Dílna psaní mýma očima

Pavel Wojnar

1. Při jakých příležitostech píšete?

Hm, já? Nejvíce asi při potřebě zaznamenat si nějakou zajímavou myšlenku, postřeh, námět, otázku… Ale také při potřebě vyjádřit názor, předat informace (obzvlášť, když se nám ve škole něco společně povede). Psaní je pro mě také prostředkem reflexe. Umožňuje mi třídit si myšlenky, ujasňovat si postupy, hledat spojitosti a nové významy… Takže psaní pro mě není jen nezbytným prostředkem komunikace, ale také hledáním, objevováním – cestou…

2. Co potřebuji k psaní?

Hlavně potřebu něco napsat – sdělit. Čas se pak dá vždy nějak najít. A taky klid, dostatek soukromí a ticha. No, a samozřejmě také tužku a papír, nebo ještě lépe počítač.

3. Jaké fáze má psaní?

Prvotní je téma psaní. Většinou je přináší samotný život, práce… Pokud jde o souvislejší text, a ne jen drobné poznámky, začínám vždy sběrem informací k tématu. Píšu si krátké poznámky, či jen slova, která mě napadají. Vše si (několik dnů, někdy třeba i týdnů) zaznamenávám na papír ležící trvale na stole. A občas je těch papírků více. A pak jednoho dne sednu a jen píšu, píšu a píšu. A postupně proškrtávám předem připravené (použité či naopak blbé – proto tedy nepoužité) poznámky a jiné při psaní objevuji. A hrubou verzi znovu (a pořád dokola) pročítám, text zeštíhluji, zpřesňuji… A až po několikerém vlastním korigování nechávám do textu nahlédnout druhou osobu, co na to ona. Nebo ještě lépe osoby dvě. A připomínkovaný text znovu pročítám a upravuji… No, kdo si myslí, že psaní je zábava, ten se plete. Je to pořádná dřina! Ale krásná, motivující, objevující a tvořivá. 4. Témata pro dnešní psaní

5. Konzultace ve dvojicích, výběr jednoho tématu

Máme si vybrat 5 témat, z nichž jedno budeme zpracovávat. Tak třeba:

  1. Počasí (Jaro je tady, vlastně po zimě přišlo hned léto. Před týdnem jsem lyžoval a dnes máme 30° C. Venku je krásně, a my jsme ve státní svátek ve škole! …)
  2. Školní projekt „Napříč školou aneb Napříč profesemi“ (Stejně o něm chci psát. Tak velké téma ale potřebuje větší odstup, pořádnou přípravu a mnohem více času…)
  3. Mistrovství světa v hokeji (Jak asi dopadneme, dokážeme přijmout případnou porážku…)
  4. Kurz RWCT (Co mi dává, co mi bere. A co s těmi, kterým jenom bere?…)
  5. Dojíždění do práce (Abych přijel včas na dnešní kurz, musel jsem použít také taxi. A včera se mnou večer jela autobusem k hraničnímu přechodu tlupa snědých prostitutek, za prací. A nedávno opilí hoši a …)

6. Myšlenková mapa

[obr. myšlenková mapa k dojíždění]

A mám jasno, napíšu o „dojíždění autobusem“.

7. Rozhovor nad myšlenkovou mapou

Tak tohle všechno tam určitě nedostanu! Co můžu stihnout za hodinku? A co kdybych vyšel jen z nějaké konkrétní situace v autobusu?… No jasně, popíšu nějaký zážitek při cestě tam a jiný z cesty zpátky. A pak se uvidí…

8. Kritéria pro psaní

Zkusím dát dohromady pocity a zkušenosti z dojíždění prostřednictvím krátkého vyprávění (fejetonu či čeho?) konkrétních zážitků. Možná bych mohl použít formu dialogu se sebou samým, ale půjde to?

9. Psaní první (hrubé) verze

Zalézám si do tichého koutu a přemýšlím, jak začít… Ránem. Ránem? No jasně: „Vstávat a cvičit!“ Zrovna včera jsem s neteří koukal na slavné „Králíky z klobouku“. A už píšu a píšu…

10. Čtení první verze partnerovi

Ne, ještě ne! Není to hotové! Chvílemi příběh zadrhává, slova se opakují… Tak v téhle fázi já „druhé oči“ ještě nepotřebuji a ani nechci!… No tak dobře. Ukazuje se, že i dvě tři věty (připomínky, otázky) od prvního posluchače mohou pisateli pomoci. Někdy jo. I když třeba „jen on“ v tom, že mu potvrdí jeho vlastní názor.

11. Psaní druhé verze

Text pozorně pročítám – proškrtávám a doplňuji. A jak napsat závěr?… Uf! Stíhám to jen taktak!

12. Křeslo pro autora

Já teda zrovna o předčítání svého textu nestojím… Co když to není dost dobré? Koho by to zajímalo? A vůbec, je to docela osobní. (Tak tímhle argumentem se hlasitému čtení brání snad úplně všichni…) A o čem asi psali ostatní?…

Ach jo, můj konzultant doporučuje zrovna mne! (No počkej, to ti vrátím!) Prý je můj příběh docela švanda a chce vědět, jak to v tom odpoledním autobusu všechno dopadlo… No tak dobře:

Dojíždění do práce aneb Cesta tam a zase zpátky

Cŕŕŕŕrr! Vstáávat!!! A próóč?? Protože je ráno! Áále, mě se nechce! No tak honem! Vstávat a cvičit! No, ještě to tak! Dělééej, hýbni kostrou! No vždyť už lezu. Srrrr, srrr…, bez šálku čaje nikam nejdu. No tak pohnííi, ujede ti to! A vždyť už jdu… Ale takhle to teda určitě nestihneš! Tss, v pohodě, klídek, zastávka je támhle… Sakra! Autobus už je přistaven! He, he, já to říkal… No a co? Stejně tam nastupuje spousta lidí. A než si všichni koupí jízdenku, budu tam! Hmm, myslíš? Pch, tak já teda klidně popoběhnu… Uff, fffff… Funím jak stará baba… No jasně, to jsem si mohl myslet! Řidiči se už zase porouchal přístroj na výdej jízdenek. A já letěl jak blbec!

A už jedeéém. Sedím s nějakým hubeňourem, takže pohoda. Aááá, kdopak nám to dnes sedí se „čtenářem novin“? Hmmm, jestlipak ví, co ho čeká, až si ten spolusedící dočte titulní stranu? Aaááá, už je to tadýy! Čtenář rozevírá noviny, zvedá je výš – jsou přece tak úžasně veliké – a prostor souseda se ÚŽÍ, úží, úží … No, někdy je lepší opravdu stát… Ha, ha! Já to říkal…

…Pozdní odpoledne. Tak, kdypak mi to teďka jede? Ten ve čtvrt mi už ujel, takže teď až ve tři čtvrtě. Nevadí! Stejně jsem chtěl ještě něco dokončit. A co mejlová schránka v počítači?… Sakra, toto letí, nejbližší spoj bych už zase nestihl. No to je paráda! Z hokeje už zase uvidím jen poslední třetinu! Tak, a dost! Tím za hodinu už fakt pojedu.

…Uf! Stihl jsem to. Upocený jak běžec na Sahaře usedám konečně do milovaného autobusu. Tááak, s kýmpak to dnes pojedu? Prohlížím si siluety spolucestujících. Hm, nic moc… Všichni už jsou asi doma.

Ale jo. K autobusu přibíhají ještě poslední opozdilci. A do autobusu nalézá i parta mlaďochů. A pěkně veselých. Copak to z nich táhne? Rum? Slivovička? A nějaké to pivko navrch určitě taky bylo, soudím z pachů šířících se autobusem. „To byla ale pařba, co?“ vybírají si místa v mé – nyní už celkem plné – části autobusu. A už jedéem.

Po chvíli opileckého zpěvu a smíchu přichází i na chlapáky únava. A s ní i trochu příjemného ticha. No konečně! A také mně padají víčka. „A kdy tam budem?“ ptá se po chvíli mlčení jeden. „Eště tak půl hoďky,“ odpovídá druhý. „No, já nevím, mně je nějak blbě!“ A pak chvíli ticho… „Nemá tu někdo sáček?“ slyším v polospánku hned za mnou. A hrobové ticho… „Já budu asi zvracet.“ Oči v mžiku otevírají i ti, kteří dosud hluboce spali. A první slabší nátura si odchází přesednout jinam. A zase to nekonečné ticho. Má ten autobus vůbec motor? „Já jsem si ten becher už fakt neměl dávat,“ mumlá bledý hoch. „Co blbnéeš, to vydržíš ne, za chvilu sme tam,“ plácá ho vesele kamarád. Ticho a další kapky potu na tvářích všech spolucestujících. „Jéežiš, já budu asi fakt blejt!“ Další spolucestující si odchází sednout do přední části autobusu. A blednoucí hoch se rozhodl, že si taky přesedne… Neéééé! Proč zrovna ke mně?!… „Grk!“ Těžce funí a z čela si utírá pot. „Já budu asi grcat,“ mumlá hlasitě na celý autobus. Intuitivně se stávám menším a menším a lepím se na sklo jako nejdychtivější japonský turista v Praze. Dýchej, jen zhluboka dýchej! A mluv! Přemlouvám v myšlenkách zelenajícího hocha. A cílová stanice je stále v nedohlednu. Ještě dvě zastávky! A čas se nééeeskutééeečněeee vleče. Třeba vystoupí už na té první… No! Noó! Pomáhám mu telepaticky ven… Hm, bohužel. Tak na té další vystoupím sám! No jasně, vždyť je to už na okraji města. Ten zbytek přece hravě dojdu! Neblbni, řekneš mu, že chceš vystoupit a on… Tisknu se ještě víc k oknu. Poslední zastávka. Ještě nikdy jsem na ní neviděl vystoupit tolik lidí. I náš akční hrdina se zvedá. Hurá! … Ne, ještě není vyhráno. Jen si poposedá blíž ke dveřím a obšťastňuje svou blízkostí další cestující. Grk! „Hošií, mate tu mineralku?“ otáčí se, „…bo mě ňak suši.“ A zas se motá nazpátek za kámoši. A nám, před maličkou chvílí těm šťastnějším vzadu, už opět blednou tváře…

A jak to dopadlo? S potoky potu po celém těle se z autobusu na cílové zastávce řítím ven rychlostí světla. Jóóóo! Zvládl jsem to! A rychle pryč!… No, a zítra jedu zase.

13. Názory posluchačů

Je fajn slyšet, že se můj příběh posluchačům líbil. Chechtali jsme se společně tolikrát, že teď mnozí ztratili odvahu přečíst svůj naopak vážný příspěvek. To by byla ale veliká škoda! (Koukejte honem někdo další něco taky přečíst. Život není jenom sranda…)

14. Písemné vzkazy autorovi

Tak to je bezva nápad! Každý posluchač navíc může po vyslechnutí ukázky napsat autorovi na kousek papíru svůj postřeh – uznání. A tak se po chvíli čekání dočítám:

15. Zveřejnění v Kritických listech

Ta Nina to s námi fakt umí! Stačí trochu medu (chvály) kolem pusy a prosebné oči, a my hned přepisujeme naše příběhy i pro čtenáře Kritických listů

P.S.

A i tohle „přepisování s porozuměním, opakováním, komentářem…“ bolelo! Ale zase jsem ušel kousek cesty a srovnal si něco v hlavě… Díky!

Autor je absolvent Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci (přírodopis – zeměpis), zástupce ředitele ZŠ Mendelova. pavel.wojnar@mendelova.cz

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2335 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz