Jsou studenti VŠ připraveni na kritické myšlení?

Václav Polák

(K článku Radmily Slabákové, Kritické listy č. 8, str. 40–42.)

Vážená paní asistentko,

Vaše zkušenosti mě zaujaly. Zejména úvahy o tom, proč studenti nižších ročníků reagují vlažněji než ti z vyšších. Velmi mě to zajímá, zvlášť  poslední době, kdy mám pocit, že jsem ze sebe shodil něco jako školní psychózu a začínám rozumět problémům (nejen) svých dětí na ZŠ a gymnáziu. Uvažujete v článku o dvou vysvětleních: o lenosti a bolesti při myšlení a o následcích tréninku v biflování znalostí a povolených názorů. Zdá se mi, že obojí hraje svou roli: lenost a bolest je přirozený důsledek onoho tréninku, jsem-li z ničeho nic podněcován ke kritickému myšlení, za něž jsem byl od první třídy trestán.

Myslím, že nejlépe je to vidět na matematice. Tu považuji za téměř nejlehčí předmět a zdá se mi opravdu velmi zvláštní, že většina lidí si k ní odnáší ze školy tak záporný vztah a nechuť. To přece nemůže být dílem jednotlivých učitelů s problematickými lidskými a pedagogickými kvalitami, v tom musí být nějaký systém! Vždyť v matematice je nejméně znalostí, které je třeba si pamatovat, a myšlenkové postupy (operace s těmi znalostmi) jsou dost primitivní a snadno pochopitelné, jak se domnívám, pro většinu dětí. Když nahlížím do učebnice například pro sedmou třídu, žasnu, jak dobře a důkladně je napsána. Jen bych ji použil spíše pro zvláštní školy pro méně chápavé děti a i tam bych se obával o výsledek. To rozvláčné trénování zcela triviálních věcí přece musí ty děti brzy otrávit! Proč, proboha, tak dlouho dřou sebemenší hloupost bez souvislosti? Například rozšiřování zlomků se trénuje před sčítáním a odčítáním zlomků do omrzení. Při tom by se více než dostatečně procvičilo při vlastním sčítání –a k čemu je to dobré, by bylo hned vidět.

A co vlastně měří ty proslulé matematické písemky (testy)? Jak děti rozumějí látce, určitě ne. Když dostanou deset příkladů, pak není čas na přemýšlení. Musí to jít ráz na ráz: vybavit typ příkladu, a jak se řeší, přičemž jediné, na co se mohou soustředit, je – neudělat nějakou hloupou numerickou chybu. Tak se měří míra znalosti jednotlivých typů příkladů (zda děti trénovaly všechny typy), rychlost a správnost aritmetických operací s čísly (jak děti natrénovaly malou násobilku). V době kalkulaček a osobních počítačů, kdy už ani prodavačky nepočítají z hlavy, mi to připadne velmi zvláštní.

Obávám se, že z matematiky se zbytečně dělá, zejména na základní škole, velká věda. Chybějící obtížnost, složitost a nepochopitelnost se nahrazují kvantitou znalostí a přehnanými, mnohdy zcela formálními požadavky. Chápu svoji úlohu rodiče hlavně v tom, tlumit tuhle psychózu reálně neexistující obtížnosti a pomoci dětem najít způsoby, jak se bránit. K zachování jisté míry samostatného, nápaditého i kritického myšlení to vidím jako nezbytné.

PS: Ve svém článku velmi případně uvažujete o tom, co si studenti Vašich seminářů počnou na tradičních seminářích. Ta otázka mě taky velmi trápí. Setkávám se totiž někdy s neuvěřitelnými způsoby výchovy žáků a studentů. Například jsme s dcerou (druhý ročník čtyřletého gymnázia) dostali tři minus z fyzikální laborky za tyto chyby (psal jsem jí úvodní teoretickou část):

  1. 1. místo Úkol č. 1 jsem napsal Zadání úkolu č. 1;
  2. 2. namísto Pomůcky jsem napsal Seznam pomůcek;
  3. 3. závěr úkolu č. 1 dcera napsala za úkol číslo 1, zatímco měl být na samém konci laborky;
  4. 4. v kalorimetrické rovnici jsem dal (podle učebnice) index 1 na levou stranu, zatímco měl být na straně pravé s (demagogickým) zdůvodněním, že chladnější kapalina se do nádoby lije jako první; mohl bych stejně demagogicky tvrdit, že ale jde v prvé řadě o výpočet levé strany, ale je to celé směšné – na správnost výpočtu to samozřejmě nemá žádný vliv. :)))

Je to sice příklad extrémní, ale myslím, že pěkně ukazuje, jak se studenti dají trestat za samostatné uvažování a jakou hodnotu dává škola chápání látky a věcné správnosti ve srovnání s formální, poněkud svévolně definovanou stránkou věci. Není přece větší prohřešek než prokázat, že látce rozumím, neboť dokážu správně počítat i s přehozenými indexy. :))) Bohužel, principiálně podobné, i když formálně méně křiklavé metody vládnou zřejmě ve většině základních a středních škol. Obávám se, že i v těch nejlepších, kde se opravdu snaží vymanit se z téhle tradice.

Nicméně si kladu otázku, zda jiný přístup, který by lépe vyvažoval množství znalostí vůči schopnosti usuzovat, myslet nápaditě a neotřele na straně jedné, a myslet také kriticky na straně druhé, jestli takový přístup připravuje dobře děti na další život. Kladu si podobnou otázku jako Vy, co si ty děti později v životě počnou se svou schopností osobitého tvořivého a kritického úsudku? Čeká je společnost, jež tyhle schopnosti alespoň toleruje a netrestá příliš tvrdě? Nebo se takový člověk dostane do určité duševní izolace a bude se muset se svým myšlením a „preferováním odbornosti na úkor politické angažovanosti“ uchýlit do ilegality? Když se snažím tlumit už zmíněnou školní psychózu („je to velmi složité, téměř nad Vaše síly, hned vám to dokážu“) a snažím se ukázat, jak velmi jednoduché a snadné to ve skutečnosti je, nikdy neopomenu připomenout, že to ale děti nemají dávat ve škole najevo. Z krátkodobé perspektivy se s přístupem učitelů nedá mnoho dělat a mám za to, že to je třeba respektovat (ve smyslu vzít v úvahu). Je to sice velmi schizofrenní situace (a řešení), jenže nic lepšího mě zatím nenapadlo.

Snažím se teď nalézt na internetu nějaké stránky s touhle sebeobrannou tematikou. Ideální by bylo, kdyby do nich přispívali žáci, studenti i učitelé podobného náhledu na věc. Nazval jsem si je v duchu „kopáčské“ stránky. Kopat krumpáčem a nabírat lopatou je velmi jednoduché a snadno se to naučí i ti méně chápaví. Pokud se ale postavím nad lidi se stopkami v ruce a vyměřím dlouhé a široké příkopy, snadno jim z toho kopání udělám peklo, přestože to opravdu není žádná věda...

Radmila Slabáková, autorka článku v  KL 8 , k uvedenému textu podotkla:

... Dost důležité v úvaze pana Poláka se mi zdá závěrečné zamyšlení – co s těmi studenty, kteří prošli kritickým myšlením? Jak je to s nimi dále v životě? Třeba ti, co něco takového prodělali na ZŠ, jak si potom stojí na SŠ? Zajímalo se o to Kritické myšlení? Sama o tom přemýšlím – když mám po roce opět seminář se studenty, s nimiž jsem podle KM pracovala, a jeden mi napsal: …opět začínají hodiny, kdy budou všichni dávat pozor, budou aktivní… – kam se tedy to, co jsem s nimi dělala, podělo? Kam vyšumí ta námaha člověka, který učí ty druhé kriticky myslet? Proč se nedaří aplikovat třeba tu zmiňovanou aktivitu nebo pozornost v jiných seminářích? Nemají pro to studenti prostor nebo to prostě sami od sebe neudělají, protože „po staru“ je to pohodlnější? Také by mě zajímalo, co na to zkušení učitelé KM…

Autorka je odborná asistentka na katedře historie FF UP v Olomouci .

autor je správce firemní počítačové sítě v Praze.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2336 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz