Růžové slůně

Kamila Bergmanová

Celkový časový odhad: 2 vyučovací hodiny

1. třída nebo vyšší třída v přiměřeně kratším čase

Potřeby: pro každého dva listy s obrysem slůněte (bez pusy, tu domalují podle potřeby), fixy a pastelky, popřípadě list papíru na záznam z prvních vzájemných rozhovorů (příp. fotografie)

To se mi jednou dostaly do rukou knihy z nakladatelství Thovt. Na první podívání i na první dotek se mi líbily. Příjemná velikost, jednoduché, ale výrazné obrázky, v každé knize přiložené omalovánky a krásný barevný plakát, něžnost sama. Hned jsem si příběhy jeden za druhým přečetla, a přestože mé češtiny milovné srdce na několika místech plakalo nad chybami či stylisticky nepříliš povedenými místy, musela jsem uznat, že zjevné poselství v každé z nich by bylo škoda nevyužít v literární hodině s dětmi. Připravila jsem celou lekci nejprve pro skupinu učitelů ze ZŠ 5. květen v Liberci, kterou jsme v té době s Hankou Hegerovou vedly. A když jsem viděla, že i velmi kriticky založený dějepisář Honza vybarvuje načrtnuté slůně, nabyla jsem dojmu, že ve třídě to jistě dopadne ještě lépe. Jenže v které? Učím matiku! A i když je to o slonech, těžko bych to vpravovala do přírodovědy. Ani v HV jsem si to neuměla představit. Nakonec jsem požádala kolegyni Lenku Procházkovou, která učí 1. třídu. Jistě si s tím bude umět poradit.

Prvňáci se s příběhem seznámili na samém konci školního roku. Paní učitelka Lenka k tomu řekla: „Práce trvala dvě hodiny. Po prvém roce školy už děti uměly pěkně číst, ale přesto bych doporučovala, aby některé pasáže četl učitel. Děti se pak lépe soustředí na vnímání obsahu.“ Po každém přečteném kousku se s dětmi zastavovala, ubezpečila se, že vědí, co četly, chtěla po nich, aby jí to pověděly po svém. Chtěla také, aby jí vysvětlovaly, proč si myslí to, co jí říkají, pídila se po příčinách a chtěla, aby si uvědomily, že důvodem sice může být, že ony samy někdy zažily něco podobného na vlastní kůži, a teď si myslí, že když je to podobná situace, mohlo by se tak cítit i slůně, ale požadovala po nich i to, aby pro své tvrzení našly slova také přímo v textu.

S učiteli v kurzu jsme začali klíčovými slovy (stěhování, Fred a Ben, tři rady, duha) a skupiny pak pantomimicky i slovně předváděly, co vymyslely. Byl to pohyb a ještě kolem toho byla spousta smíchu, protože výsledky byly někdy velmi neočekávané.

Na začátek lekce zařadila paní učitelka Lenka hru na zvířátka, možná by se dala ještě i někde uvnitř lekce zužitkovat pohybová aktivita, která by tuto „sedavou“ lekci trochu tělesně rozpohybovala – např. sloní chůze v zástupu.

Popis lekce s mým komentářem

Otázky pro děti sedící v kruhu:

• Byli jste už někdy moc smutní? Bylo vám už někdy tolik smutno, že jste si ani nechtěli hrát? Vzpomeňte si na tu událost a poznamenejte si ji.

– Najdi si ve třídě tři osoby, kterým o tom povíš, a na oplátku se dozvíš od nich, v jaké situaci byly ony nejvíce smutné.

• Našel někdo v příbězích, které jste si pověděli, nějakou podobnost? Chtěl by ji někdo říci?

(Varianta pro skupiny, kde se účastníci ještě tolik navzájem neznají a mohli by se ostýchat hovořit o takových niterných věcech:

Připravit si obrázky lidí, na nichž je vidět, že jsou smutní.

Nejlépe by bylo, kdyby to bylo několik obrázků (fotografií) – malé dítě, kluk, dívka, mladík, slečna, dospělý muž, žena, starý člověk…

Prohlédněte si dobře tváře těchto lidí a vymyslete důvody, proč asi jsou tito lidé smutní. Zapište si je.

Najděte si ve třídě tři osoby, kterým povíte své odhady, a na oplátku se dozvíte ty jejich.

Velký kruh – slyšel někdo z vás takový důvod, o kterém se domnívá, že by měl zaznít nahlas pro nás všechny?)

Růžové slůně

V Africe žilo jednou jedno velké stádo slonů. Žilo v něm také malé růžové slůně. Jmenovalo se Ben. Bylo to velmi šťastné slůně a všichni ho měli rádi.

Malé růžové slůně mělo kamaráda, nejlepšího ze všech. Jmenoval se Fred. Fred měl po celém těle červené puntíky. Tato dvě slůňata toho už spolu mnoho zažila. Dělala spolu rošťárny, stříkala po sobě vodou, běhala spolu lesem nebo líně polehávala ve stínu. Rozuměla si tak dobře, že spolu často ani nemusela mluvit. Jenom se na sebe podívala a už věděla, co to druhé chce. Jednoho dne se stalo něco nečekaného.

– Při četbě jsme se zastavili u slov „…věděla, co to druhé chce.“ – a chvíli si povídali o významu těchto slov, o kamarádství.

(Původně jsem chtěla udělat pauzu v tomto místě, ale Lenka mě varovala, že děti budou vymýšlet děsné fantazie. Přistoupila jsem na to. Chápala jsem, že jí jde nejspíš o úsporu času.

Jenže pak jsme o tom ještě uvažovaly v korespondenci s Hankou Košťálovou.

Nejsme moc opatrné?! Je přece jasné, že když dětem nedáme možnost vyslovovat své fantasmagorie, sebereme si možnost naučit je se svými „fantasmagoriemi“ zacházet! Takže by možná bylo chytřejší dopřát si časový komfort a uvítat tuhle příležitost jako cvičení, v němž by se prvňákům umožnilo pustit svou fantazii ze řetězu. A čím nepravděpodobnější fantazie z nich vylezou, tím lépe, protože následně jim můžeme ukázat, jak fantazírovat, abychom neporušili logiku příběhu, přičemž je nakonec docela jedno, jestli jsme se ve svých odhadech trefili nebo ne!

Tak tohle čeká až tu další učitelku, která tuhle lekci vyzkouší. Budu moc ráda, když nám dá vědět, jak to dopadne.)

Fredova maminka řekla: „Přestěhujeme se s našimi o kousek dál. Děti, musíte se rozloučit.“ Obě malá slůňata byla velmi zarmoucená, protože se měla tolik ráda. Ale nedalo se nic dělat. Na rozloučenou si zamávala choboty.

Malé růžové slůňátko bylo moc nešťastné.

• Jak se asi slůně cítilo? Co prožívalo? Stalo se vám něco podobného?

Reakce dětí: Chtělo se mu plakat. Bál se, že bude sám. Bylo mu smutno. Už nenajdu takového kamaráda. Zarmoucený, smutný, svěšená hlava. Bál se, že se mu (Fredovi) něco stane. Nebude si mít s kým hrát. Bude se nudit. Bál se, že lepšího kamaráda nenajde. Strach, že už kamaráda nikdy neuvidí, že na něj kamarád zapomene.

Pozn.: Jeden žák si tuto situaci vybavil. Jeho kamarád byl pro něj symbol „domova“, a když se odstěhoval, něco mu v tom domově chybělo, nebyl úplný.

Tak moc, že už nemělo ani chuť si hrát. Nechutnalo mu jídlo, nechtělo běhat ani se stříkat vodou. Celý svět byl bez Freda šedý a prázdný. Někdy se malé slůně zlobilo na Fredovu maminku, protože mu Freda odvedla pryč.

• Co by mohl někdo poradit Benovi, aby mu bylo lépe?

Reakce dětí: Jít k Fredovi na návštěvu. Aby na to nemyslel. Zkusit si najít jiného kamaráda. Pomodlit se, aby se brzy vrátil. Zkusit si hrát s jinými slony. Aby se za ním odstěhoval. Aby si vzal jeho fotku a tak na něj občas vzpomínal. Nakreslit si ho a připomenout si, co spolu dělali. Poslat mu dopis, vypovídat se.

• Poradil někdo vám v té situaci, kdy vám bylo smutno? Co z toho vám pomohlo?

• Kdybychom smutek namalovali, jak by asi vypadal? – Vyberte pastelky a domalujte slůně, které dostanete (viz příloha).

„Pohraj si trošičku a nemysli stále na to, co nemůžeš změnit,“ řekl mu slon z jeho stáda.

„Seber se přece,“ řekl mu druhý slon, když malé růžové slůně plakalo.

„Není to přece zase tak hrozné, to se občas přihodí každému,“ řekl třetí.

A čtvrtý dodal: „Tak si najdi nového přítele.“ Všichni se o Bena moc strachovali.

Malé růžové slůně si zkusilo hrát, zkusilo být veselé, zkusilo běhat, pokusilo se na všechno zapomenout, ale nic z toho se mu nedařilo. Den ode dne bylo smutnější a smutnější. Jednoho dne, když byl Ben obzvlášť smutný, se rozhodl, že…

• Co chce asi růžové slůně udělat?

Děti: Půjde ho hledat!

(Je zajímavé, jak se někdy můžeme v odhadech mýlit. Lenka předpokládala, že zde budou děti opět vymýšlet „fantasmagorie“, ale nestalo se tak a děti se shodly na jediné odpovědi.)

…rozhodl se, že půjde k sově Heuréce. Ta sova byla stará, bílá a moudrá. Všechna zvířata z okolí ji znala. I sloni k ní někdy zašli, když potřebovali poradit. Pokud si růžové slůně z vyprávění starých slonů pamatovalo, seděla Heuréka každý večer na tomtéž stromě a poslouchala, co jí zvířata vypravovala.

Malé slůně se vydalo na cestu. Šlo hlubokým lesem, přes louky, podél jezera a ještě jednou lesem. Bylo na cestě tři dny, sedm hodin a sto kroků, než přišlo k sově.

Sova Heuréka vyslechla stesky malého slůněte. Chvíli přemýšlela, pak naklonila hlavu a řekla: „Tři věci bys měl udělat…

• Co myslíte, jaké tři věci mohla sova Heuréka Benovi poradit?

Reakce dětí: Hledej ho. Zapomeň. Pošli mu dopis. Najdi si kamaráda.

(Děti radily stejné věci, které už radily Benovi při druhé úvaze nad textem, tak by snad bylo dobré promyslet, zda 2. pauzu nezrušit. Myslím, že ano. Nebo zrušit tuto? Nebo by možná právě v tuhle chvíli mohly děti vybrat ze všech těch svých návrhů právě ty tři, o kterých se domnívají, že by je mohla sova Benovi poradit?

Napadalo nás pak ještě, že by se všechny jejich nápady mohly psát do velikého slona na tabuli a zajímavé by bylo, kdyby pak z těch všech nápadů měli žáci vybrat jen ty tři.)

Za prvé: Když je ti smutno, vyplakej se. A je jedno, co tomu řeknou ostatní. S pláčem je to totiž stejné jako s tmavými a těžkými dešťovými mraky. Když se vyprší, jsou zase lehoučké a bílé.

Za druhé: Vypravuj někomu, koho máš rád, o svém velkém zármutku.

A za třetí: Udělej svému příteli místo ve svém srdci, a tak bude ve tvých vzpomínkách stále s tebou. A potom,“ dodala Heuréka, „je tady ještě čas, který ti pomůže. Tím, jak plyne, vezme s sebou kousek tvého smutku.“

„Děkuji,“ řekl Ben a vydal se na zpáteční cestu. Cítil se již o něco lépe.

• Co myslíte, udělá Ben, co mu sova Heuréka poradila?

Reakce dětí: Splní úlohy. Vypláče se raději v koutku, ale nebude mu vadit, že ho někdo uvidí.

• A bude plakat o samotě nebo mu nebude vadit, když ho někdo uvidí? A komu asi bude vyprávět o svém trápení?

Reakce dětí: Vypoví vše mamince, stádu slonů. Udělá si pro něj místo v srdci (fotka, dopis, obrázek).

Děti reagovaly dle vlastních zkušeností, neboť jim vždy pomůže, když se vypláčí; uleví se jim. Protože prvňáci asi víceméně dělají to, co jim druzí řeknou, poradí. Možná by otázka měla mířit na to, která rada by pomohla nejvíce jim samým, anebo se ptát, proč by slůně třebas tu nebo onu radu poslechnout nechtělo.

Když se malé slůně vrátilo domů, nechalo svému žalu volný průběh. Plakalo tři dny a tři hodiny k tomu. A protože sloni mají velké slzy, za chvíli stálo v pořádné kaluži plné slz. Potom se zhluboka nadechlo, vydechlo a ucítilo, že je mu lehčeji u srdce.

Hned poté šlo malé růžové slůně ke své mamince a dopodrobna jí vyprávělo o svém velkém žalu a o tom, jak moc mu Fred schází. Maminka mu řekla: „To je opravdu velmi smutné, když někdo ztratí nejlepšího přítele.“ A objala ho svým chobotem. Ben se přitulil ke své mamince a bylo mu zase o trochu lépe.

Odpoledne si malé růžové slůně lehlo do stínu velkého stromu a hledalo pro Freda místo ve svém srdci. Pak Ben vstal, zhluboka se nadechl a opět se cítil mnohem lépe. Teď v srdci malého slůněte bylo pořádně velké místo pro Freda a ještě tam zbylo místo pro rodiče a další slůňata. Když se Ben chvíli zadíval sám do sebe, zjistil, že má ve svém srdci ještě mnohem víc místa – pro slony a ostatní zvířátka, která ještě vůbec neznal. A to ho moc potěšilo. Poprvé po mnoha týdnech šel Ben za ostatními slůňaty a pozoroval je při veselých hrách. Právě pršelo, když tu náhle vyšlo sluníčko a vyčarovalo divukrásnou duhu. Všechna slůňata žasla. Když duha uviděla Bena, chtěla mu udělat radost, protože věděla o jeho velkém zármutku.

• Co asi duha udělala?

Reakce dětí: Obarvila Bena. Potěšila ho barvami. Povozila ho a zaletěla s ním podívat se za Fredem.

Řekla: „Pošlu vám své barvy.“ A jako mávnutím kouzelného proutku měla najednou všechna slůňata ty nejkrásnější barvy duhy: červenou, žlutou, zelenou, modrou a fialovou.

Když to všechno Ben uviděl, řekl: „To je krása.“ A smál se, a to poprvé po dlouhé době. A jeho tváře byly přitom červené jako Fredovy puntíky. Konečně mu bylo zase dobře.

Ben si opět hrál s ostatními dětmi divoké hry malých slůňat, skotačil s nimi, běhal lesem a stříkal po nich vodu. S radostí vypravoval ostatním slůňatům, co všechno s Fredem zažil. A v noci, když spal, se mu někdy o Fredovi zdálo.

• Co myslíte, že způsobilo Benovu dobrou náladu?

Reakce dětí: Krása duhy, života. Pomohl mu čas.

– Teď si příběh dočtěte a na konci na vás čeká ještě jeden úkol.

Tu a tam, když při západu slunce zaslechl z dálky troubení nějakého slona, si představoval, že je to snad Fred a že se mu určitě daří dobře.

Sloni ze stáda se moc těšili z toho, že se malému růžovému slůňátku daří opět dobře a zase si vesele hraje s ostatními slůňaty. Byla z toho velká sláva. A opět si malé růžové slůně našlo svého nejlepšího přítele. Je to ten žlutý, nebo snad ten modrý slon, co myslíš?

– Vybarvi slona, o kterém si myslíš, že si ho Ben vybral jako nového kamaráda, a dovnitř jeho těla napiš tři věci, které je dobré udělat, když má někdo velký smutek.

• Jak se teď cítí Ben? Jaký je ten nejlepší přítel? Ten žlutý, nebo ten modrý…?

Reakce: Děti se zprvu dohadovaly, jakou barvu by měl mít ten nejlepší kamarád. Pak pochopily, že je to pro každého jinak.

(Na lekci s učiteli měl každý účastník nakreslené své smutné a veselé slůně, seřadili

jsme je do dvou sloupců a jen se tak na ně chvíli tiše dívali a to také mělo něco do sebe.)

Autorka je učitelka na 1. stupni ZŠ Na Výběžku v Liberci.

Použitá literatura:

Weitze, Monika: Jak bylo malé růžové slůně jednou velmi smutné a jak všechno dobře dopadlo. Ilustrace Eric Battut. Thovt 2005, 190 Kč.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2022 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz