Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání

Ondřej Hausenblas

O Rámcovém vzdělávacím programu (RVP) patrně už všichni slyšeli – ale kdo vlastně měl text jeho poslední verze v rukou? A kdo si dovede dobře představit, co vlastně RVP znamená pro jeho výuku? Umíme odhadnout, zda nás bude práce pod RVP stát víc, nebo míň námahy než dnes? Přestanou nás ve výuce rušit nesplnitelné staré osnovy? Budou zavedením RVP ovlivněny vyšší školy ve svých nedomyšlených požadavcích u přijímaček?

Mnohé z odpovědí na tyto otázky budou záležet na tom, jakým způsobem bude RVP zaváděn. Ale o samotném dokumentu je už dnes možné říct několik informací.

Je RVP opravdu krokem vpřed?

Určitě znamená významný krok kupředu ve vývoji českého vzdělávání směrem k lepší péči škol i státu o rozvoj žáků. Směřuje ke školství založenému na svobodě a zodpovědnosti. Jeho hlavním obsahem totiž nejsou soupisy témat, která by učitel musel odučit, ale RVP hlavně vymezuje cílové kompetence žáků. Jenže co jsou ty „kompetence“? Máme je chápat jako dost složité a spíše obecnější dovednosti, které zahrnují nejen to, co žák dovede udělat, ale i to, které k tomu potřebuje mít znalosti a jaký by měl být jeho postoj?

Podle osnov se dalo plánovat spíše jen probírání témat, kterému děti naslouchají nebo si zapisují, ale učit se musejí doma – není to výuka, při níž se děti učí. Naopak podle dokumentu s cílovými kompetencemi se skutečné učení plánovat dá. Plánovat školní vzdělávací program (ŠVP) a výuku znamená promyslit a pak si v čase rozvrhnout, co se bude ve výuce dělat (ne tedy jenom to, o čem se bude povídat), aby probíhalo učení k těm cílům, jež jsme dostali i které jsme si vybrali.

Co se má během vyučování dělat? To se dá vyčíst právě z cílových kompetencí:

Například když RVP v oddílu Obecné vzdělávací cíle jmenuje také cíl: „…osvojit si strategii učení a být motivován pro celoživotní učení“, má k němu uvedenu cílovou kompetenci žáka, „učí se posuzovat svou práci z hlediska úplnosti a dosaženého pokroku i z hlediska jejího významu pro smysluplný a hodnotný život (v souladu s kulturou a evropským etickým historickým vkladem)“. Pro plán výuky to znamená, že musíme v hodinách dělat takové práce, při kterých vzniknou hotová díla, na nichž se dá rozpoznat, zda jsou úplná, zda jsou lepší než minule, ale také zda žák může vidět jejich smysl.

Příklad: Cvičení na i/y v izolovaných slovech může být odevzdáno poloviční i celé, může v něm být doplněno správně víc i/y než minule, ale smysl z hlediska hodnotného života v tom nenajdeme. Pro výuku bude tedy třeba připravit jiné cesty k osvojení i/y, například psaní a posílání i dostávání dopisů, ve kterých se žák snaží něco vyjednat, dosáhnout. Aby žák mohl posuzovat svou práci, musí v hodinách zbýt dost času na to, aby se naučil na svou práci dívat, aby se naučil přemýšlet o tom, co je dobré a co ne, podle čeho to posuzuje a proč, a dost času na to, aby o své práci zapřemýšlel, vyjádřil své závěry a sdílel je s ostatními. Když na to kvůli probírání a přezkušování druhů zájmen nezbude čas, budeme moci říct, že taková výuka neprobíhá podle plánu, který by vyhovoval zdravému rozumu ani RVP.

Většina oborů vzdělávání, jak jsou popsány v RVP, překonává zastaralé pojetí a už nevyžaduje od škol, aby se zaměřovaly především na cvičení paměti a dovednosti reprodukovat přijaté znalosti.

Například v oblasti Člověk a jeho svět je učivo pro okruh Živé přírody vymezováno takto obecně: „...živočichové – znaky života, životní potřeby a projevy, průběh a způsob života, způsob výživy, základní skupiny živočichů, zástupci a jejich poznávání, stavba těla vybraných živočichů a funkce jednotlivých částí těla význam přírody pro člověka“. Určitě se najdou učitelé, kteří budou tvrdit, že tedy musejí odučit i velryby i delfíny i ochechule se všemi poddruhy a specifiky jejich života. Jenže pro toto své tvrzení nedokážou v textu RVP najít důkazy – tam je k takové šíři nic nenutí, to oni sami se rozhodli přehltit děti informacemi... A také jim žádný inspektor nebo ředitel nebude moci mávat před očima detailním předpisem. Ani v oblasti Člověk a příroda, v oddílu Přírodopis: tam se předepisuje učivo „Živočichové – ... vývoj a systém živočichů, stavba těla, významní zástupci jednotlivých skupin živočichů – prvoci, bezobratlí (...), obratlovci (paryby, ryby, obojživelníci, plazi, ptáci, savci)“. Detaily si vyberete na své riziko... Kromě Živé přírody jsou tu ještě podobně krátce vymezeny okruhy Místo, kde žijeme; Země, v níž žijeme; Lidé kolem nás; Lidé a čas; Neživá příroda; Rozmanitost přírody a její ochrana; Člověk.

Pro srovnání si připomeňme, co vlastně stálo v osnovách pro ZŠ. Ze Vzdělávacího programu Základní škola:

6. ročník: Jednobuněčné organismy – Učivo:

„Bakterie, jejich vývoj a význam. Tlení, hnití jako následky činností bakterií a hub. Půdní, hnilobné bakterie jako příklady reducentů, soužití bakterií ve střevech savců a kořenech rostlin (bobovité), choroboplodné bakterie – příklad cizopasníků. Význam hygieny. Rostlinné části planktonu jako zdroje potravy jiných organismů...“ atd. Dalších 16 položek. Pak ještě zase tolik pro 7. ročník pak i pro 8. a 9. ročník – a veškeré učení je fuč! A to neporovnávám, jak jsou v osnovách a v RVP vymezeny kompetence žáků a cíle výuky.

Podrobné rozepsání učiva je možná pro někoho užitečné – ať si ho rozepíše, ale do celostátně závazného dokumentu takové detaily nepatří, v něm je zhoubné.

Ovšem nezastírejme si, že některé obory, například dějepis, jsou i v RVP o mnoho let pozadu. Také by se dalo namítat, že RVP nemá dost jasno v tom, co jsou vlastně cíle, co obecné kompetence, co životní kompetence. Ale nejsou v tom rozpory, spíš jde o to najít společné názvy a uspořádat je.

Tomu, jak se RVP bude zavádět a používat jsou věnovány celé kapitoly. Zabývám se jimi na stránkách Učitelských listů (prosinec 2002, str. 8–10; leden 2003 str.7–8).

Co nám RVP přinese za výhody a nevýhody?

Učiteli RVP přinese velkou svobodu neboli závazek sám se umět rozhodnout, které podrobnosti a proč bude vyučovat. Návrh RVP je založen na tvůrčím pojetí výuky. Kdo se snaží vyučovat tvořivě, ví, že změna předpisů je nutná. Ale prosazovat do škol víc přemýšlení, víc tvořivosti a víc svobody pro dětské učení, to také znamená, že učitelé budou muset dbát o své profesní vzdělávání, aby mohli cíle a klíčové kompetence dětí, jak jsou stanoveny v RVP, naplňovat.

Jestli učitelé mají mít zodpovědnost za výsledky vzdělávání, musejí dostat nejen rozhodovací pravomoc, ale potřebují získat i lepší dovednosti v tom, jak mají vybírat, plánovat, vyučovat.

Už jsme asi dobře pochopili, že se nedá vyučovat líp, když my sami nebudeme líp rozumět roli učitele i procesům učení. Bude nutné cíleně podporovat školy a učitele v tom, aby se učili lépe vyučovat. Ale také se jim musí dostat pomoci a peněz nutných k tomu, aby si osvojili metodologii a dovednost tvorby školních vzdělávacích programů. Kdo umí užitečně analyzovat svůj současný stav jako učitele? A kdo umí profesionálně rozpoznat potřeby učitelů a žáků? Pokud školy dostanou potřebnou systematickou podporu, pomůže to dětem k lepšímu vzdělání. Ale nejen to: Stav učitelský by se před veřejností, odborníky i před sebou navzájem měl stát váženějším. Když se bude vědět, že učitelé ve své škole umějí něco profesionálně rozhodnout, zařídit a provádět, asi bude jasné, že jsou dobří, ne?

Co si počnou školy, které neumějí samostatně vytvářet ŠVP?

I když budou zřejmě školám nabídnuta i vzorová hotová kurikula škol, nemusí to přinést těm, kdo by si s RVP jinak nevěděli rady, jen usnadnění. Jak budou s novým dokumentem zacházet školy, které se ještě dodnes domnívají, že vyučovat stejně jako před dvaceti lety je v pořádku? Asi budou opět jen „plnit předpis“. Vždyť ještě nedávno se až na několik výjimek všem školám moc líbily osnovy Základní školy, v nichž není po podpoře tvořivosti a samostatnosti ani slechu. Osnovy Národní školy, která dávala podobně velký prostor k tvorbě školy pro děti, přijalo asi 30 škol z 4 a půl tisíce...

Školy, jež si ŠVP budou opravdu psát a nekoupí ho hotový, se dopustí jistě mnohých omylů, avšak budou tím zároveň mít příležitost aktivně a vědomě na svém pojetí výuky pracovat. Utvoří a vycvičí se v nich předmětové i jiné týmy, ředitel(ka) se naučí spolupracovat s učiteli, nad výukou se povede rozmyslná debata. Co však se asi naučí školy, které pasivně přeberou vzorové školní vzdělávací programy? Bude tyhle někdo pobízet, aby na sobě pracovaly? Nebo budou smět zahnívat v závětří?

Co za práci nám přibude?

Pokud škola dostane svobodu vytvořit svou koncepci výuky, bude asi muset mít vždy pohotově důkazy o tom, že má svůj vzdělávací program, že ho má promyšlený do plánů výuky, že zkrátka učitelé vědí, co dělají a proč.

Učitelé se asi budou víc zajímat o to, co a proč vyučují jejich kolegové. Například se škola rozhodne, že žáci se nemohou naučit dobře vyjadřovat jen cvičením v češtině, ale že se ve všech předmětech bude dbát na výslovnost, na jasné vyjadřování myšlenek, na promyšlené kladení otázek, nebo na ohled k nejasnostem, které má ten druhý.

Zachce-li se škole vést žáky ke zkoumání, k pochybování a hledání důkazů, pak nebude stačit, aby se experimentovalo v biologii s dělením jednobuněčných nebo ve fyzice se sdílením tepla, ale bude třeba, aby se i v češtině přestaly slovní druhy předkládat jako svátost k recitování nazpaměť, budeme se muset naučit spolu se žáky třídění slov na různé druhy teprve hledat. Právě při takové činnosti se snad podaří pochopit, zda takové dělení má smysl a k čemu by mohlo být užitečné. Zkoumavost nebude možné v některých předmětech a tématech dětem zakázat a jinde přikázat.

Když budeme sestavovat ŠVP, měli bychom se ubránit jednak tendenci „opsat staré osnovy s novými jmény“, ale také bychom si měli dát pozor na to, abychom nesepsali ŠVP z různých módních termínů a nezapomněli přitom na to, co se bude dít ve třídě. Výuka je to hlavní, o co nám jde.

Co v RVP nebude tak tvrdě předepsáno jako dosud?

Nejenomže učiva je vyjmenováno mnohem míň, ale hlavně jsou odsunuty do pozadí samy vyučovací předměty. Školy se asi ze začátku budou hodně držet zvykosloví a nezruší vyučovací předměty zavedením nějakých nových celků. Nejdřív se totiž „mezipředmětově“ musejí naučit vyučovat sami učitelé.

Hodinové dotace sice zůstávají, toho se tvůrci RVP zbavit nedokázali nebo jim to nebylo povoleno. Ale je tu víc hodin „volných“, které si škola naplní po svém. Přesahy mezi obory se také mohou řešit v dohodě mezi předměty (jejich učiteli).

Kdy bude RVP hotov a jak dlouho vydrží?

To by museli říct sami jeho tvůrci z VÚP, a ani na nich určitě nezáleží tolik jako na tom, zda se RVP vůbec prosadí na ministerstvu školství. Tam, se prý o něj vede boj. Chápu: Celých deset let se na vývoji a realizaci kurikula ve školách nedělalo nic – kdo jiný to měl zahájit a podporovat než MŠMT? Ale viděli jsme, jak pozdě zahájilo a jak dlouho novinky nepodporovalo, asi o to někteří nestáli. Možná však jen neuměli o nových metodách regulace kvality uvažovat. Však se ukáže – když se RVP neprosadí, bude zřejmé, že vládnou ty představy a ti lidé, co ovládali školství v minulém století.

Pro vývoj RVP do funkční podoby, ale také pro jeho zavádění do škol bude potřeba, aby RVP zůstal nadlouho (natrvalo) otevřený vývoji a zlepšování. Dnes se na 53 školách pod vedením VÚP zjišťuje, jak budou týmy učitelů s to si zpracovat svůj školní vzdělávací program. Neočekávám, že v ověřovací fázi má vzniknout uzavřený, jednou provždy hotový dokument, který „nebude mít chyby“ a bude platit dalších třeba 20 let. Naopak očekávám, že vylepšování RVP bude považováno za jednu ze zásadních kvalit nového přístupu, kterým by stát mohl regulovat cíle a obsah vzdělávání.

A co si s RVP počít nyní, když je jen v přípravě a když ho ani neznáme podrobně?

Je možné a vhodné zjišťovat o RVP vše, co se dá, ale je sotva možné chtít vstupovat do diskuse nad materiálem, který ještě k diskusi není předložen. Na druhé straně máme asi všichni své zkušenosti: Už dříve se stávalo, že se náhle z ministerstva vynořilo něco nového, nad čím v krátkosti proběhla improvizovaná diskuse (a zdaleka ne vždy byly námitky náležitě vyvráceny nebo zahrnuty, například tzv. státní maturita) – a pak je už pozdě něco ovlivňovat (například Standard základního vzdělávání...).

Čím může učitel a škola vývoji vyjít vstříc? Čím se na něj připravit? Myslím, že moderním myšlením o výuce. Pomůže nám, když budeme umět nad plánem i nad provedením své hodiny pěkně vysvětlit, o které dovednosti a kompetence jsme usilovali.

Kupříkladu: Mohli by češtináři říct, co a proč se žáci naučili, když cvičili zařazování sloves do slovesných tříd podle kmene přítomného? Šlo opravdu o kompetence pro použití řeči, pro dorozumění, pro vztah k jazyku? Mohli by zeměpisci nad svou hodinou o průmyslových oblastech ČR říct, co smysluplného dovede žák, který je vyjmenuje a odříká druhy průmyslu v severomoravské zóně? Proč se to měli učit – vyznají se pak v něčem, co dává smysl, víme, na které životní hodnoty takové učivo míří?

Takto ostře si máme vyhodnotit to, co ve škole děláme. Učivo, které by mohli za smysluplné považovat i sami žáci, si můžeme porovnat s těmi „tématy“, o nichž se říká neurčitě: „…budou to potřebovat ke studiu jazyka“, „…přece každý ví, co se v jeho vlasti vyrábí“ atp. Až potom na nás dorazí RVP, nebudeme zaskočeni cílovými kompetencemi typu „žák formuluje své názory na umělecké dílo“, nebo „rozeznává jazykové i mimojazykové prostředky manipulativní komunikace“, případně „uvede a zdůvodní příklady ekonomické a politické integrace v minulosti a současnosti“.

Jde vlastně pořád o to, dát své výuce smysl, který mohou přijmout a respektovat i naši žáci. Už jenom k tomu, abychom mohli vystavět hodinu v rámci evokace – uvědomění si významu – reflexe, musíme dát žákovi příležitost, aby se mu při učení vynořil smysl nových informací. Ten ovšem navazuje na to, co si žák myslel a věděl před začátkem lekce. A žák také musí dostat čas na to, aby si své nové své pochopení v hlavě ujasnil, urovnal, protože jinak se mu zase smysl práce vytratí a on bude spolupráci s učitelem a školou odmítat. Navíc chceme, aby co možná nejčastěji pracoval spolu s ostatními. RVP bychom měli proto popadnout za rohy a donutit ho, aby nám ve škole (ve své rozpracované podobě jako ŠVP) sloužil právě k tomu, abychom získali čas, vytvořili podmínky a uplatnili nápady, které umožňují právě takové chápavé vyučování plné smyslu dětem nabízet.

Co se stane, když RVP neprojde schvalováním na ministerstvu?

Změna v chápání osnov – kurikula nás minout nemůže. Naše školství se bude muset přizpůsobit evropskému. Komu by mohlo být ku prospěchu nevpustit do školství podstatné změny v pojetí vzdělávání? Zeptejme se, které děti nejsou poškozovány dnešní výukou, zaměřenou na zapamatování údajů a potírající samostatné myšlení? Asi jen ty z rodin, kde se už dnes myslí nezávisle, kde děti vlastně nepotřebují, aby je tomuhle vyučovali učitelé. Tedy děti z elitních vrstev – v Česku se opravdu víc než jinde vzdělanost předává hlavně mezi vzdělanými, lidé prostí k ní tradičně nejsou připouštěni. Západní Evropa pochopila už v 50. letech minulého století, že nesmí vehnat své méně vzdělané a méně přemýšlivé vrstvy do náruče sociálním demagogům, dát je napospas „třídnímu boji“. Vzdělání a průprava k přemýšlení se musejí dostat všem a školy už nesmějí sloužit tomu, aby z lidí byli děláni poslušní a manipulovatelní otroci. Kteří naši politici, kteří úředníci by se hlásili k takové otrokářské výchově? Měli bychom se jich nahlas ptát. Kdo by je příště volil?

Možná o novinky nestojí někteří odboráři, pokud reprezentují ty učitele, kteří nemají schopnosti nebo ochotu k profesnímu rozvoji. Takových učitelů je bohužel hodně, a možná i kvůli nim nebyl dosud u nás zaveden (a byl zase odročen) normální platový řád profesního růstu učitelů. Dávat víc peněz učitelům schopným by znamenalo vzít je těm méně schopným. Kdo se toho obává?

Jestliže se dnes někomu podaří přece jen zabouchnout před změnami dveře, za několik let přijdou zpět oknem. Mezitím se ale můžeme na lepší poměry pilně připravovat. I dnešní osnovy se ve spojení se Standardy dají vykládat tak, že výuka nemusí být učení nepřátelská. Jak hluboce se ty stovky jednotlivých položek musejí probírat, to není nikde určeno. Možná se dostanete do střetu s konzervativními kolegy nebo ředitelem či inspektorem, ale docela hodně z dobré výuky se dá obhájit i existujícími předpisy. Pokud se však školy nebudou muset pustit do psaní svých školních vzdělávacích programů, bude jim chybět impulz k tomu, aby v nich učitelé začali nad profilem a programem školy myslet a jednat společně. V tom případě bude zase záležet na jednotlivcích – snad se dají dohromady aspoň ti, kteří na společné vymýšlení už mají. Psát celé školní kurikulum je velké sousto, ale proč nezačít spoluprací v užších kroužcích: češtinář a dějepisec, fyzik, biolog a zeměpisec atd.?

Prozatím se ovšem zdá, že ministerstvo svůj díl odpovědnosti za vývoj školství zvládne a že kupředu nepovede jen „drobná práce“, ale také moderní řízení.

Autor je učitel na PdF UK, lektor KM.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2336 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz