Velrybáři z Lamalery s bambusem na obry

Magazín Koktejl - duben 2004

PO STALETÍ S HARPUNOU

Lamalera, na východě Malých Sund, je posledním místem na světě, kde se loví velryby pomocí malých dřevěných člunů a bambusových harpun.  Na lov velryby vyráží vždy několik rodinných klanů. Jeden z nich mě vzal na loď.

Vorvaň, kterého loď dostihla, je překrásný, silný a děsivý. Vypustí mohutný gejzír vody a jako černý stín mizí v hlubině. Na lodi propuká zmatek. Jeden přepadává přes druhého a všichni na sebe neúnavně křičí. Vorvaň si líně krouží vodami teplého moře, jako by o nás ani nevěděl. Elias v rychlosti nasazuje bodák na bambusovou násadu a přesouvá se na prodlouženou příď člunu, která mu poslouží jako odrazový můstek. Hřbet nad hladinou je přímo před námi. Elias se bleskurychle odráží, letí vzduchem, v napnutých pažích oštěp. Celou svou vahou zabodává harpunu do hřbetu toho překrásného tvora a její hrot projíždí hluboko tukem. Elias zatím dopadl na obrovskou hřbetní ploutev a mizí v krví zbarvených bublinách. Velryba je o polovinu větší, než je naše kocábka. Začíná rodeo. Velryba v boji o život uhání vpřed a táhne nás za sebou jako hračku. Na lodi je naprostý zmatek. Kolem se brzy objevují další lodě a začínají velrybu obkličovat. Teď už se na velrybu postupně vrhají i lovci z ostatních člunů. Několik mužů s dlouhými noži v zubech skáče do vln a plavou k velrybě. Jednomu se podaří zabodnout nůž do jejího průduchu. Je to brutální, živočišná podívaná. Nakonec velryba zcela vykrvácená plave bezvládně na hladině s čelistí dokořán, s desítkami bodáků a nožů ve hřbetě. Mám nevýslovný pocit lítosti za toho překrásného tvora.

KDO MÁ PRÁVO ZABÍJET?

Ačkoliv právo na lov těchto krásných tvorů by neměl mít určitě nikdo, nelze vedle sebe stavět lov domorodců z vesnice s norskými či japonskými velrybářskými loděmi. Rozdíl není jen v kvantitě, ale i v přístupu. Vesničané považují velryby za své předky a věří, že pokud nežijí řádným životem a neprovádějí patřičné rituály, velryby se jim budou vyhýbat nebo budou atakovat jejich lodě. Indonéská vláda lov toleruje, neboť vnímá opravdovou závislost vesničanů na úlovku. Proto také nepodepsala smlouvu s IWC (International Whaling Commission), která lov zakazuje na většině míst světa. Ačkoliv i v této smlouvě se pamatuje na lov za účelem přežití a je povolen na Aljašce, v USA, Rusku a Grónsku domorodým obyvatelům.

Budu moci v mém – západním - světě vůbec někomu vyprávět o lovu velryb, aniž bych byl odsouzen? Z nějakého důvodu  lovci z Lamalery mají, i přes krutost té podívané, mé sympatie. Jejich každodenní boj o přežití si už asi nikdo z nás nedovede představit.

NIC SE NEVYHODÍ

Druhý den po lovu se spousta lidí s noži a sekyrami namáhá, aby vorvaně vyvrhli a rozporcovali. Vůbec nic se nevyhodí. Ten, kdo první uviděl velrybu, dostane maso kolem očí. Maso a tuk zavěsí do vzduchu na předem připravené bambusové konstrukce a nechá se sušit na slunci. I když je dnes k vidění ve vesnici i kerosin, stále je ke svícení v olejových lampách ze 70 % používán velrybí olej. Maso a tuk se po vysušení většinou nakrájejí na kostičky a slouží k přímé spotřebě nebo se vaří s krví. Velké množství sušeniny pak také poslouží jako platidlo na nedělním trhu. Ani kostra nepřijde nazmar. Obrovská žebra a páteřní obratle poslouží jako materiál ke stavbě plotů, na dekoraci zahrádek. Velké zuby se schovávají jako cenné relikvie pro případný zájem turistů.

OBCHODY BEZ PENĚZ

Lidé z Lamalery jsou jediní rybáři v okolí. Zem v jejich vesnici není tolik úrodná, proto se věnují rybolovu. V neděli se scházejí každý týden na trhu lidé  z celého jihu ostrova. Jde ryze o směnný obchod. Jeden malý pruh velrybího masa má cenu 12 kukuřic, 12 banánů, 12 kusů cukrové třtiny či 12 kusů sušených sladkých brambor. Ale lze jej vyměnit za cokoliv jiného.

OBĚTI POD VELRYBÍ KÁMEN

Normálně se podaří ulovit kolem 20 vorvaňů, když je dobrý rok. Za posledních čtyřicet let poklesl podstatně výskyt velryb kolem ostrova, i když se neví přesně proč. Ombaiský průliv, jejich přirozené místo k rozmnožování, je dnes přeplněný japonskými a taiwanskými nákladními loděmi, nedaleko ostrova se objevila nová podmořská sopka tenčící zásoby jejich přirozené potravy - krakatic obrovských. Je však třeba také říci, že množství kolem 25 velryb ročně bohatě vesničanům k obživě stačí.

Norská velrybářská organizace poskytla vesničanům v 70. letech motorové čluny i moderní harpuny a ukázala jim, jak je používat. Lov pak byl opravdu efektivnější, ale vesničané tolik masa nepotřebovali, nedokázali ho ani zpracovat a navíc jeho cena rapidně klesala a vraky motorů se válely po pláži.

A tak se vrátili zpět ke starému způsobu lovu a modlení k bohům. Každý rok v srpnu dávají oběti pod „Velrybí kámen“, který je na nedalekém kopci, a modlí se k velrybímu bohu. Nejde totiž jen o lov, jde o přesně definovaný a striktně dodržovaný rituál.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2335 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz