Má cesta ke slovnímu hodnocení

Kateřina Sládková

Když jsem se v září 2002 po šesti letech mateřské dovolené vracela zpět do školy, přemýšlela jsem mimo jiné o tom, jak budu své žáky hodnotit. Jak spravedlivě známkovat? Je vůbec známkování hodnocením? Dávat dětem známky pro mě nebylo nikdy jednoduché. Připadaly a připadají mi neobjektivní. Co třeba taková dvojka znamená? Slovy chvalitebně. Není to výborné, ale lepší než dobré. Někdo má však dvojku, která se blíží jedničce, jiný naopak skoro tři. Někdo musí vynaložit maximální úsilí, aby dvojku získal a je za ni opravdu šťastný a na sebe pyšný, jinému jde učení samo a s dvojkou se spokojí, protože jedničky nepotřebuje. Ve výsledku je to však v obou případech nakonec stejná známka. Pro mě jako učitelku není žádný problém známku napsat, je to otázka vteřiny, ale nikdo se nic víc nedozví.

Výhodou bylo, že jsem začínala s prvňáky, kde se se známkami nechvátá. Po uplynutí prvního školního měsíce jsem však cítila potřebu dát dětem – i jejich rodičům – nějakým způsobem najevo, jak si během září vedly. Rozhodla jsem se každému z nich napsat dopis. Zpočátku jsem vůbec nevěděla, jak na to. Slovní hodnocení, která jsem měla možnost číst, mi připadala velmi nekonkrétní, neosobní a především nesrozumitelná. Slyšela jsem, že rodiče nakonec stejně potřebovali slyšet, jakému stupni v klasifikaci hodnocení odpovídá, protože tomu, co četli, nerozuměli. Proto jsem chtěla, aby hodnocení, která budu psát já, byla konkrétní a srozumitelná nejen rodičům, ale také dětem. Bylo nutné nashromáždit spoustu informací o každém žákovi.

Prvně jsem sepsala všechno, co by děti měly za dané období zvládnout ve čtení, v psaní, v matematice. Pak jsem během jednoho dvou dnů zjišťovala, jak učivo zvládají jednotlivé děti. Dělala jsem si poznámky, která písmena dítě umí, která je třeba ještě procvičovat, jestli zvládá analýzu a syntézu slov, jaká písmena dokáže zapsat (výuka probíhala genetickou metodou), jak drží tužku, jestli při psaní správně sedí, zda na tužku příliš netlačí, do kolika umí napočítat, jak píše číslice… Všechny tyto informace pak dopis obsahoval.

Přestože kolegyně v paralelní třídě známkovala děti už v říjnu, já stále přemýšlela, kdy – a jestli – začnu i já. Navíc jsem zjistila, že děti žádné známky nepotřebují. Jejich výkony jsou maximální k jejich individuálním schopnostem, a protože známkování nikdy nezažily, ani je nenapadlo očekávat za odvedenou práci známku nebo „něco“. K plné spokojenosti jim postačí můj komentář.

Z dopisů se slovním hodnocením za uplynulý měsíc se tedy stalo pravidlo.

Samozřejmě jsem byla nesmírně zvědavá na názor rodičů. Po prvních individuálních konzultacích jsem měla aspoň trochu jistotu, že práce a čas, který každý měsíc nad dopisy trávím, mají smysl.

Reakce některých rodičů po dvou dopisech:

Přesto jsem si nebyla jistá, co řeknou děti mému rozhodnutí neznámkovat a slovní hodnocení použít i na vysvědčení. Byla jsem mile překvapena, protože pro většinu rodičů to byla úplná samozřejmost.

A tak jsem rodiče nemusela nijak přesvědčovat, že slovní hodnocení je spravedlivější než známky, že se přesně dozví, co jejich dítě zvládá, a především, v čem se má zlepšit. Zkušenost, kterou během čtyř měsíců získali, je o tom všem přesvědčila sama.

Jistěže se našly maminky, které by raději viděly známky. Nijak jsem jim jejich názor nevymlouvala, ale na otázku, proč chtějí známky a v čem jsou podle nich lepší, nedokázaly uspokojivě odpovědět ani sobě, ani mně.

Přes všechny peripetie s formuláři (sháněla jsem je po celém okrese, protože škola jich měla jen 15, ostatní byly z minulého století), kterých jsem nakonec měla přesně jako dětí, tedy ani jeden rezervní, si děti v den vysvědčení odnášely domů dopis od paní učitelky. Byl to pro mě opravdu úžasný pocit, vidět je, jak si ho samy čtou.

Bohužel, mí kolegové a nadřízení neměli pro slovní hodnocení takové pochopení. Stále totiž přetrvává vědomí, že slovní hodnocení je jen pro žáky integrované a slabé. Pro ostatní je zbytečné. Dokonce mi byla položena otázka: „A není to škoda, takto hodnotit celou třídu? Vždyť jednička a nakonec i dvojka udělá přece velikou radost. My jsme přece taky vyrostli na známkách a myslím, že nás to nijak nepoznamenalo.“

A já si zase myslím, že slovním hodnocením nikoho nerozmazluji ani nešetřím.

Autorka je učitelka na 1. stupni ZŠ v Českém Krumlově.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2335 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz