Co si myslím já

Klára Šenkyříková

Při přepisování zpětných vazeb z kurzů KM do počítače bývám překvapena některými výroky učitelů, kteří se snaží dát okolí najevo, že změny, které by mohly ve školství provést, dělat nechtějí, nemají o ně zájem, a aby ulehčili svému svědomí, uvádí jako argumenty neschopnost dětí přizpůsobovat se novotám a neschopnost jejich rodičů spolupracovat. K tomuto článku mne vyprovokovaly především výroky týkající se hodnocení, jelikož jsou úzkostlivé, odmítavé a nechápající.

Nechci se plést do kantorského řemesla, které musí být opravdu náročné. Jsem ale člověk, který známky téměř nikdy neviděl, jsem člověk, který procházel po mnoho let „alternativním“ školstvím, a vím sama na sobě, že vše, co řada učitelů zamítá, je reálné, možné, úžasné, a nepopírám, že pracné.

Mám za sebou 5. třídu Školy Hrou, kde se nikdy neznámkovalo a přitom jsme se učili pořád, a hrou, a naše šestnáctičlenná třída byla tak „nabušená“, že jsme šli všichni na nejprestižnější gymnázia v Praze. Známky a stres z učení jsme ale neznali. Za osm let na gymnáziu jsem taky žádné známky nepoznala, žádný dril, jen spoustu odpovědnosti za své povinnosti a dost přísné postihy, když jsem neudělala poctivě to, co jsem slíbila, že udělám. Tlak však byl dán na samostatnost a nikdy na známky. Kromě tří spolužáků (z dvaadvaceti maturujících) šli všichni na vysoké školy a nevím jak ostatním, ale schopnost umět se vyjadřovat, formulovat věty, napsat slušnou seminární práci mi je na lékařské fakultě mnohem víc, než kdybych si přinesla ten nejlepší prospěch, který jsem stejně nikdy neměla. Známky totiž neříkají nic! Se spolužáky jsme na vysokých školách, a kdybych hodnocení, kterého se nám dostávalo na gymnáziu, převedla na známky, tak jsme všichni sotva „prolízali“, protože kluci „lítali za holkama“ a holky za klukama a do hospod a nestíhali jsme samozřejmě plnit všechny povinnosti. Ale to, co jsme plnili, bylo podle mne s radostí. Vůbec nerozumím tomu, kde se může v kantorovi brát tolik neochoty poskytnout dítěti svobodu bez známkování (hodnocení je samozřejmě nutné), svobodu výběru toho, co mu „sedne“, a nebát se na něj naložit kupu povinností, protože to dítě zvládne (už na 1. stupni nás to učili), ale musí to dělat rádo a pro sebe, a ne pro učitele a později ani pro rodiče (bohužel). Musí vědět, že to chce dělat, třeba ne všechno, ale aspoň něco, a nesmí být svazováno, jinak se na to brzy vykašle, protože svět skýtá mnohem víc lákadel a svobody.

Výrok „u přijímacích řízení na střední školy vyžadují velké faktografické znalosti“ je pravdivý. Dítě, které není známkováno a má alternativnější způsob výuky, může mít však stejné vědomosti jako dítě, které prochází „klasickou výukou“. Rozdíl je ten, že nás vždy učili se správně učit, takže ke spojitostem, které jsme měli automaticky v hlavě, jsme se vždy před přijímacím řízením byli schopni sami naučit těch několik faktů, které jsme předtím nevěděli. Podle mne (ale možná se mýlím) není tedy silný argument ani odvolávání se na přijímací řízení. „Vzdělané“ dítě se neztratí, ale „naučené“ dítě se pak může snadno ztratit v náročnější škole s vyššími požadavky.

To, že netradičnímu způsobu musí být nakloněni i rodiče, je fakt. Těm mým bych ráda vyjádřila obdiv za to, že sice málokdy z mého hodnocení vyčetli, jakou to tedy mám známku, a hádali se se mnou, jelikož třídní schůzky pro ně vždycky byly obrovským překvapením (většinou špatným), ale vydrželi to a věděli, že tak je všechno v pořádku, i když je to stálo asi víc nervů. Jenže škola je tu prioritně pro jejich děti a jsou známkovány ony, ne rodiče.

Zaráží mne, jak jsou učitelé neschopni důvěřovat dětem a pochopit, že čím větší kleště, tím víc na ně budou děti kašlat. Musí být dány jasné hranice, pevná pravidla a pevné postihy, ale v těch mantinelech dítě musí mít naprostou svobodu. Zvláště u učitelů mi připadá podivná neschopnost pochopit uvažování dětí, které jsou zvědavé vždy, jen každé na něco jiného. Je přece jasné, že málokteré na „úču“, která mele nějaké nezajímavosti. Jen dětem dovolit ukázat, co umějí.

Na gymnáziu jsme zůstávali často po vyučování ve škole. Buď jsme „pařili hry na kompech“, nebo si někde četli, nebo si povídali u čaje s profesory nebo jim pomáhali uklidit ve sborovně, ve výtvarně a v laboratořích, anebo jsme byli v knihovně, „řádili“ v hudebně či běhali po chodbách. Jenže nám za to nikdo nenadával. CD jsem si například pouštěla v hudebně, protože doma bratři nechtěli, abych ve společném pokoji pouštěla své oblíbené kapely, které oni nesnášeli.

Až zpětně mi došlo, že jsme asi opravdu věděli, že škola je největší zdroj informací (po kterých dítě prahne, ať už má jakékoli jiné zájmy, které se se vzděláváním neslučují) a že v té škole jsou možnosti – obrovské. Každý si tam našel něco. Přitom to byla škola dost chudě vybavená. A to je důležité: škola a její učitelé musí být pro žáka zdrojem informací, a tudíž přirozenou autoritou, a autoritou žádnou jinou, protože jinak děti začnou po 5. třídě (možná i mnohem dřív) vzdorovat nezájmem a často i dost zlým přístupem ke kantorům. A pak už mi může být učitelů jen líto, protože děti umí být strašně zlé, jenže s takovýmhle sledem událostí by měl „vystudovaný“ pedagog počítat, ne? Nebo to se opravdu těch „spratků“ tak strašně bojí?

To je důvod, proč píšu tenhle článek: já totiž nemohu uvěřit, že by učitelé mohli mít takový strach z dětí... A čiší to z každé jejich odpovědi, z každé zpětné vazby: „Máme z dětí obrovský strach...“

V tu chvíli se ale asi, bohužel, minuli povoláním.

Autorka je VŠ studentka, která absolvovala ZŠ Škola Hrou v Praze 6 a maturovala na Prvním obnoveném reálném gymnáziu v Praze. Občas vypomáhá Kritickému myšlení, o. s., tím, že opisuje zpětné vazby a jiné produkty, které vznikly v kurzech KM.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2335 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz