Zapojení žáků ve výuce: Jak to dělám, aby metody RWCT fungovaly a aby děti „nezlobily“, ale učily se

Bohuslava Jochová

Učím na 2. stupni základní školy přírodopis a chemii.

V roce 2001 jsem měla štěstí a prošla jsem základním kurzem KM. Byla to přesně ona filozofie učení, která mě plně oslovila a ukázala mi cestu k přemýšlení o vlastní učitelské práci a její smysluplnosti. Nové metody práce jsem okamžitě začala zkoušet a nebyla jsem naštěstí sama. Do jejich ověřování v praxi se pustila větší skupina tehdejšího pedagogického sboru a velmi nám pomohlo, že jsme své úspěchy i neúspěchy mohli společně konzultovat. Myslím, že velkou oporou nám byla i přítomnost a odborný pohled školní psycholožky Jiřinky Stang (tenkrát Majerové) ve škole.*

Samozřejmě se objevila celá řada problémů, z nichž se pokusím přiblížit ty nejpodstatnější:

  1. Žáci nebyli zvyklí na tento způsob práce. Dětem s převahou praktické inteligence tyto metody vyhovovaly, ale žáci, kteří mají dobrou paměť, nechápali, proč se mají učit „jinak“, když jim učivo stačí nadiktovat a oni se to snadno naučí. Proč přemýšlet a vyhledávat si informace? Vždyť pan učitel by měl být ten chytrý, který jim to všechno řekne a na vše bude znát odpověď!
  2. Výuku doprovázel větší ruch a „ukočírovat“ třídu bylo obtížnější než při frontálním způsobu výuky.
  3. Jedna vyučovací hodina byla neskutečně krátká, když učitel chtěl nechat děti přemýšlet, tvořit, diskutovat…
  4. Nebylo jasné, jak hodnotit při tomto způsobu práce.

Kdo chce – hledá způsob, kdo nechce – hledá důvod. Já jsem chtěla, a tak jsem si hledala cestičky.

Ad 1…

Pracovat na bázi partnerství a učit se postupně

Nejdůležitější určitě bylo přesvědčit děti o tom, že nejsem středem třídy a že mi nejde o to, dělat práci proto, abych dala jedničku, odpovídat proto, abych odpověď slyšela . Přesvědčit je, že jsem tu proto, abych držela imaginární nit v procesu učení a pomohla jim v organizaci práce, naučila je naslouchat ostatním žákům, spolupracovat s nimi, komunikovat a řadě dalších životních dovedností.

Bylo zapotřebí přenést na ně zodpovědnost za jejich vlastní učení. Naučit je technice učení a schopnosti učit se navzájem. Nešlo však naskočit rovnou do skládankového učení. To příliš nefungovalo a zatím nebylo tak efektivní, protože pro děti bylo všechno nové, všechno jim dlouho trvalo. Učili jsme se nejprve pracovat ve dvojicích, dlouho nám trvalo naučit se reprodukovat přečtený text sousedovi.

Děti měly tendence buď jen přečíst text, nebo se ho učit zpaměti. U některých jednotlivců se stále vracela obava, že to neudělají dobře. Velkým problémem byla také komunikace ve dvojici, kdy děti napodobovaly postoje dospělých tím, že se kritizovaly a napadaly, když někdo udělal chybu. Cvičili jsme si komunikaci na běžném učivu, případně jsem se snažila dětem vkládat do písemných pokynů pro práci návod ke správné komunikaci. Třeba: „Pozor… mluví vždy jeden, nechám ho domluvit, až pak upozorňuji v klidu a příjemným tónem na nepřesnosti a omyly.“

Poukázat u druhého na chybu příjemným tónem a v klidu je velice těžké. Děti v současné společnosti nevidí kolem sebe chování podobné tomuto příliš často. Tento trénink se nám ale vrací mnohonásobně. Naučíme se spolu mluvit bez osočování a nadávek. Děti samy vidí, že tento způsob komunikace otevírá cestu k diskusi a spolupráci. Ti, kteří si moc nevěří, se nebojímluvit, aby neudělali chybu, a získávají tak na sebevědomí. Osobně v tom vidím i prevenci sociálně patologických jevů, která je dnes jedním z klíčových témat ve školách.

Když jsme zvládali komunikaci ve dvojici i upozornění na chybu příjemným tónem, přidávali jsme navíc to, že se děti učily vymyslet otázku, prostřednictvím které měly zjistit, zda druhému porozuměly. Teprve poté jsme se spojovali do větších skupin a začali používat ucelených metod RWCT. Zhruba po třech letech práce s touto třídou mohu říci, že tyto metody jsou už pro nás samozřejmostí. Je možná třeba dodat, že tyto děti byly částečně zvyklé aktivnímu učení už z 1. stupně.

Vědět, co se učím a proč

V souvislosti s tím, jak jsme při tvorbě ŠVP s učiteli postupně „rozklíčovávali“ kompetence (rozebírali je na konkrétnější dovednosti), jsem dozrála k tomu, že děti samy poznají, kterou metodou si cvičí nějakou konkrétní kompetenci pro život.

Věnovali jsme čas tomu, abychom si příslušné kompetence vysvětlili a zároveň zjistili, že naši rodiče je potřebují nejenom v různých profesích, ale i v běžném životě. Každý si označil, kterou zvládá dobře a která mu dělá problém, a vzájemně si své mímění potvrdili nebo také vyvrátili. Na konci hodiny si každý sám říká a označí to, čemu se naučil v učivu a jakou dovednost si trénoval. Například jeden žák formuloval, že on si „cvičil to, že je nucen pracovat s lidmi, které příliš nemusí, ale práci přesto společně odvedli“.Výsledkem je, že nám už odpadají diskuse typu: „Já s ním nechci pracovat.“ Nakonec dotyčný často zjistí, že se s osobou pro něj nepříliš oblíbenou spolupracuje překvapivě dobře. Přehled kompetencí, které chceme zvládnout, máme vystaven ve třídě.

Ad 2…

Respektovat práci jiných

Je logické, že při práci ve skupinách je větší ruch ve třídě, než když mluví jeden, a že nám zabere dost času naučit se pracovat tak, abychom nerušili ostatní. Vyplatilo se mi nechávat zpočátku pro tento styl práce kratší čas a častěji střídat společnou a samostatnou práci. V samostatné práci mnohdy reflektujeme to, co jsme zjistili při společné práci – děti to nutí k lepšímu soustředění při práci ve dvojici či skupině.

Pro nácvik udržení pozornosti se mi rovněž osvědčilo, že při vyprávění některého spolužáka mají děti sešity zavřené a po dokončení vyprávění teprve zapisují: „Pepík vyprávěl…“ Pak si čteme a doplňujeme informace, které si děti nestihly zapsat. Jedná se v podstatě o přípravu na „třífázový rozhovor“.

Znovu se vracím k jedné z nejpodstatnějších věcí, a to k nutnosti, aby děti zjistily, že je pro ně stejně důležité vyposlechnout spolužáka, přemýšlet nad jeho názorem, jako když poslouchají učitele, a že i pro mne jako učitele musí platit tatáž pravidla. Děti musí poznat z mého chování a jednání, že jejich názor je stejně důležitý jako můj. Při přípravě na hodinu si hodně hlídám, aby můj slovní projev nezabíral více času než projev dětí. Zpočátku pro mne bylo těžké oprostit se od předsudku, že jim vše musím říci a vysvětlit já, protože oni to nedokážou.

Často se ohlížíme za svou prací v kruhu otázkami typu: „Kdo mi dneska pomohl v mé práci a čím?“ – „Kdo mi dneska ztěžoval mou práci a čím?“ Důsledně se držím toho, že nekomentujeme, nehodnotíme, jenom konstatujeme – každý ať si to přebere ve své hlavě sám.

Ad 3…

Učím přírodopis i chemii ve dvouhodinovkách – letos první rok. Skvělé! Pro mě náročné na přípravu, ale stojí to za to.

Ad 4…

Mít právo dělat chyby a poučit se z nich, opravit si je. Naučit se odvést práci.

Vzdát se klasického zkoušení před tabulí pro mne nebyl zas takový problém – zabere plno času a je z hlediska práce ostatních žáků neefektivní. Vrtalo mi však hlavou, čím ho nahradit? Ohodnotit žáka, který dostává otázky, je jednodušší než hodnotit jeho práci během hodiny a její výsledek. Postupně jsem dospěla k tomu, že se nemusím soustředit na hodnocení výsledku práce, ale spíše na hodnocení jejího procesu. Výsledky se pak jaksi dostavují také. Každé dítě si zapamatuje tolik, kolik může, a – k mému tehdejšímu úžasu – všechny děti si dokážou vybrat kvalitní informace. Dnes už tedy častěji hodnotím práci odvedenou během hodiny – její záznam v sešitě, v záznamovém listu, vyprávění, vytvoření informačního letáku… Daleko více se soustřeďuji na sebehodnocení žáků – dávám jim možnost najít si chybu a opravit si ji. Děti rovněž mohou svou práci před odevzdáním buď zkonzultovat se svým sousedem, nebo nahlédnout do sešitu. Nezáleží mi tolik na tom, jaké kvantum informací si jednotliví žáci zapamatovali, ale na tom, jak s informacemi umí naložit, jak je umí zkombinovat či aplikovat. Častokrát jsem měla pochybnosti, jestli se děti dost „naučí“. Hodně mi pomohlo, když v průměrné třídě, kde byly děti průměrně nadané i velmi slabé, se nadaní žáci umístili na pěkném místě v okresním kole biologické olympiády. Přitom jsem však nezahltila učivem děti, které se neučí tak snadno a mají převahu praktické inteligence. Ale i tyto děti se „naučily“. Ptáte se, co? Nebát se udělat chybu, odvést práci, přemýšlet nad tím, co dělají, říci si o pomoc. Tyto dovednosti budou potřebovat v každé profesi.

A já jsem se současně s nimi učila také a stále se učím. Nabyla jsem přesvědčení, že pokud zorganizuji hodinu tak, aby každé dítě „dosáhlo“ svými schopnostmi na práci, kterou má udělat, udělá to, protože každý chce být úspěšný, jenom nesmíme srovnávat děti do jedné řady.

Zvykli jsme si hodiny zakončovat tím, co se kdo dozvěděl nového, co udělal a co mohl udělat lépe, a ne tím, jestli všichni získali stejný objem vědomostí. Známky mi hodně překážejí, ale zatím si i s nimi musím nějak poradit. Hodnotíme každý sám sebe a dáváme si zpětné vazby navzájem – učíme se to.

Moji žáci vědí, že se učíme společně, a myslím si, že máme mezi sebou pěkný vztah. Ne, že bychom se někdy spolu „nepoprali“. Nemám však pocit, že by ke mně byli hrubí, zlí a už vůbec ne úmyslně. Vždyť se teprve učí. I partnerskému chování. Mnozí ho nezažívají ani doma. Vyplácí se mi přesně popsat, co mi na chování žáka vadí. Učím to i žáky – aby uměli popsat, co je na chování druhého obtěžuje. Funguje to. Mám své žáky ráda, vážím si jich.

Poznámka:
* V současné době se mi při práci na ŠVP propojuje celá řada souvislostí, které mi tehdy nedocházely a – upřímně řečeno – ani nemohly docházet.

Autorka je zástupkyně ředitele ZŠ Chvalšiny, certifikovaná učitelka KM.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2336 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz