Naslouchání Jaroslavu Duškovi

Michaela Němcová

Rozhovor Michaely Němcové s Jaroslavem Duškem

Přicházíme s Andreou do Lehké hlavy na Boršově. Jarda pojídá ovčí sýr, pije čaj a vodu z břízy a já postupně zapomínám na čas, vnímám oranžové odstíny stěn, vůni čaje a naslouchám.

Jaký je podle tebe vzdělaný člověk?

Já mám rád myšlení založený na toltécký tradici. Tohle myšlení říká, že každý člověk má veškerý vědění, který potřebuje, k dispozici rovnou, tím, že se narodí. Toltéci tomu říkají tiché vědění nebo dřímající vědění. My jsme vyvinuli nějaké instituce, školy, který by měly dítěti pomoct k poznání vesmíru. Jsem velkým přívržencem takové vize, že člověk obsahuje to potřebné sám v sobě, ve svých buňkách. Takže tu schopnost učit se má člověk sám rovnou danou. Učí se, protože kvůli tomu přišel na svět. Osvojuje si realitu. Nějakým způsobem s ní komunikuje a víc a víc ji poznává.

Dovedeš si představit školu, která může tomu přirozenému procesu sloužit?

Školy jako instituce blbě, učitelé můžou. V povaze instituce je daný, že rytmus třídy musí být určen průměrem, rytmus určuje zprůměrňovaná většina, nebo to, čemu se říká osnovy. Tyto osnovy se vůbec nezabývají kvalitou, ale sumou vědomostí. A také nezohledňují typy žáků. Pokud by naším hlavním cílem bylo, že se každý žák vzdělá, že každý žák bude mít přístup k vědění, že škola mu umožní hledat cestu k vlastnímu vědění, pak je třeba velmi pozorně dbát na jednotlivé nároky každého žáka, na jeho možnosti a schopnosti. Ale na to takzvaně není čas.

Jak by mohl vypadat ten směr změny ve vzdělávání?

Rozhodující figurou je učitel. Měnit školu je složité, ale učitelé se můžou měnit rychle sami jako jednotlivci. Můj život ovlivnilo několik učitelů; nemám žádné vzpomínky na nějakou školu, na instituci. Mám vzpomínky na setkání s několika lidmi, na úrovni bytostí. Zejména na gymnáziu to byli učitelé, kteří ovlivnili můj život a přístup k věcem, svojí otevřeností a velkorysostí, a tím, že nás studenty brali jako rovnocenné partnery, a ne jako materiál. Představa, že bude vyvinuta nějaká ideální škola nebo ideální učitelé, je iluzorní, protože to by celý svět musel vypadat jinak, celý svět je postižen určitou, řekněme, vykloubeností, jakousi ztrátou smyslu, ztrátou vnitřního smyslu. Kamkoli se rozhlédneme, tak vidíme, že se nějakej setrvačník roztočil a ten se točí a automaticky se dějí události a lidi v tom žijí. Taková škola se dostane do ostrého rozporu s praxí a školy, bohužel, vznikly jako příprava na praxi. Místo toho, aby škola otevřela v bytosti její vnitřní svobodu a umožnila jí přístup k vlastnímu vědění, místo toho škola připravuje člověka na fungování v rozběhnutém mechanismu. Místo, aby dávala křídla, tak je střihá. Nejenom aby ti příliš rychlí nebo příliš pomalí nepřekáželi ve škole, nevyrušovali, ale pak ještě v praxi co by nadělali za zmatek. Školy jsou takové normalizační ústavy, tam se to jakoby všechno znormální, aby ty výchylky a odchylky, ti podivíni aby se zařadili a aby mohli s ostatníma fungovat v tom, čemu my říkáme život.

Jakým způsobem bychom mohli učitele ovlivňovat?

Ti, kteří se nechat ovlivňovat nechtějí, s těmi to nemá smysl. To je první předpoklad, že musí ten člověk chtít. Jinak se sebeušlechtilejší myšlenka promění v nesmysl, v příkaz nebo pravidlo. Je třeba se orientovat na ty učitele, kteří chtějí změnit svůj pohled na žáka.

Přesto – neměl by vzdělanec cítit nějakou zodpovědnost za způsob vzdělávání?

A kdo je vzdělanec? Podle někoho je vzdělanec někdo, kdo zná odpověď na každou otázku, pro někoho člověk, který obsáhl ohromné množství vědomostí, vyzná se v mnoha oborech, pro někoho zase ten, kdo se vyzná v jediném oboru, ale velmi do hloubky. Chceme vzdělané lidi, ale nevidíme, že je tady máme. Děti přicházejí s plným potenciálem, jsou to otevřené bytosti, mají ohromnou paměťovou kapacitu, mají neuvěřitelně pružný mozky. Kam se na ně hrabeme! Na děti s jejich výbavou, s kterou přicházejí! A my je často zavřeme, osekáme, my je unudíme k smrti. Až to dojde tak daleko, že děti bijou svoje učitele. Já vždycky říkám, že je bijou za to, že je nic neučej. Žádné dítě, které by někdo učil něco, co opravdu jeho duši povzbuzuje, by nikoho netlouklo. To vzniká až kvůli tomu, že se školy mění v polodonucovací tábory, kde žák nemá šanci mít svůj individuální studijní program. Všichni musí obsáhnout všechno. To právě často zabrání člověku, aby se mohl rozvinout. Už to samo, že bytosti, které by měly běhat, skotačit, hrát si, poskakovat a zpívat, sedí v lavicích. To samo o sobě nemůže probouzet touhu. Dítě se má naučit, jak se učit. Jak se orientovat v té změti informací, která se na něj valí. Jestli je někdo pro mě vzdělanec, tak to je člověk, který chápe souvislosti. Který chápe, že není možné uvažovat ego jako samostatný, osamocený, opuštěný v tomhle světě, bojující s nějakými ostatními individui, se kterými se potírají v konkurenčním boji. Místo toho nekonečného poměřování se a soutěžení vznikne duch spolupráce. Pro mě základním rysem vzdělance musí být, že rozumí tomu, že celý vesmír je jedna bytost, ohromná velká bytost, která spolupracuje. Na mnoha úrovních. Přes jednotlivé projevy životních forem, ať jsou to lidi nebo zvířata nebo rostliny, kameny, přes tyto bytosti tahle jedna bytost komunikuje navzájem a spolu se sebou hraje zvláštní hru. A to bych já považoval za vzdělání. Vzdělanec pochopí, že to je výchozí bod existence. A ne to, kdo bude lepší, rychlejší, kdo bude mít nejvíc bodů na konci roku.

(Ta březová voda je výborná.)

Děti, které se rodí teď na zeměkouli, jsou mimořádně vybavené. Schopnostmi, citlivostí, mírou otevřenosti. A setkávají se s námi, s dospělými, kteří jsme často uzavření. My jim nemáme co dát. Ony říkají tu strohou větu: „To, co nás naši rodiče chtějí učit, to my umět nechceme.“ Jakmile se někdo s vyšší citlivostí rozhlédne po tomto slzavém údolí, po civilizaci, není divu, že odmítne naše vědění. A to je to, o čem jsem mluvil – pak se škola, která by rozvíjela osobnost, dostane do ostrého rozporu s praxí. A pro část společnosti ta škola bude vychovávat anarchisty. Vždycky ti zastánci pořádku začnou říkat: „To je nějaká anarchie! Že každý bude mít svoji svobodu! Kam bychom přišli!“

Máme přeplněné věznice, soudy nestíhají soudit, a my mluvíme o pořádku a řádu?

Takže se lidé budou vzdělávat v souvislosti s tím, jak se bude měnit společnost?

Systém našeho vzdělávání spočívá v tom „zopakovat probranou látku“. A už ani nikomu není podezřelý, že látka je probraná! Tu už někdo probral. To není všechno, to není celý, to není úplný, to je probraný! Oni to probrali a tu probírku nabídnou dětem! A děti zopakujou probírku a prospívají. Tento systém není postaven na tom, aby se někdo něco skutečně dozvěděl. Tento systém je postaven na tom, aby člověk mohl fungovat v takzvaný společnosti, jak se tomu říká. Teď přicházejí problémové děti, které jasně tomu systému sdělujou: takhle to dělat nebudeme. Jsou to děti, o kterých se říká, že by se raději daly zabít, než aby přistoupily na nějakou lež nebo na kompromis. Nikdo je nepřinutí opakovat něco, co považují za nesmysl. Jak to, že my se necháme tak snadno přinutit k tomu, abychom opakovali něco, co nám někdo povídá, i když o tom máme pochybnost?

To ale znamená sebevědomí a život beze strachu…

K tomu, abys byla manipulovatelná bytost, tak musíš pociťovat strach. Kdo tě zmanipuluje, když se nebudeš bát? Někdy mám dojem, že dějiny lidstva jsou dějinami ochoty se zotročit. Kam až jsou lidi ochotni dojít – sami ze svého rozhodnutí – a přijmout diktát blbosti. Nebo toho, čemu Vopěnka říká veřejný anonym: „Tak se to učí, tak se to musí.“ To se tak dělá, to se nesmí, to se nedělá. Přitom děti vidí na každém kroku, že se to dělá. Schola přece původně znamená v latině volno. Volno, čas kdy bytost ještě má volno. Nedovolíme dětem mít volno, prostor k načerpávání. Žádné dítě nezůstane sedět, pokud bude mít možnost vstoupit do nějaké hry, a nebude se muset bát, že ho někdo hned vyhodnotí, o tom jsem přesvědčen. Představte si, že by někdo hodnotil děti, jak si hrajou. Teď sis hrál na dvojku, máš dneska z hraní trojku. Tak se budou bát si hrát. Ve škole často nastává to, čemu Toltéci říkají ochočování, domestikace. My ochočujeme tu divokou bytost. A všechno se to dělá ve jménu něčeho. Aby obstály. Ve jménu dobra je to teď celý divný a nudný, ale je to proto, aby potom bylo nějaký potom. Ve skutečnosti existuje jenom přítomnost. Všichni se soustředí na to potom – pololetní hodnocení atd. Dítě žije teď, a ne nějaké potom. To teď znamená často velkou nudu. Nebo se děje něco, co vysouší dětskou duši. Stačilo by, kdyby dítě poznávalo spoustu věcí. Je potřeba dotknout se toho, být u toho, ochutnat to. Nectíme individuální zkušenost, chceme takovou nějakou normativní, společnou. Každé dítě pozoruje realitu z jiného úhlu pohledu. Všichni s tím máme zkušenost, že vyhodnocujeme každý tutéž situaci jinak. Po dětech chceme, aby z nich byly bezchybné stroje. Co je to za bytost? Dítě musí opakovat, co mu někdo řekl, dítě se učí nedělat chyby. Tím je tvořivost potlačena na maximum a zbude jenom splňování. Nic nového pak nemůže vzniknout! Většina vědeckých objevů byla učiněna chybou, někdo třeba nevymyl kádinku. Učitel by při chybě měl zpozornět, že je na cestě nějakého nového objevu. Ale my řekneme: „Nedělej blbosti a soustřeď se.“

Myslíš, že učitelé mají strach o svou autoritu?

Učitel, aby mohl mít autoritu, tak má známky, má právo hodnotit. Tím si vynutí, že děti jsou nějak ve střehu. Kdyby neměl tuto falešnou autoritu, a měl by jenom svoje vědění, který předává, tak by najednou zjistil, že děti třeba odejdou ze třídy, protože on jim nic nepředává. Já tvrdím znovu a znovu, že děti odmalička jsou bytosti ohromně učenlivý, strašně zvědavý a všechno chtějí poznat. Jenom je to přestane bavit, protože je z toho někdo zkouší. Někdo jim klade nějaký otázky, který třeba ani nechápou, ale chápou energii toho člověka. Dítě nebude hrát takovou hru. A dospělý nechápe, že s dítětem mluví jako s blbcem. Často dítě nerozumí způsobu komunikace, nebo přemýšlí, co je to za člověka, co s ním mluví. Žák odpoví trochu jinak a učitel mu řekne: „Špatně.“ A co je špatně? Představte si, že řeknete: „Špatně se se mnou bavíš, mluv tak, jak chci já.“ Nenastane komunikace, ale jenom manipulace. Učitel nemá čas zkoumat, vyslechnout. Má jediné vysvětlení: dítě odpovědělo špatně, protože se to nenaučilo. Tak se to douč.

Co s tím? Teď a tady?

Pěstovat vnímavost, ne pravidla. Vnímavost a citlivost k celku, pak ta pravidla člověk vidí. Soubor způsobů komunikace jednotlivých prvků a forem, který spolu komunikujou a vytvářejí ohromný společný zážitek, kterej se jmenuje život. Život existuje teprve tam, kde všechny organismy fungujou společně. Tomu dítě většinou velmi dobře rozumí, mluví se stromy, povídá si se zvířaty s hračkou. Vést bytost ke vnímavosti a citlivosti, umožňovat koexistenci s prostředím. Umožnit to, aby člověk na věci přišel sám.

Údajně v Anglii v první třídě probírají děti tůň. Vodní tůň. Život tůně, co tam žije, jaké rostliny, co všechno tůň potřebuje, aby mohla fungovat, aby voda byla čistá. Dítěti je předestřen pohled na fungující celek. Vzdělanec se nenechá zastavit na cestě k sobě samýmu, tudíž k celku.

My žijeme ve světě, který narazil na svou vlastní hranici, a dnešní děti nám ukazujou naše limity.

Pak nás s Andreou Jaroslav Dušek pozval na představení Čtyři polohy a jedna Vesna. Čtyři ženy a jedna zpěvačka hrály samy sebe, představovaly archetypy učitelky, léčitelky, vizionářky a bojovnice. Vyprávěly o dítěti v sobě, snech a touhách. Náš hovor jako by stále pokračoval.

J. Dušek je…

M. Němcová je lektorka KM.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2335 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz