Hodnocení a sebehodnocení

Eva Urbanovská

Máte problémy s hodnocením?

Já se s ním potýkám pořád. Stále se snažím najít nejvhodnější způsoby. Zvažuji, zda je mé hodnocení dostatečně objektivní a zda si při něm všímám všech důležitých stránek (věcí). Přemýšlím, jestli studentům dávám dostatek informací o tom, v čem je jejich práce dobrá, v čem je potřeba ji vylepšit a jakým způsobem. Pak se také ptám, zda je moje hodnocení dostatečně srozumitelné a jestli pomůže studentovi k dosažení lepších výsledků i lepšího sebepoznání. Myslím, že podobným způsobem neuvažuji jen já, že to znáte.

A když změním styl výuky, dosavadní tradiční způsob hodnocení jaksi k němu „nesedí“. Vzhledem k cílům, které sleduji, se potřebuji zaměřit na rozmanité aspekty činnosti a zapojit do hodnocení i studenty.

Nové přístupy ve výuce vyžadují nové přístupy v hodnocení.

Mají-li být vyučování a učení účinné, nelze při hodnocení oceňovat něco jiného, než co sleduje náš nový přístup. Představme si, že se snažíme rozvíjet v žácích samostatné a kreativní myšlení, schopnost diskutovat, hledat alternativní řešení, prozkoumávat informace, ale pro hodnocení a následnou klasifikaci pak využíváme přístupů typických a vhodných pro receptivní způsob výuky. Pouze ověříme, zda si žáci zapamatovali správné informace, přesné znění definice, letopočty…, zjistíme nedostatky, dáme známku bez dalšího komentáře. Přirozeně v dětech vyvoláme strach z chyby, strach z neúspěchu a „trestu“. A co se stane příště? Při diskusích budou zdrženlivé, budou se snažit prezentovat názor většiny, přebírat hotové myšlenky a názory, praktikovat osvědčené řešení problému.

Proč a jak hodnotit, když to přináší nám i žákům tolik problémů?

Bez hodnocení se neobejdeme – ani ve škole, ale ani v běžném životě. Je přirozenou součástí naší každodenní činnosti. Říká nám, v čem bylo naše snažení úspěšné (či neúspěšné), naše chování vhodné (či nevhodné). Pomáhá rozebrat příčiny našeho neúspěchu, hledat cesty k odstranění chyb a nedostatků i cesty k našemu osobnímu rozvoji.

Záleží ovšem na tom, kdo a jakým způsobem hodnotí, jakým stylem dostáváme informaci a jak ji chápeme. Nejlépe člověk přijímá závěry, které učiní sám. Snad i proto je vhodné, aby učitelé v procesu hodnocení maximálně spolupracovali s hodnocenými žáky. Mají-li být partnery ve výuce, pak by měli být partnery i při hodnocení.

Spolupráce a partnerství.

V projektu RWCT nám jde mimo jiné o to, aby se žáci učili samostatně řídit vlastní proces poznávání. A také o to, aby za proces učení a jeho výsledky přebírali stále větší odpovědnost.

K tomu je potřeba, aby uměli, chtěli a byli zvyklí sledovat a uvědomovat si jednak průběh, ale i výsledky vlastního učení. Aby to, co si uvědomí a zjistí, uměli vyhodnocovat, dělat z toho závěry a případně měnit další postupy při učení.

Proces žákova sebehodnocení má několikeré pozitivní důsledky pro rozvoj jeho osobnosti.

Když žák pravidelně hodnotí svou vlastní činnost a její výsledky, lépe si uvědomuje, co vlastně při učení dělá, jak u něho učení probíhá. Lépe vidí, v čem byl úspěšný a v čem neúspěšný, čím to bylo způsobeno. Uvědomí si, co mu při učení pomohlo, které postupy se osvědčily a stojí za to, aby je příště zopakoval. Na základě nalezení příčin neúspěchu se může rozhodnout, co udělá, aby se příště vyvaroval chyb a odstranil nedostatky. Tím se zvyšuje schopnost autoregulace neboli sebeřízení při učení.

Na čem je závislá schopnost reálně se ohodnotit?

S dovedností přiměřeně sám sebe hodnotit se člověk nerodí. Schopnost dítěte zabývat se sám sebou se rozvíjí v závislosti na tom, jak zrají jeho kognitivní struktury a jak se pod vlivem působení různých vnitřních i vnějších faktorů utváří jeho vlastní „já“.

V procesu individuálního vývoje si dítě začíná nejprve uvědomovat a od okolí odlišovat své tělesné schéma, teprve později i psychické „já“. Postupně získává stále přesnější představu o sobě samém. Malé dítě ale ještě nemá schopnost metakognice. Od prvňáčků nemůžeme očekávat, že budou schopni reálně zhodnotit, co všechno umí, dovedou a co mohou zvládnout. Toho bude schopno dítě středního a staršího školního věku v důsledku rozvoje logicko-deduktivního a abstraktního myšlení a množství individuálně osvojených zkušeností. Ve středním školním věku je schopno srovnání sebe sama s ostatními lidmi, dokonce i se zvnitřnělými normami. Ve svém sebehodnocení je ale stále závislé na názorech lidí, kteří jsou pro něj významní. Pubescent se snaží o hlubší sebepoznání, velmi často se zabývá svými pocity, prožitky a myšlenkami. Ve svém hodnocení je zvýšeně sebekritický a vztahovačný. K překonání pocitů nejistoty a nedostatku sebedůvěry pomáhají pubescentovi zejména vlastní úspěchy, jimiž si dokazuje své kompetence. V tomto věku již nepřijímá slepě hodnotící soudy druhých osob. Způsob, jakým přistupuje k vlastnímu sebehodnocení, je ovšem přesto do značné míry ovlivněn hodnotami vštěpovanými mu osobami pro něj významnými.

Na posouzení sebe sama v určité konkrétní situaci působí do značné míry to, jaké je vlastní sebepojetí dítěte, jaké má o sobě celkové mínění, co od sebe očekává. Tato obecná představa o sobě vyrostla z informací o výsledcích (úspěších – neúspěších) či důsledcích jeho vlastní činnosti, ale také z informací, které mu o jeho osobě sdělují lidé v jeho bezprostřední blízkosti. Dítě, jež zažívá častější neúspěchy a kterému rodiče i učitelé neustále něco vytýkají, se bude pravděpodobně považovat za neschopné plnit i ty úkoly a požadavky, na které by svými schopnostmi určitě stačil. A při každém dalším hodnocení bude očekávat spíše negativní informace o sobě. Těch si bude více všímat, protože zapadají do dříve utvořené představy o sobě. Takové neadekvátní zpracování informací o sobě pak zpravidla vede ke snížení ega a zároveň ke snížení výkonu (Pelikán, 1995).

Umožněme proto dětem vytvářet reálné, nezkreslené představy o sobě. Třeba tím, že se místo jednostranného zaměření na chybu zaměříme na to, co je v žákově činnosti a výsledcích pozitivní a co můžeme ocenit. Tím, že vytvoříme dostatek příležitostí k tomu, aby si dítě mohlo v nejrozmanitějších úkolech zkusit své síly a schopnosti. Tím, že dítě přijmeme takové, jaké je.

Reálné sebepojetí je základem pro rozvoj přiměřeného sebevědomí. Jedinci s  přiměřeným sebevědomím mají přiměřenou sebedůvěru, dokážou realisticky posoudit vlastní možnosti, volí si cíle vhodné vzhledem ke svým schopnostem. Jejich sebepojetí není příliš závislé na aktuálním úspěchu či neúspěchu, snesou kritiku i srovnávání s ostatními. Nejsou závislí na hodnocení druhými osobami. Děti s adekvátním sebevědomím jsou k učení (učební činnosti) motivovány více vlastním zájmem, touhou po poznání. Přiměřené sebevědomí vytváří jeden ze základních předpokladů úspěšnosti člověka. Na rozdíl od sníženého sebevědomí neoslabuje kvalitu vnímání, pozornosti či paměti.

Považuji za důležité podporovat utváření adekvátního sebevědomí. Kromě výše uvedeného můžeme zvyšovat sebedůvěru dětí důsledným oceňováním všeho dobrého, co dítě vykonalo. Můžeme se snažit vytvářet situace, v nichž bude dítě úspěšné. Chybu nebudeme trestat, ale využijeme ji jako prostředek k dalšímu učení. Budeme společně s dítětem pátrat po opravdových příčinách neúspěchu (dítě se sníženým sebevědomím např. často nesprávně vidí příčinu neúspěchu ve vlastních nedostatečných schopnostech) a pomůžeme mu najít cesty k jeho odstranění. A konečně – pomůžeme mu, aby poznávalo sebe sama a rozvíjelo schopnost adekvátního sebehodnocení.

Jak rozvíjet schopnost adekvátního sebehodnocení?

Znamená to současně rozvíjet u jedince sebereflektivní dovednosti. Při sebereflexi se jedinec zaměřuje na cílené uvědomování a hodnocení vlastní činnosti, osobnostních rysů, vlastností, myšlenek, postojů i emocí. Zjištěné aktuální kvality srovnává s normami či kritérii danými společností anebo s charakteristikami svého ideálního já, resp. s tím, čeho by ve svém rozvoji chtěl dosáhnout.

Sebereflexe je obtížná činnost. Člověk je zároveň tím, kdo poznává a je poznáván. Ne každý člověk (i dospělý, natož dítě) je schopen adekvátní sebereflexe.

K adekvátní sebereflexi potřebuje umět:

Dále je potřeba, aby měl dostatek podnětů a zpětnovazebních informací a aby byl vůbec ochoten zabývat se sám sebou, aby byl ochoten a připraven ke změně sebe sama, svých názorů, myšlení, svého chování apod.

Pravděpodobně se nám nepodaří vždy pozitivně ovlivnit všechny výše uvedené žádoucí podmínky. V každém případě existuje dosti dobrých důvodů, proč se o to alespoň pokusit.

Jak na to?

Myslím, že na dané téma bylo popsáno hodně papíru a vyzkoušeno mnoho postupů, jejichž úspěšnost je podmíněna adekvátností vzhledem k určitým podmínkám a zvláštnostem osob, které se tohoto procesu účastní. Dovolím si tedy připojit několik (zřejmě notoricky známých) doporučení, námětů k úvaze a snad inspirativních momentů, jež si stejně do podoby konkrétních postupů musí převést každý sám.

Co můžeme my učitelé udělat pro to, aby se u dětí rozvíjely jejich sebereflektivní dovednosti a schopnost adekvátního sebehodnocení?

Vést je k: 

vědomému stanovování, formulaci vlastních cílů

Měli bychom s žáky spolupracovat a komunikovat nad vymezováním výukových cílů, tak, aby si uvědomili a pochopili, co je pro ně z hlediska jejich současného i budoucího života nejdůležitější a nejcennější, a postupně je vést k formulaci vlastních reálných dlouhodobých, etapových či krátkodobých cílů vztahujících se jednak k učivu, jednak k jejich osobnostnímu rozvoji. Žák by si měl ujasnit:

(tj. žák si musí jednotlivé cíle konkretizovat a analyzovat, ujasnit si podmínky splnění cíle – na základě toho zvážit, zda jsou cíle reálné)

Děti mívají problémy právě s přesnou a jasnou formulací těchto cílů, i když mnohdy tuší, cítí, co by chtěly dokázat, nedovedou to ale vyjádřit, tím pádem si nejsou ani schopny uvědomit všechny aspekty a podmínky dosažení cíle.

uvědomování si kritérií daných společností, jejich konkretizaci a  stanovování si kritérií vlastních , což je velmi úzce propojeno s výše uvedenou konkretizací

Vycházejíc z cílů, dítě by si mělo vymezit, na co vše má při hodnocení zaměřit pozornost:

Dále by si mělo umět stanovit, jaké znaky má požadovaná úroveň rozvoje (množství, kvalita, trvalost osvojených poznatků, dovedností, vlastností).

průběžnému provádění sebehodnocení

Hodnocení i sebehodnocení je neoddělitelnou součástí učení. Podněcujme proto děti k nepřetržitému sledování vlastní činnosti a ověřování toho, jak daleko jsou na cestě k cíli.

Přitom bychom měli usilovat o to, aby:

cílenému poznávání sebe sama a kladení sebereflektivních otázek

Jde o to – odstranit obavy ze sebepoznávání, vyzbrojit děti vhodnými technikami a dávat jim dostatečný prostor pro jejich realizaci. Samozřejmě musíme zvažovat možnosti dětí vzhledem k stupni jejich psychického vývoje.

K tomuto účelu dětem velmi dobře poslouží známé sebehodnotící archy , které jim můžeme připravit sami, ale také můžeme děti postupně vést k tomu, aby si na základě vytyčených cílů a kritérií podobné archy připravovaly samy. Inspirací nám mohou být i příklady uveřejněné v literatuře (viz např. Fisher, 1997, s. 146–150).

Můžeme použít i tzv. interaktivní deník , v němž se k jednotlivým otázkám a odpovědím studenta písemně vyjadřuje rovněž učitel, doplňuje je o vlastní postřehy. Tím žákovi pomáhá odkrýt další zatím neuvědomované skutečnosti, může posílit jeho sebedůvěru a motivaci.

Ke spontánním záznamům osobních postřehů, pocitů, nápadů, ale i otázek, případně shrnutí toho, co se ve vyučování děti naučily, slouží učební deníky . Analýza těchto záznamů, může vést k formulaci dalších otázek, stanovení nových cílů apod.

Sebereflexi vhodně navozují i známé nedokončené věty typu: Nejvíc se mi líbilo... Nejpřínosnější pro mne bylo... Nerozuměl jsem... Příště budu... Chci se zeptat... Zajímalo by mne... atd. a   volné psaní se sebehodnotícím zaměřením.

Významným nástrojem pro sebepoznávání, zejména pro zhodnocení osobního vývoje, jsou portfolia , obsahující nejrozmanitější výsledky vlastní činnosti žáka. Podoba i obsah portfolií budou vždy závislé na cílech a dohodnutých kritériích.

Kromě výše uvedených prostředků, četných diskusí a rozhovorů jsem já osobně v seminářích z psychologie na vysoké škole využila pro sebehodnocení studentů videozáznamy z jejich mikrovýstupů s jejich následným rozborem (včetně zpětné vazby spolužáků). Domnívám se, že v určitých případech (videozáznam z práce na projektu apod.) lze využít této techniky také na ZŠ a SŠ.

Účinnost všech uvedených technik umocníme, když do své výuky zařadíme dostatek činností, které žákům umožní, aby se projevily silné stránky jejich osobnosti, aby mohli objevit své možnosti a dále je rozvíjet. Kromě rozmanitosti vyučovacích metod a strategií mám na mysli hry a skupinové aktivity napomáhající sebepoznání a posílení sebedůvěry u dětí. Když se podíváme na nabídku například Agentury Strom, nakladatelství Portál, Grada a dalších, najdeme tam mnoho titulů, které naši potřebu inspirovat se v tomto směru jistě uspokojí (některé uvádím v seznamu literatury).

Je ovšem rovněž nezbytné být dítěti partnerem v procesu hodnocení a sebehodnocení, poskytovat mu dostatečné množství zpětnovazebních informací, pomoci mu zjistit, v čem je úspěšné a proč. Stejně tak je nutné poskytnout mu vhodný vzor vlastní hodnotící, případně sebehodnotící činnosti. To znamená, že učitel by měl modelovat proces hodnocení i sebehodnocení sám na sobě a na své práci.

Co říct závěrem? Snad jen to, že cesta k sebepoznání není snadná. Někteří lidé nejsou schopni porozumět sami sobě ani v dospělosti. Přesto – nebo spíše právě proto – bychom našim žáků a studentům měli v tomto ohledu podat pomocnou ruku. Člověk, který porozumí sám sobě... Ale to už bylo řečeno.

Literatura:

Autorka je odborná asistentka katedry psychologie a patopsychologie PdF UP Olomouc, lektorka KM.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2334 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz