Jak mohou rodiče doma podporovat kritické myšlení u svých dětí

Kritické myšlení

Jako každý rodič malých dětí (6 a 4 roky) nekriticky a s velkou láskou pohlížím na své ratolesti. Mám samozřejmě pocit, že jim dávám to nejlepší, ale tahle otázka mě nutí více přemýšlet o tom, co je vlastně to „nejlepší”? V počátcích asi mohou rodiče udělat mnohé - do 1. roku asi hodně na dítě mluvit, ukazovat různé věci (i tzv. „nebezpečné”), spojovat určité prožitky s určitými slovy, nechat velký prostor a pořád nenapomínat (i když přílišná volnost, aktivity vycházející jen od dítěte, dítě dělá jen to, co samo chce - to se mně zas až tak neosvědčilo). Potom asi - o všem mluvit, vysvětlovat, jak co funguje - ale vždy nechat proběhnout zkušenost (i nepříjemnou). Hodně dětem číst, prohlížet si s nimi knížky. Neodbývat nekonečné dotazy (velmi, velmi těžké!). Trpělivost, trpělivost, trpělivost, pevné nervy. Nevím, jestli vše zjednodušovat a zprimitivňovat na úroveň jejich - mám zkušenost, že často pochopí i složité věci a vztahy. Umožnit setkání a bytí s více různými lidmi - mladými, starými. Nezasahovat příliš do jejich her, nemít je pořád pod neustálým dozorem. Dívat se, prožívat, dělat, vyrábět, tvořit věci spolu - nebát se experimentovat.

Nejsem si zcela jistá, zda rodiče vědí, co se ve škole děje. Možná jedna z možností by byla nechat je nějakou situaci prožít stejně jako nás. Předložit jim nějakou formu práce s textem, aby si mohli prožít všechny pochody, různosti od toho, čemu byli učeni ve škole. Možná by děti podporovali ve čtení, ne ve sledování televize, mohli by přemýšlet nad knížkou, kterou jim koupili. Snad by mohl vzrůst zájem rodičů o to, jestli se děti těmito způsoby učí ve škole více nebo jen ukázkově. Možná, že děti, pokud budou číst s porozuměním, naučí se učit, budou školu zvládat lépe. A zlepšených známek si všimne více rodičů, protože se často neptají - Co jste se ve škole dnes naučili nového? ale Co bylo dnes za známky a proč? Poté by se jejich pohled mohl obrátit více ke škole, mohli by více spolupracovat a i dětem někdy více pomoci, naladit je do školy, těšit se společně s dítětem, že ze školy si přinese něco nového, a učit se i od svého dítěte.

Předpokladem úspěchu je, že rodiče jsou sami k sobě kritičtí a zároveň kritičtí ke svému okolí, tudíž i k vlastním dětem. Je důležité, aby názor rodičů a nejbližších příbuzných (př. prarodičů) byl stejný a tím jednotný. Jinak se dítě zmítá v názorových různicích svých „vychovatelů”, přiklání se tu na jednu, tu na druhou stranu, podle toho, která je pro určitou situaci vhodná. Je nutné, aby názory rodičů byly rozumné a vysvětlitelné tak, aby dítě pochopilo, jak se má chovat a jednat. Je jasné, že si samo vytvoří svůj názor, svůj postoj, ale ne samo, za pomoci rodičů. Každou situaci, byť kladnou nebo zápornou, je třeba s dítětem prohovořit v klidu a bez emocí. Často se zapomíná na rozdíl generační, že názory jsou rozlišné, i když se každá strana snaží dostat ke společnému cíli. Je třeba si pomáhat navzájem a snažit se sobě porozumět. Někdy přichází úspěch brzy, jindy trnitou cestou, ale cíl se jistě najde. Jsem optimistou.

Nejprve mě napadá - dát dětem možnost rozhodování se, možnost volby. Tj. sám se rozhodni, jestli to či ono chceš nebo ne, najdi si argumenty (důvody) pro a proti. To je věc, která se dá dělat v běžném rodinném životě, v naprosto běžných situacích (od oblékání přes trávení volného času atd.). Další věc - pokusit se, alespoň příležitostně, ukázat dítěti, že na jednu věc mohou mít různí lidé různé pohledy, ukázat jim, že není pravda vše, co je napsáno, že vždycky nemusí být pravda to, co jim říká učitel. Pro dítě je tohle všechno velmi těžké pochopit, rozhodně u dítěte mladšího školního věku to nebude jednoduché, ale puberta sama o sobě přináší jiné pohledy. Pak je ovšem zase důležité dítěti vysvětlit, že kriticky myslet neznamená jen kritizovat, ale že to znamená hledat argumenty pro a proti, zamýšlet se nad věcmi, nepapouškovat bezmyšlenkovitě to, co slyším u druhých. Prostě přemýšlet.

Aby rodiče mohli u svých dětí podporovat kritické myšlení, musí s nimi často a na různá témata komunikovat, aby zjistili, co je zajímá, co je naopak tíží. Dávat jim prostor pro to, aby se v určitých životních situacích děti rozhodovaly samy a ne aby jim dávali věci „naservírované”. Dávat dětem takové otázky, které jsou otevřené a které budou děti vyprovokovávat ke komunikaci, k získávání nových informací, ale i k sebepoznávání = co já očekávám, co chci, co pro to mohu udělat... Velice bych zdůraznila slovo ZÁJEM, které by nemělo chybět a mělo by být vždy (téměř vždy?). Také dobrou cestou jsou knihy, které dítěti možná dají, možná ne odpověď na jejich otázky a nejasnosti. A také styk s ostatními a vliv prostředí hraje velkou roli = aby dítě mělo své kamarády a přátele.

V základu v tom, že rodiče jsou ztotožněni s postojem, že vše, co se na světě děje, je relativní, že existuje jen velmi málo objektivních pravd a nezpochybnitelných faktů... Že život je smysluplný právě tím, že je rozmanitý ve všech svých podobách a oblastech, a že filosofickým východiskem pro vnímání světa je u rodičů pluralita. Tyto myšlenky vycházejí z předpokladu, že rodiče jsou pro dítě zrcadlem (tj. ve vývoji funguje mechanismus sociální nápodoby). Konkrétně to spočívá např. v základním výchovném postoji, který dítěti v každé situaci dává možnost volby. Sami si volí svou cestu, cíle, způsob provedení úkolu apod. Díky této jeho svobodné volbě spontánně přichází i větší zodpovědnost za důsledky své volby, tj. za své činy a chování... Rodič hraje roli průvodce životem, který dítěti ukazuje svět, odkrývá významy... Rodič jim poskytuje informace, informuje je o důsledcích, které jejich činy mohou mít.

Musí je vést od raného dětství k samostatnosti a zodpovědnosti za svou vlastní volbu a své činy. Člověk - rodič toto často nerad dělá z neustálého strachu - ze strachu, že se dítěti něco stane, nebo že něco rozbije, že by následně mohlo začít plakat... A tak ve snaze zachránit ho přivádíme svou ratolest nevědomky k záhubě. Je to takzvaná výchova hodných oveček. Stejně však přijde jednou chvíle - a to dost brzy, že náhle hodná ovečka začne mečet a začne nám vzdorovat. Možná je však i jiná varianta situací, a sice, že dítě na základě naší snahy vyroste v člověka neschopného se rozhodovat. Co proti těmto následkům úzkoprsé výchovy tedy dělat? Dát prostor ke zkoumání věcí a jevů skrz vlastní zkušenosti, i za úskalí jistých neúspěchů. Dávat mu často podnětné otázky, na které se nedá odpovídat pouze ano, ne, ale vymýšlet takové otázky, aby nám otvíraly více možností řešení. Naučit děti chápat, že na stejnou věc lze nahlížet mnoha různými způsoby. Aby porozuměly, že svět není černobílý. Na druhou stranu nelze pojmout kritické myšlení ve smyslu „vše kritizuj”, ale nenech´ se zmást, nenech´ se hned zviklat a stůj si za svým vlastním názorem (ovšem ne za každou cenu). Nejdřív si však musí rodiče sednout a ujasnit si, co tato dvě slova pro ně samotné znamenají.

Přece diskusí. Dialog, jak říkalo už mnoho chytrých hlav, je cestou nejlepší, šli tak daleko, že dokonce ani nechtěli o jiné variantě přemýšlet. Povídejme si s dětmi. Neutichající rozhovor mezi rodičem a dítětem má velkou moc, jestliže se příliš neuzavírá do dobře zavázaných bot starosti přílišné a neustálého vyzvídání. Diskuse je přímo nutná a bude tím plodnější, čím bude častější, duchaplnější a promyšlenější. Neuzavřená, která bude dávat mnoho možností jak řešit a postavit se k tématům rozmanitějším a nejasnějším.

Proti KM v rodině se dá nejlépe využít hned několik postupů:

Mámovi se neodmlouvá! Jakékoliv dotazy, kterými se dítě potřebuje ujistit o věcné podstatě, o podmínkách provedení úkolu, o nutnosti dělat ho teď a hned, jsou považovány za odpor a odmítání, hodné trestu.

Tohle ví každý a nepté se blbě. V tom se skrývají dvě věci: jednak pevně rozdělené role v rodině, do nichž patří i pevně stanovený okruh úkonů a úkolů: táta maká, máma vaří a pere, holka nádobí a kluk pro pivo a spravit fén. Nad prací ani nad organizací domova se nedomlouváme, a proto není třeba žádné vysvětlování ani zdůvodňování. Ale je tam taky otrávenost z vyptávání. Jaktože tomu nebo onomu nerozumíš, když i táta, takové nemehlo, to přednedávnem pochopil?

(Volná psaní účastníků kurzu KM v ZŠ Táborské v Praze, jaro 2001)

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2334 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz