Odvaha vyučovat doopravdy

Ondřej Hausenblas

Intimní styk s vážnou hudbou, pokud na něj dítě není z domova naučené, považuji za jeden z nejtěžších úkolů dospívání. Je tak obtížný, že většina populace zůstává vážnou hudbou neposkvrněna až do stáří. Hudba obecně nezobrazuje žádné „věci“ ani o nich nepovídá (symfonickou báseň Vltava můžete klidně číst i jako příběh děcka, které vyrostlo v bojovníka nebo v statnou matku rodu…, anebo ji prostě poslouchat bez těch řečiček v pozadí). Proto vážná muzika klade na člověka tak protikladné nároky: intelektuální – vydržet u poslechu, i když mnou nezmítá a nepudí mě k hopsání nebo zmítání, plus mít mezi svými osobními životními hodnotami také něco jako „ušlechtilost vkusu“. A na druhé straně je hudba přece jen velmi fyzicky působící hra zvuků, rytmu, napětí a uklidnění, která provokuje svaly, dech, nervy.

Pro dítě je určitě vždy mnohem přijatelnější to, co strhává jeho zájem přímo, bez odkládané rozkoše: sladký milkšejk od mekdonalda je absolutní špička chuťového kýče, a proto ho všichni (nenároční) chtějí. Bouchy a bácy v dnešní populární hudbě taky sahají posluchači rovnou až na jeho zvířecí kořínek. Kam potom tudy s nějakým utěšeným Haydnem?

Měl jsem studenta, který chtěl psát diplomku o moderní výuce hudební výchovy, ale jako citlivý milovník klasiků se štítil i jen vyhledat ve vážné hudbě ty pasáže, které by mohly bušením do bubnů žáky rozkmitat, ječením trubek nalehnout na jejich duši nebo mocnými sbory zahltit jejich mysl. Připadalo mu to ponižující – nechtěl se ponížit k nevědomým a nezkušeným, nechtěl ponížit hudební velikány a hodnoty na úroveň plebejců. Cítil se víc jako estét, nebo jako učitel?

Možná nám cestu a potřebnou k ní odvahu ukážou právě ti učitelé, kteří se se svými žáky octnou na dně kultury. V mostecké sídlištní osmé třídě nemůžete říkat: „…přece každý má znát sonáty od Ignáce Xaveria Hlodínského.“ Z Dvořáků možná neznají ani toho komika, protože je na ně moc starý.

Možná jste viděli americký film Opus pana Hollanda . Zapomeňme, že ono hudební opus, na kterém hrdina celý život pracuje, nakonec zní jako chabé fanfáry k Hvězdným válkám. V tom filmu je i několik míst opravdu cenných:

Pan Holland, skladatel, jde kvůli obživě vyučovat hudbu do základní školy. Na to, že své žáky může získat jedině živou hudbou, a ne výklady o stupnicích, přišel naštěstí už po prvních týdnech nudy ve třídě – ale uvědomil si to nikoli ve škole, ale v důvěrné vzpomínce na píseň, která jej kdysi sblížila s jeho studentkou, budoucí manželkou. Ovšem jako odborník dobře zná souvislosti mezi hudebními žánry, a tak ví i to, kde najít v současných hitech citace nebo inspirace klasikou. To, co všichni považují za hit, jim umí na klavír zahrát v původní verzi o dvě stě let starší. Ale důvěru žáků získal hlavně tím, jak uměl zahrát rokenrol. V šedesátých letech minulého století, kdy se děj odehrává, měl proti dnešku výhodu – rokenroly jsou vesměs libé melodické kousky, které vyvolávají zážitek ne nepodobný tomu, který má posluchač vážné hudby. Najít vazby mezi klasikou a dnešním technorámusem bude mnohem těžší.

Další trefou toho filmu je motiv hudebního probuzení dívenky, která hrát na klarinet víc chce, než umí. V psychické křeči ani její silná vůle nedokáže nasadit dobrý hlubší tón. Pan Holland postavil dívenčino sebevědomí na nohy tím, že ji nechá hrát se zavřenýma očima a s představou toho, co na ní její tatínek spatřuje nejkrásnějšího – zlaté (zrzavé ovšem) vlasy. Nemohla se jinak přehoupnout přes mindrák, který v ní dokonale ambiciózní americká rodina vystavěla. Učitel jí pomohl, aby našla svou hodnotu, aby s důvěrou spočinula v sobě samé, a pak už bylo učení možné. Ještě názorněji nám americký režisér uměl ukázat další z principů moderně pojaté výuky – nikdo nesmí zůstat neúspěšný. Vybral si k tomu příběh žáka, který neuměl nic než hrát fotbal. Aby škola nemusela hráče pro neprospěch vyhodit, umožnila mu uspět aspoň v některém předmětu – u bubnu ve školní kutálce. Zachovala si ho pro skvělou hru ve fotbale, a zachovala mu vlastně život, protože jinak by ten dokonale přitroublý chlapec skončil kdovíkde. Učitel pan Holland se na něm naučil, že nakonec je vždycky rozhodující to, že žáci jsou lidé, že musejí žít jako lidé a že všecky školní nároky musejí někdy jít stranou. V soudnictví je na to pojem „tvrdost zákona“ – kdyby dodržení zákona bylo v rozporu se zdravým rozumem a soucitem, platí zásada, že pro svou tvrdost nebude zákon vymáhán. Je něco takového i ve školství? „Vazba“, totiž psychická traumata, která uvaluje na dítě nemilosrdná škola, nevyprší za několik let jako vazba vězeňská, ale zůstanou většinou na doživotí a ještě se předávají vlastním dětem…

Hudební výchova dává učiteli nejvíc naděje, že se mu podaří přehryzat pouta, kterými jeho i celou školu kdysi spoutala pozitivistická věda a kasárenské pojetí výchovy. Nesmyslnost výuky, v níž děti nemohou být nijak a ničím zaujaty, totiž u hudby popírá samu hudbu. Bohužel si umíme myslit fyziku nebo češtinu i bez zaujetí žáků. Ale na příkladu hudby bychom mohli zahlédnout, jak směšné je vyučovat i vědy bez skutečné přítomnosti dětského citu, dětské osobnosti, vlastně bez přítomnosti dětí.

Autor je lektor kritického myšlení, učitel PedF UK.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2335 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz