S matematikou do rozhlasu

Jarmila Tomčíková

„Dívám se na červené pruhy tramvají, dívám se na auta, na proudící chodce, všichni pádí z Národní na Karlák a obráceně, chodníky jsou tady úzké, a proto se lidé nezastavují, vráží do sebe, jak pospíchají, aby už byli jinde.“

Tuto scénu črtal Bohumil Hrabal na svých toulkách Prahou a tiskaři sázeli před dvěma desítiletími do tiskařské formy, aby nechali znovu oživnout list papíru, dřevo, jež několik let čeká na své převtělení, podobně jako za vitrínami Národního muzea, kde jsme shlédli práci řezbářů – jejich knihovničky a různé jiné koláže, na kterých mě vždy vyvedl z míry detail kompozicí. Jak surově působila v něžných přírodních matriálech masochistická ručička panenky nebo vyříznutá očička i s kusem plastové kůže očnicových důlků. Přecházím krok zpět. Učarovaly mi stojany svým záhadně ladným a spletitým tvarem. Paní učitelka Škrobánková už plánuje, jak si ho koupí a později v prostorách námi očekávanými, kde si prohlížíme složení rozhlasového symfonického orchestru, zaslechnu, že paní učitelka hraje na harfu. Tu si zasazuji spojitostí do mozaiky dne a už vidím vizi stoupenkyně nesmlouvavé vědy – matematiky – u nádherně vyřezávaného stojanu s nesymetrickými křivkami, jak jemně, naprosto bez tvrdého zasazení do přísných taktů, jen tak, hladí struny a klouže po nich tam a zpět, harfa zpívá rozličnými odstíny barev a zvuků.

Zaostřím na notový stojan řezbáře a na něm… Co to?… místo not leží učebnice matematiky. „Jarko, já ale nehraji na harfu, já ji jen tak po očku obdivuji.“ Vracím se tvrdě zpět do reality. Sbírka motýlů: první řada, druhá… motýl jako motýl, motýl, člověk. Na posledním hřebíku visí dřevěná vylisovaná figurka lidské postavy. Naše prohlídka končí.

Cestu z Muzea do Českého rozhlasu lemují závany přepáleného tuku z restaurací, charakteristický nevábný „dech kanálových tekutin“, činnost výfuků „samochodů“, sedající bez svolení na mé nemocné plíce i na zdravé plíce dalších šesti členů naší posádky, včetně paní učitelky, jež si „vyuzená“ cigaretovým dýmem z kuřáckého kupé jen povzdechne: “Pro jednou to už vydržím.“ Jsem ohlušena množstvím všech disharmonických „hukotů“, které jsem stačila posbírat během sedmi hodin. Reaguji opravdu už jen na vizuální podněty – přecházíme po dlouhém čekání na zelenou. V hlavě mi střídavě blikají dvě barvy a já s láskou vzpomínám na maličkou rodnou ves s jejím poklidným životem.

Ano, Bohumile, téměř nic se od Tvých dob v Praze nezměnilo. Lidé stále někam spěchají. Ovšem je jich poněkud více.

Ve vestibulu Českého rozhlasu spatříme Jiřího Stivína a určitě nejeden z nás pocítí zvláštní mrazení: „Jdeme natáčet, ocitáme se právě teď mezi tolika hvězdami. Už jsme jedni z nich!“ Jiří Stivín se přibližuje k východu a jeho postava se zvětšuje v našem zorném poli… strniště vousů, typická čepička, ruce… je to taky člověk. „Už jsme jedni z nich. Nebo oni jedni z nás?“ LIDSTVO.

Na večeři v rozhlasovém bufetu jsme si prohlíželi stříbrem prokvetlé spánky zralých osob, zdánlivě se pohupujících v rytmu žvýkaných soust. Tyto všedně a nevyumělkovaně působící postavičky zdobily pouze sametové hlasy a my jsme vyjádřili vděčnost nad faktem, že při natáčení v 19,00 h nikdo kromě zvukaře a dvou moderátorek p. Niny Rutové a p. Hany Košťálové neuvidí naše upachtěné obličeje. Pro umocnění premiéry jsme se také premiérově svezli nezastavujícím výtahem „pater noster“.

Poté nás hermeticky uzavřeli v přetopené místnosti a ještě pro jistotu zavřeli okno, aby se k nám už žádný další kyslík nedostal. Měli obavy, že je náš program až příliš důkladně připraven, že to nebude žádná legrace. My jsme zastávali opačný názor. Doma jsme si vypracovali pouze „pětilístky“ na geometrickou posloupnost. Ostatní příklady, texty a myšlenkové mapy jsme řešili, četli a tvořili teprve naostro. Celé dvě hodiny sledoval přes skleněnou výplň zvukař, jak se tvářím, jak se okolo kulatého stolu s mikrofonem uprostřed blýskají pod světýlkem malé lampy kapičky potu trémy.

Při řešení příkladu jsem opět stála na jednom z pražských přechodů a svítila mi červená. Pořád ne a ne přehoupnout se na zelenou a dát průchod správným myšlenkám k dořešení úlohy. Po několika minutách se bloky prolomily a rozvázaly jazyky skupince studentů vítkovského gymnázia. Zamýšleli jsme se nad větami textu, filosofovali. Samou radostí, že už máme první část za sebou, by paní učitelka pozapomněla na pětilístky, nebýt jedné studentské duše (tuším, že Přemek). Rozhovor s moderátorkami probíhal už v uvolněné atmosféře a zapojili se do něj i méně mluvní účastníci natáčení.

 „ALEA IACTA EST“ – „Kostky jsou vrženy“. Svůj úkol jsme splnili, nyní záleží pouze na střihu. Do větších podrobností už nebudu zacházet, raději si nás poslechněte na stanici Českého rozhlasu.

Prahu jsme opouštěli hodinu před půlnocí. V Suchdole jsme hodinu čekali na ranní vlak do Vítkova. Téměř mrtví jsme sledovali nástěnné hodiny, které každou minutu ohlašovaly svým tupým zvukem. Jako by bušilo kladivo do mozku, s každým úderem se hlava stávala těžší a těžší. Na cestě mezi Odrami a Vítkovem už skoro všichni spali. Povídala jsem si s Petrem a rekapitulovali jsme si celý náš den. „Jeden den Ivana Denisoviče“. „Jeden den maturantů z matematiky“. Byl to maximálně prožitý den  a s přáním, aby každý den našeho života byl natolik naplněný, jsme si řekli v půl šesté ráno „dobrou noc“. V pátek se všech šest studentů i s paní učitelkou objevilo ve škole, což byla známka, že jsme přežili.

Autorka je studentkou 4. A v gymnáziu ve Vítkově.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2336 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz