je potřebné proto, abych si něco pro sebe vzrušujícího mohl přečíst. Naučit se psát písmenka je důležité proto, abych vám mohl o sobě něco důležitého napsat. Teprve později přijde dítě na to, že může psát i o jiných lidech a věcech, ale pro získání jeho zájmu o trénink čtení a psaní je dobré využít jeho touhu se dozvědět nebo se vyjádřit pro sebe a o sobě.

Když dětem přistrčíte k výběru několik pro ně přitažlivých témat a ony na jednom stráví třikrát víc času, než jste jim dopřávali …. pak jste kultivovali ne jenom jejich znalost tématu, ale dali jste jim zakusit a poznat, že je milé a prospěšné se jednou věcí obírat dlouho a do hloubky – a přesně to je povaha skutečného zvídání, poznávání a zejména pochopení.

Učitelé, kteří se v hodinách drží rámce EUR, potvrzují, že zapojení dětí a jejich zájem je mnohem vyšší: děti prostě nalezly v sobě něco, co je připoutává k novému tématu, k novému poznávání a chápání. Co však je tím poutem, to učitel sám nikdy neví, a i kdyby věděl, nemohl by to ve třídě tak „navléct“, protože jednak každé dítě je jiné, má jiné to pouto, jednak – a to je podstatné – nejde při učení o to MÍT takové pouto, ale právě nacházet a VYTVÁŘET si ho během učení!

2. Odměny – ve škole se neosvědčily. Jak děti motivovat?

Odměnou pro dítě se asi musí stát jeho vlastní dobrý vnitřní pocit – zvládl jsem něco, poradím si s tím, potěšil jsem druhé svou produkcí, dokázal jsem si, že vydržím atp. Myslím, že v téhle otázce – jak děti motivovat – už sama forma věty ukazuje, v čem motivaci nerozumíme dobře. Dobře nemůžeme dítě motivovat my, zvenku – jedině ono samo může najít motivaci, vytvořit si ji, umět si ji vytvářet, a postupně (někdo až dost pozdě) nacházet svou motivaci i pro činnosti a témata, která na první pohled nedávají rozumný důvod, proč se s nimi obírat.

Tedy ne „Jak děti motivovat?“, ale „Jak se to dělá, aby si děti uměly vytvořit motivaci k práci, k učení, k dozvídání…?“ A o tom je celý kurs RWCT. Učitel se potřebuje nejprve naučit, že si musí všímat, kde a co v dětech už je takového, co jim umožňuje se něčím se zápalem obírat, do něčeho se ponořit a setrvat v tom. Aby dětem nepřistrkoval svá (osnovná) témata, ale uměl najít, kde dětské zájmy přicházejí blízko k tomu, co se dítě potřebuje pro život a další studium naučit. Další důležité umění je uspořádávat situace ve výuce, ve kterých ten zájem dítěte dostane prostor, kde se dítě se svou touhou může uplatnit a kde má čas a podporu k tomu, aby si různé věci vyzkoušelo a uvědomilo.

A učitelé se taky potřebují naučit, aby si ohlídali všecko, co děti demotivuje. Zbavit dítě motivace jde právě zvenku velmi snadno: nejen tím, že většina jeho pokusů je učitelem ohodnocena jako slabé a nevyhovující, ale třeba taky tím, že učitel na sebe strhl všechno hodnocení, že činnosti, výtvory dítěte jako by získávaly cenu teprve poté, co je učitel pochválí a oznámkuje. Děti potřebují ve škole velmi často a s významem pro celý život zakoušet, že poznaly samy, že jejich výkon je výtečný, že teď jsou spokojeny s tím, jak pracovaly, co udělaly.

3. Pochopení – v projektu se slabší / neprůbojnější / hloupější schovávají za chytřejší. Jak podchytím každého?

To je otázka, kterou se učíme zodpovědět v tréninku kooperativních činností. Musíme si odpovědět, proč se děti chtějí schovávat, proč jim jejich (slabý) výkon připadá tak bídný, že ho musejí schovávat, anebo proč jim připadá tak obtížné se trochu snažit, trochu zapojit, a proč jim to nepřipadá naopak lákavé a radostné? Čím vším je to způsobeno? Někdy je to povahou dítěte, introvert se nerad vystrkuje do popředí, ale někdy je na vině rodina, která dítě odmala podusila tak, že je ušlápnuté. Ale hodně dětí tomu naučila až škola. Jděte se podívat do mateřské školy, kolik dětí tam je neprůbojných nebo líných – jen velmi málo. Proto je tak důležité, abychom ve škole zavedli atmosféru, v níž nikdo není ani vysmíván, ani ponižován. Proto musejí všichni dostat slovo, a ne jen ti, kdo jsou na jedničku. A to je taky důvod, proč potlačovat praxi, v níž se známka lepí na celé dítě: jedničkář, čtyřkař. Možná v rozhodování o y/i v kořeni slov podává tento Jiříček výkony asi tak na 4, ale zato ve vymýšlení nápadů je velmi plodný a taky jich většinu realizuje. jednou bude velkým objevitelem a zlepšovatelem, pokud ho ovšem pravopisem neztlučeme do pasivity dost brzy. Oznámkování vždy určitých stránek konkrétního výkonu, a ne jeho celku, je důležité taky proto, že přece chceme dítěti přesně sdělit co a jak zlepšit. Nikoli „zlepši si protokol z laborek“, ale „pečuj, aby ti v zápisu nevypadly některé důležité kroky pokusu“, nebo „zkus napsat protokol tak, aby bylo jasné, co se dělalo nejdřív a co potom“. Určitě tyhle podrobnosti žákům říkáte ústně, ale konečná celková známka, za kterou je pak dítě chváleno a trestáno (a ne za kvalitu práce), dítěti přemaže tu zprávu o tom, na čem by mělo zapracovat ke zlepšení příště.

Důležité je také umět obodovat skupinu spolupracovníků tak, aby o sebe vzájemně pečovali: například tím, že skupina dostane prémii, když její nejslabší člen dostane za splnění svého úkolu aspoň určitou stanovenou dávku bodů. Budou mu pak chtít pomoct a nenechají ho lajdat.

A neměli bychom zapomenout ani na to, že nemůžeme podchytit každého pokaždé a navíc stejnou nabídkou: „lidé jsou různé“, každý preferuje něco jiného, a když se naučíme nabízet rozmanité činnosti a úkoly, mnohem míň žáků se bude snažit práci vyhnout. Je ovšem jisté, že některý žák se opravdu zapojí až dost pozdě. Musíme uvážit, co je cennější: donutit ho k probrání učiva, které za chvíli zapomene, anebo mu umožnit, aby pochopil, že může chtít pracovat, že má na to, aby se zapojil?

To, kam nás tlačí přijímačky a různé hloupé testy, musíme považovat za ten opravdový problém a tomu bránit, nikoli to, že děti jsou různé.

4. Učit se – jak zajistit aktivitu při domácí práci či samostudiu?

Škola by si neměla osobovat právo řídit dítě ještě doma. Když dáváme domácí úkoly, musí to mít vážné opodstatnění, a musíme počítat s tím, že dítě pracuje doma právě tak dobře, jak jsme ho tomu ve škole naučili. Proč by vlastně nemělo použít způsobů práce, které zná ze školy? Jestli jsou mu odporné, musíme najít ve škole takové způsoby učení, které mu jdou. A ono je pak přinese domů, protože mu budou vyhovovat. Když učíte konstruktivisticky, z každé hodiny děti odejdou s otázkami, které samy vynašly a na které odpovědi nedostaly – to je pole pro domácí studium, a jsou to úkoly, na kterých dětem může záležet.

Ale chce-li učitel dosáhnout výsledků, musí velmi pečlivě počítat s tím, kdo k těm výsledkům spěje: dítě, žák, student. Proto je moderní pedagogika pedocentrická: žák je ve středu učení, protože se učí on.

Procvičit deset sloupečků sčítání, doplnit s/z do textu o 20 řádcích – to je občas pro upevnění dovednosti potřebné, ale tak nepříjemnou práci by si měl vylízat ten, kdo ji zadal – učitel ve škole. Doma ať se pracuje způsobem, na který dítě samo stačí: může se vyptávat, něco pozorovat, něco napsat, změřit a zaznamenat. Doma je skutečný život, a toho můžeme využít.

Vzdělávat demokraticky a pracovat i učit se efektivně neznamená lajdat se podle své lenosti, jak si mnozí odpůrci moderního vzdělávání představují. Učitel vždycky musí klást na žáky nároky, pobízet je k lepšímu snažení, vtahovat je hlouběji do porozumění. Ale chce-li dosáhnout výsledků, musí velmi pečlivě počítat s tím, kdo k těm výsledkům spěje: dítě, žák, student. Proto je moderní pedagogika pedocentrická: žák je ve středu učení, protože se učí on. Až se bude učit jeho učitel, bude ve středu dění učitel. Osnovy a učebnice se samy ničemu neučí, a proto nemohou být ve středu učení. Pedocentrismus tedy není skákat kolem rozmazlence, ale pečovat o to, aby učení vycházelo z něho a procházelo jeho mozkem, smysly a srdcem.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2334 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz