Zrádce

Ivan Vyskočil

Něco cvrnklo na okenní sklo. Masák vstal a otevřel okno.

„Je tam někdo?“

„Pssst, tady Honeček,“ ozvalo se šeptem.

„Dobrý večer, pane řediteli,“ řekl Masák.

„Masáku, jste sám?“

„Ano, pane řediteli.“

„Masáku, poj_te sem dolů.“

„Nemohu, pane řediteli.“

Dole bylo slyšet tlumené šuškání.

„Masáku?“

„Prosím, pane řediteli?“

„Jste skutečně sám?“

„Skutečně, pane řediteli.“

„Masáku, mohu k vám?“

„Můžete, pane řediteli.“

„Masáku, ale jak?“

„Oknem, pane řediteli.“

Dole bylo slyšet hekání, škrabání po okapové rouře, klouzání nohou po omítce a zase hekání, které se blížilo k oknu.

„Masáku, prosím vás, podejte mi ruku!“ ozvalo se úpěnlivě těsně pod oknem.

„Prosím, pane řediteli.“

Na okenní rám se vydrápal starší muž. Prudce oddychoval. Šaty měl umazané od omítky. Levou rukou si otíral pot, pravou měl odřenou a slinil si drápance.

„Masáku, uf!“

„Ano, pane řediteli.“

„Nevyrušil jsem vás, Masáku?“

„Vyrušil, pane řediteli.“

„To jsem rád. Musíme ještě pomoci kolegyni

Hlavaté a kolegovi Pěnčovi. Rádi by vás viděli. Tak jsme šli kolem, vaše okno svítilo, tak jsme si řekli, tak jsme se stavili, tak jsme se tak, rozumíte?“

„Na kus řeči, pane řediteli.“

„Správně, Masáku. Na kus řeči tak jsme se. Tak.“

„Stavili, pane řediteli.“

„Správně, Masáku, tak.“

Pomohli profesorce Hlavaté a profesoru Pěnčovi. Pěnča jim dvakrát spadl. Konečně stáli všichni tři návštěvníci v pokoji před Masákem.

„Posaďte se, prosím,“ řekl Masák.

„Nene, ne, Masáku, my jen tak. Jste skutečně sám?“

„Skutečně sám, pane řediteli.“

„A páni rodiče?“

„Už spí, paní profesorko.“

Profesorka Hlavatá klesla vyčerpána na Masákův rozestlaný gauč. Slinila si do krve rozedřené koleno. Profesor Pěnča si sedl na kraj psacího stolu a ředitel obsadil prázdnou židli proti Masákovi.

„Masáku, chtěli bychom si s vámi přátelsky pohovořit,“ začal ředitel.

„Ano, pane řediteli, přátelsky. A proč má pan profesor Pěnča za košilí cihlu?“

„Pěnčo, Pěnčo,“ sykl ředitel, vzal Pěnčovi cihlu a vyhodil ji z okna. Ozval se výkřik a pád.

„Safra, to byl kolega Stáž,“ řekl ředitel na vysvětlenou. „Bolela ho hlava, tak zůstal raději na zdravém vzduchu.“

„Je ještě někdo ze sboru na zdravém vzduchu?“ zeptal se Masák a vzal dlažební kostku, kterou se profesorka Hlavatá snažila ukrýt do peřin.

Návštěvníci zarytě mlčeli.

Masák mrštil kostkou z okna. Ozvalo se zaúpění, praskot větví a pád z výšky.

„Kdo to byl?“ zeptal se Masák.

„Profesor Verka, Masáku.“

Ředitel vstal a sklonil hlavu. Také ostatní povstali a sklonili hlavu. Bylo pietní ticho.

„Mám ještě hodit?“ zeptal se Masák a uchopil těžítko.

„Raději ne, Masáku,“ řekl rychle ředitel a usedl.

Masák položil těžítko a znovu se sklonil nad knihu.

„Učíte se, Masáku?“

„Učím se, pane řediteli.“

„Učí se!“ zasípal profesor Pěnča. „Učí se teorii množin, o významu genitivu u Vergilia, o sybžonktivu ve staré franštině, tohle, tohle a tohle!“

Profesor Pěnča házel po pokoji jednotlivými knihami, které měl Masák rozloženy po stole.

„Tohle máte v septimě, tohle, jó, ty lumpe!“ zařval zuřivě profesor Pěnča.

„Učím se pro život, a ne pro školu,“ řekl Masák sbíraje rozmetané knihy.

„Žvásty, pitomé žvásty! Fráze! Ve škole se máš učit tomu, co vám ukládají vaši profesoři, a ne tohle! Ty, ty…“ Profesor Pěnča se sápal na Masáka.

„Pěnčo!“ křikl ředitel a s pomocí profesorky Hlavaté povalil profesora Pěnču tváří do peřin. Na povaleného si sedli.

„Promiňte, Masáku, kolega Pěnča je poněkud přepracován.“

„Ano, pane řediteli, poněkud přepracován.“

„Přepracován, ano. Nelze se však divit, Masáku. Víte, proč se nelze divit, Masáku?“

„Nevím, pane řediteli,“ řekl Masák.

„Neví!“ vyjekla profesorka Hlavatá.

„Takhle, Masáku,“ navázal nit ředitel. „Žáci se mají ve škole slušně chovat a mají se pilně učit, to ano. Jistě! Pilně a slušně! Slušně! Ale ne tak jako vy. Vaše třída. A celá škola! Tak ne! To není slušné!“

Ředitel zbrunátněl. Chvíli lapal po dechu, ale ovládl se. „Vy se nechováte lidsky. Nevyrušujete, nechodíte pozdě, neulíváte se z vyučování, nešvindlujete, nic, docela nic! To jste mládež!? Pedagogové jsou vaším chováním znemožněni! Mají mindráky! Hynou! Vy se chováte tak, že si pedagogové jako pedagogové vůbec necucnou! Vy jste sadisti, úchylní sadisti!“

Ředitel ovíván profesorkou Hlavatou přicházel k sobě.

„Učíte se. Ale učíte se tak, že v látce předbíháte své vyučující profesory! To, co jste měli probírat celý rok, jste svévolně zvládli za dva měsíce. A teď svými znalostmi záludně zaskakujete pedagogy, studujete speciální monografie, které jsou určeny pro vysokoškolské, ano, vysokoškolské pedagogy, a ne pro vás, ničemové! Svými vědomostmi pokořujete učitele jako zvířata. Kolegové prchají a zbylí kolegové se ze strachu před vámi zamykají ve sborovně. A stále jich ubývá. Jak by ne! Vždyť i ten největší tupec z vás je vědomostmi daleko převyšuje!“

Chvíli se všichni tři návštěvníci zmítali v peřinách. První se vzpamatoval opět ředitel. Nasadil, jako když medu ukapuje.

„Jde jen a jen o vaše dobro, děti. Je zhoubné takhle se učit. Viďte, Masáku, že jste se proti nám smluvili, že je to taková vzpoura, rebelie, že ano?“

„Je, pane řediteli,“ přisvědčil Masák.

„Tušil jsem to,“ vzdychl ředitel. „A právě proto za vámi přicházíme u vědomí břemena odpovědnosti, které spočívá na našich bedrech. Ne, vy jste mladí, vy z toho ještě nemůžete mít rozum. Ale je to otázka etická čili mravní, Masáku. Vždyť skon profesora Kájíka padá na vaši hlavu i s vdovou a sirotami, na vaši hlavu padá i spuštění se profesorky Nevítalové, na vaši hlavu padá i to, že už měsíc marně honíme kolegu Čížka po okolních hvozdech. Masáku, co na to řeknete, nu?“

„Nic, pane řediteli.“

„Ano. Právě proto přicházíme, Masáku, právě za vámi. Byl jste, Masáku, vždy žákem podprůměrným, leč hodným. Ano. Jen z milosti profesorů jste prolezl až do septimy. A vy nám teď děláte tohle. Masáku, Masáku! Uvědomte si, že tím škodíte jen sám sobě. Masáku, to nemůžete vy ani ostatní holomci dlouho vydržet. Není myslitelné udržovat tenhle protipřirozený stav. Kde jsou ideály renesance, Masáku, no kde?“

„My,“ ředitel si poklepal na hrudník, „my nemůžeme prohrát. Jsme zakotveni v tradici, jsme systemizováni. Třebas padneme, po nás přijdou jiní. Vysokoškolští! A ti vás roznesou na cucky! Nikdo, opakuji, Masáku, nikdo u maturit neprojdete!“

Návštěvníci slavnostně povstali z peřin.

„Nuže, Masáku, teď je na vás, abyste svým činem navrátil přirozený řád. Dáme vám příležitost. Rozumíte, Masáku?“

„Ano, pane řediteli, nerozumím.“

„Vy, Masáku, uděláte něco, to je jedno co, co některého ze zbylých vyučujících oprávněně rozčílí. Pedagog se tím uplatní jako pedagog. Tak Moc se vrátí do rukou povolaných. A celá ta zločinná rebelie se zhroutí! He, he. Tak co, Masáku?“

Masák zavrtěl hlavou.

„Masáku, člověče, nedělejte fóry,“ začal profesor Pěnča familiárně. Masák se sklonil nad knihou.

Návštěvníci na sebe rozpačitě pohlédli. Ředitel kývl hlavou. Nato si profesorka Hlavatá upravila blůzu a houpavým krokem se vlnila k učícímu se Masákovi. Laškovně mu přejela prsty pod bradou a začala šišlavě:

„Ňu, ňu, ňu, Mašáčku, sňad byš netlučoval, hošíčťu.“

Pocuchávala mu vlasy. Na rozevřenou knihu padaly lupy.

„Paní plofešolťa tě má stlašně láďa. Toutni.“

Nato profesorka poodstoupila doprostřed pokoje. Ředitel s profesorem Pěnčou začali tlumeně hvízdat Cikánského barona. Profesorka Hlavatá, vlníc se výrazněji, jala se svlékat si blůzu.

„Hele, Masáku, podívej se, striptýz!“ šeptl ředitel.

Masák netečně pozoroval vzrůstající námahu profesorky Hlavaté, které se zadrhl zip u sukně. Znovu sklonil hlavu ke knize. Hvízdání zmlklo.

„Nic,“ šeptl ředitel.

„Takhle mě ponížit! Ani se nepodíval, sprosťák!“ plakala profesorka.

Vzniklo tíživé ticho.

„Masáku,“ začal ředitel zlehýnka, „kdybyste to udělal, byl byste ctěn a vážen.“

Masák nic.

„Masáku?“

Masák zavrtěl hlavou.

Pedagogové na sebe významně pohlédli.

„Hm, Masáku, nové logaritmické pravítko, to by bodlo, co?“

Masák nic.

„Glóbus!“

„Masáku, dáme vám plastickou mapu okolí!“

Masák zase nic.

„Dobře. Vycpaného kamzíka a sbírku nerostů.“

„A Machův vlnostroj!“ přihodila profesorka Hlavatá.

Masák zívnul.

Řediteli se podivně zamlžil zrak a začal se třást.

„Školní promítačku a filmy.“

„Piáno.“

„Zeissův dalekohled.“

„Fotoaparát!“

„Gramofon s deskami.“

„Magnetofon, hodinky, busolu.“

„Skládací kajak dvousedadlový.“

„Flobertku s náboji!“

„Motorku! Míč! Klíč, pelyněk, rub, zub, ub, ub.“

Návštěvníkům došel dech. Zírali vyčerpaně na Masáka.

„Masáku!“ zaúpěl ředitel.

„Hm,“ řekl Masák, „tak to všechno sepište dvojmo.“

„Co všechno, Masáku?“

„Všechno, co jste říkali. A ještě k tomu připište, že hned potom dostanu vysvědčení dospělosti –s výborným prospěchem – a že mi zaplatíte dva měsíce u moře. Tak. Máte to? To všechno dostanu do deseti dnů. Potom jsem ochoten to – jak říkal pan ředitel.“

Návštěvníci sepsali a podepsali.

„Masáku, to je nemravné vyděračství,“ vydechl ředitel.

„Ano, pane řediteli, je,“ přisvědčil Masák.

„Masáku, kvůli vám zruinuji sebe i školu.“

„Vím, pane řediteli. Ale copak vás nutím?“

„Nic vám neříká svědomí, Masáku?“

„Nic, pane řediteli.“

„Masáku, slevte!“

„Nejsem handlíř, pane řediteli. Musím se učit, na shledanou.“

Návštěvníci neodporovali. Jeden po druhém lezli na okno a padali dolů do tmy. Po posledním žuchnutí Masák zavřel okno a zasedl k přerušené práci.

Do devíti dnů dostal Masák slíbené náležitosti. Desátý den přišel pozdě na první hodinu, neměl domácí úlohu z matematiky a choval se drze. Profesor Kunet se právem rozzlobil.

To bylo znamením pro školníka. Začal vyzvánět na všechny zvonky. Zbylí profesoři se vyhrnuli z exilu ze sborovny a obsadili učebny.

Mezi vzbouřenci se šířila panika. Vzpoura se hroutila. Následujícího dne kapitulovali poslední zatvrzelci.

Vítězství bylo náležitě oslaveno. Pravda, bylo nákladné, ale vrátilo životu přirozený řád. A od té chvíle mohly být opět svolávány konference a klasifikační porady o prospěchu i neprospěchu žactva a kterýkoli pedagog mohl opět klidně a sebevědomě vstoupit do kterékoli třídy, aby žactvo důrazně upozornil na to, že takhle to dál nepůjde a že se učí pro život, a ne pro školu.

Autor je dramatik, prozaik a herec s pedagogicko-psychologickým vzděláním, profesor na katedře autorské tvorby DAMU. Ivan Vyskočil: Vždyť přece létat je snadné. Praha, Mladá fronta 1963.

 

Povídku, kterou jste právě dočetli, jsem již několikrát velmi dobře využila ve čtenářské dílně.

  1. Účastníci si nejdříve vzpomenou na různá moudra a průpovídky, které slýchávali ve škole: Co se v mládí naučíš, ve stáří, jako když najdeš. Škoda rány, která padne vedle. Já tu nejsem proto, abych byl oblíbenej. Do půllitru litr nenaleješ. …
  2. Povídku čtou bez názvu – s úkolem sami ji pojmenovat a název si někam poznamenat.
  3. Následuje rozdělení do pětičlenných skupin a rozdání rolí.
    Recenzent – napíše recenzi povídky do odborného tisku. (Učitelské noviny, Moderní vyučování, Kritické listy, Učitelské listy, Děti a my…)
    1. pamětník Masák – napíše, komu a jak by vyprávěl příhodu po letech.
    2. pamětník učitel / ředitel – napíše, jak a komu vypráví příhodu po letech.
    Spisovatel – napíše příběh (část příběhu), jak by ho vyprávěl jiný autor, a uvede který.
    Badatel – na základě dalších informací pohovoří nebo napíše referát o zkušenostech, které autora mohly inspirovat k této povídce, popřípadě je ještě srovná s vlastními zkušenostmi.
  4. Posledním úkolem je připravit komponovaný rozhlasový pořad, ve kterém je každopádně využit také úryvek z povídky.

Nina Rutová

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2336 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz