Psaním s dětmi k moudrosti

Ondřej Hausenblas

Při nácviku i při dalším rozvíjení psaní a spisování musíme neustále pečovat o radost, poučnost a o společenství píšících, vyprávějících a vnímajících. Děti se u psaní udrží, jenom když budou cítit silnou potřebu dobrat se skrze vyprávění k pochopení světa i sebe a k moudrosti. Z cizích vyprávění přichází moudrost k dítěti zvenčí, ale zapsáním vlastního vyprávění vstupuje dítě samo aktivně do tajemného kruhu, v němž si lidé předávají své rozumy a upevňují svou soudržnost.

 

Pro co učíme děti psát?

Souvisí psaní se čtením, s myšlením, s učením? Je pro vzdělaného člověka dnes opravdu nutné umět psát, nebo je to jen pro někoho a jiný to mnohem spíše a radši všechno hezky povypráví v telefonu? To jsou otázky, které máme umět zodpovědět, když chceme, aby se děti ve škole učily psát souvislé texty (ne jenom písmenka a ne jen „slohové práce“ – nýbrž celé a rozumné texty). (Škoda, že čeština nenabízí dost významově odlišených slov: psaní je pro mnoho lidí jen „čmarikováním“ písmen na papír, sepisování je zase nudné pořizování seznamů nebo nepodařené spisovatelství, spisovatel je vysoko postavený umělec profesionál, pisatel je nízký hanebník, psáč se neříká. Oč lépe je na tom řada čtenář, čtec, předčitatel, recitátor. Hudebníci mají hráče hudebníka – interpreta skladatele.)

 

Jakou zprávu o tom, co to psaní je, dává dětem česká výuka psaní?

Vybavte si školní zadání k psaní a vyučovací metody, ve kterých mají děti ve čtvrté až deváté třídě ovládnout psaní textů. Malé dítě nejprve žije ve světě, kde psaní vůbec nepotřebuje – nemusí si dělat poznámky ani do zásoby zapisovat informace, ani se nepotřebuje s druhými dorozumívat „s odkladem“, tedy skrze záznam na papíře ani v telefonu. Svět odloženého sdělení, které čeká na svého adresáta, pro něj teprve nastane. Učitelé a škola by mu měli pomoct do něj vstoupit s radostí. Ale umějí to? Budou s dětmi přepisovat nesouvislé věty z tabule, diktovat si poznámky do sešitu, anebo radši psát dopisy nepřítomnému, ale oblíbenému spolužákovi do lázní, vlastní bajky a básničky, nebo i žádosti s výkladem pro vědce v Akademii, kteří nám mají pomoct třeba s projektem výzkumu sušení potravin ve třetí třídě? (Vy jste ho ještě nevyzkoušeli?)

 

V příbězích se předává moudrost

Než se děti pustí do spisování, už pro ně psaný text a písmo cosi znamená: potkávají ho při čtení. Brzy si všimnou, jak zábavné, miloučké, napínavé a společné zážitky se ze starších lidí linou díky tomu, že umějí vyluštit text v knížce. Avšak určitě je stejně významné, když rodiče nemusejí předčítat, ale umějí doopravdy vyprávět – z hlavy! To je rituál, ve kterém moudrý, zkušený „vůdce kmene“, jenž hodně sám pamatuje, povídá příběhy k poučení a stmelení celé rodiny. Sám jimi zmoudřel, a teď svým příběhem vede k pochopení světa i druhé, mladší nebo nemoudré. Oni prožívají ruku v ruce s ním jeho události a pocity, spolu se rozhodují, jak se mělo jednat, posuzují, co bylo dobré a co ne. Víte, jak snadno děti vstupují tomu, kdo opravdu dobře vypráví, do řeči – jako by tam kdesi byly s ním a také to zažily. Společně také zažívají krásu: krásu situace vyprávění, krásu líčených situací a prožitků, a krásu „slova“, tedy krásu toho, jak z pouhého říkání vět na nás vykukují myšlenky a pochopenky.

Tohle vyprávění bez knížky, ale koneckonců i pěkné čtení moudrých příběhů z knížky, je pro psaní velice důležité! Kdyby bylo cílem výuky psaní jenom to, aby děti uměly napsat seznam k nákupu, nebo – až dospějí – vzkaz manželovi, že „dnes domů nepřijdu…“, stačilo by je naučit psát malá písmena, bez gramatiky, slohu, literatury…

 

Zapisováním se moudrost a radost zpřístupňuje všem

Vynález písma úžasně rozmnožil řady moudrých vypravěčů. Tím, že moudří své příběhy napsali, dali každému z nás možnost nejen je přečíst, ale také je vyprávět druhým. Zkušenosti těch, kdo něco velkého zažili a pochopili, se tak mnohem lépe a šířeji dostávají k těm, kdo nezažili, ale přesto by i oni měli – a mohli – pochopit významné životní věci. A zapisování textů rovněž umožňuje společné sdílení krásy. To obojí je pro dětské psaní moc důležité.

My, kdo nemáme své vlastní ani moudré, ani jedinečné příběhy, se aspoň přečtením a vyprávěním cizích příběhů učíme kráse vyprávění. Zážitky a příhody malého dítěte, upřímně řečeno, nebývají zas tak neopakovatelné ani moudrodárné. Pro něj je mnohem větším důvodem k povídání, vyprávění a psaní právě ten zážitek krásy a radosti. Sice to, co vyprávějí, není pro ostatní většinou nic nového, nic objevného, nic moudrého, ale ostatní to rádi slyší a oceňují to.

Proč že by děti měly krásně vyprávět své leckdy banální příhody? Jednak jsme jako lidé stavěni na to, abychom si povídali své příběhy, protože tudy se dobíráme chápání. Proto nám „chutná“ to, co k nám může přinést cizí myšlenku a dát nám nějaké poznání. Prostě to děláme rádi, a předem ani nevíme, jestli něco nového řekneme…

Další důvod je, že se potřebujeme naučit své zážitky a příhody, ba dokonce i myšlenky, sdělovat druhým srozumitelně a poutavě. Co jiného než mé osobní zážitky pro mě může být tak přitažlivé, aby mi to stálo za námahu s promýšlením, formulováním, napsáním? Čím jiným bych si jako malý cvrček, nebo i jako dospělý klacek, mohl u ostatních vydobýt pozornost a uznání? Znám něco jiného než sebe sama a své příhody tak dobře, abych upoutal své vrstevníky? Jak dítě dorůstá, přibývá mu právě i těchto možností – začíná hlouběji rozumět svému koníčku, některému problému ze studovaných předmětů výuky a také něčemu, co si přečetl. O tom všem může s úspěchem vyprávět druhým. A jak se jeho nároky na výstižnost podání, na složitost věci s věkem zvyšují, potřebuje víc a víc psát. Možná nejdřív spíše pro sebe, ale brzy právě i pro druhé.

 

Nacvičená negramotnost

Co by se stalo, kdyby se dítěti nepřihodilo za léta dětství, že pozná, jak z přečtených a vyprávěných příběhů prýští radost a poučení? Čím bychom ho přesvědčili, že má zvládnout držení tužky, čitelnost písmenek, soudržnost věty a myšlenky? Pro co by mu pak stálo za to ovládnout spisovný jazyk nebo další cizí jazyky? Proč se vlastně tolik dětí nechce naučit spisovný jazyk, nestojí o gramatiku a pravopis, o slohy, a proč tolik dospělých včetně učitelů nemůže napsat článek do svého profesního časopisu o své práci nebo o svých potřebách? Asi se jim něčeho v dětství nedostalo. Možná to nebylo jen těmi nevhodnými metodami výuky gramatiky a ani tím, že nás ve škole nutili nacpat zadané téma do futrálu jakéhosi slohového útvaru. Možná prostě nebylo proč psát.

 

Obecenství spisovatelů

Aby dítě mohlo začít chtít psát, musíme mu zabezpečit a vychovat v něm naději, že bude skrze psaní s druhými vstupovat do krásného a užitečného kontaktu.

Doba a námaha, jež dítě musí vynaložit, aby se naučilo psát písmenka, udržet písmo na řádku, pak i najít myšlenku, která stojí za napsání, a vyhledat pro ni vhodná slova, věty, navazující odstavce a řádné uspořádání v textu, to je doba a námaha nesmírná. Trvá to léta! Není možné čekat, že se radost z úspěchu dostaví sama a brzy. Ať si každý dospělý a učitel vzpomene sám na sebe.

Je důležité, aby se psaní co nejdřív spojovalo s radostí ze společného vyprávění. Je důležité, aby naslouchání vyprávěnkám a četbám nebyla jen oddechová „zábava“, ale nosná součást výuky. A bude nutné se i víc starat, aby se četlo i doma – ve spolupráci s mateřskou školou a rodiči. A ve škole aby se četlo a ovšem také psalo nejen pro školu a pro „sloh“ nebo pro vědu, nýbrž pro myšlení, prožívání či sdílení. Vzhledem k tomu, že sdělovací prostředí a prostředky dnešních dětí jsou tak velice rozmanité, budeme potřebovat naučit děti psát nejenom souvislý text, ale i všelijak kombinovaný: nelinerání, složený z řady dokumentů, vyprávěnek, obrázků, grafů a možná i zvukových záznamů. Ale podstata lidského sdělování – že moudrost si předáváme vyprávěním – se patrně neproměňuje, leda snad jí ubývá. Předškolní a raně školní věk dítěte je proto pro psaní ještě významnější než dřív. Ale stejně důležité je na druhém stupni školy nezabít samoúčelnými cvičeními, nýbrž prohloubit hojným spisováním v dítěti důvěru v užitečnost a zábavnost psaní. Učitelé by si mohli orientačně vytyčit za cíl ve výuce psaní nikoli to, aby jejich žáci jednou jako gymnazisté dokázali sepsat inteligentní esej, nýbrž aby jako učňové uměli pěkně a s porozuměním povyprávět o tom, co se přihodilo.

Autor je lektor KM, učitel PedF UK.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2026 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz