Brána k lásce se jmenuje okouzlení

Milan Uhde

Velice přesně si vzpomínám, jak jsem se stal čtenářem poezie. Mám na mysli nikoli prohlížení a vštěpování textu takzvané povinné četby. Čtenář poezie si kupuje knížku básní nebo si ji jde vypůjčit do knihovny, aniž mu to ve škole uložili. Tento sklon se posléze změní v trvalý.

Byl jsem sekundán, dnes by se řeklo žák sedmé třídy nebo druhé třídy osmiletého gymnázia. Vraceli jsme se ze školního zimního zájezdu a za zmatku vzniklého při nástupu do vlaku jsem se ocitl v kupé, kde sedělo několik oktavánů a oktavánek. Mluvili o verších.

Jeden z diskutujících – vím dokonce, že to byl Jiří Vlk, dnes známý jako Jiří nebo Georg Morava, který po srpnové okupaci v roce 1968 žije a působí v Rakousku – citoval zpaměti zásadní článek z tehdejší Tvorby: mladí básníci se musejí zbavit halasovštiny.

Z rozpravy jsem pochopil, že ani Jiří, ani jeho kolegyně a kolegové nesdílejí ideologovo stanovisko a že mají Františka Halase rádi. Jeho jméno jsem znal z čítanky. Měli jsme v ní milou báseň Jak hrdlička přišla k pásku . Zatoužil jsem lépe pochopit, o čem tak zasvěceně mluvili.

Zavítal jsem do školní knihovny, na vyvěšeném seznamu knih našel několik Halasových sbírek a zcela náhodně si vybral Naši paní Boženu Němcovou . Další náhoda mě vedla k tomu, že jsem začal číst na stránce, kde byla báseň U hrobu naší paní :

Na hrob chodí deště

češte deště češte

mé prstíčky deště

naši paní češte

pod drnem si spí

Jemně Jemně deště

nevzbuďte Ji ještě

pěkně se Jí sní

Bylo veliké štěstí, že se mi ta báseň na první přečtení otevřela. Nezmýlilo mě ani to, že byla psána a vytištěna bez interpunkce. Nevylučuji totiž, že kdybych si byl vybral třeba sbírku Kohout plaší smrt a načal ji na místě méně poddajném, vrátil bych knížku do knihovny nedočtenou.

Ale Halasova apostrofa dešťů mě uchvátila. Neměl jsem potuchy o aliteraci, ale sám zvuk mě tak okouzlil, že jsem si ty verše na druhé přečtení zapamatoval.

Nedbá dešťů ruka

ťuká marně ťuká

na kapličku čela

Ťuká kapka na kapičku

jedna slza za babičku

druhá slza za babičku

ta tak probouzela

Byla z toho láska na první pohled a vydržela mi po celý dosavadní život. Sbírku jsem přečetl od začátku do konce, a protože jsem ji nenašel v knihkupectví, opsal jsem si ji do sešitu v černých deskách. Samozřejmě jsem si potom v knihovně vypůjčil všechny Halase, které tam měli.

Nad mnoha básněmi jsem stál v hlubokých rozpacích. Cítil jsem, že jsou „pro dospělé“. Mluvily o žalech lásky a o rodu smutných, který by měl být zasypán, až se zřítí „dolů s rachotem/ žal zástupů až k hvězdám navršený“. Netušil jsem, proč by tomu tak mělo být.

Ale cit byl na světě. Prohloubil se, když jsem se poprvé doopravdy zamiloval, ovšemže nešťastně, a náhle pochopil, proč by noc měla dát svůj domov „jenom poraněným“. Halasovy verše mě provázely i ve velkou jinošskou chvíli, kdy se rozsvítily úchvatným poznáním:

A sukně tvé to vyzvonily

že vespod v teplých tmách

máš dolíček tak tuze milý

jak děti na ručkách

V předposlední třídě gymnázia jsem v rámci takzvaného mluvního cvičení pronesl naivně nadšené vyznání milovanému básníkovi. Češtinářka, mimořádná osobnost, která se jen zázrakem udržela mezi vyučujícími padesátých let, ocenila mou prý statečnost, s níž jsem se k básníkovi přihlásil.

Od češtinářky jsem se dozvěděl, že se Halas dostal téměř na index. Půjčila mi referát Ladislava Štolla Třicet let bojů za českou socialistickou poezii . Neznal jsem souvislosti, ale okamžitě si všiml, že kritik nepřesně cituje. Zkresluje Halase, aby ho mohl pádněji odsoudit.

Na filozofické fakultě jsem se o té věci dozvěděl leccos bližšího, ale nejpodstatnější výklady mi poskytli básníci Oldřich Mikulášek a Ludvík Kundera. Ten mi dokonce půjčoval knihy ze své knihovny, na prvním místě pochopitelně halasiana. Estetik Oleg Sus mě zasvětil do strukturalismu.

Tak jsem se v seminární práci pokusil velmi neuměle vysledovat, v čem záleží Halasova „neharmoničnost“ jako svérázná podoba „umění neuměti“.

Svízeli zlatý Křemeni Závrati

struny už pomalu znám

jen v kolících ne se vyznati

najednou zaskřípám

Jak čas plynul, troufl jsem si s drahým básníkem se i přít. Odcizily se mi jeho sociální verše, jeho vzývání chudých a mávání komunistickým praporem. Ale tak to přece chodí: sen zamilovaného o splynutí vjedno dozrává ve vztah, v němž se milující uskutečňuje a stává sám sebou.

Proto se hádám s teoretiky a pedagogy, kteří jsou toho mínění, že láska k básníkovi a jeho dílu se rodí ruku v ruce se znalostí, a tudíž přiskakují k okouzlenému čtenáři a pohotově mu diktují básníkův životopis a popis jeho poetiky. V příští hodině je z toho zkoušení. Na známky.

Jistě by bylo prozíravé zamilovat se jen do někoho, koho známe. Prvotní impulz k lásce – i k umělecké tvorbě – však spočívá v okouzlení. Teprve potom poznáváme, zrajeme – a občas býváme i zklamáni. Okouzlení samo není zdaleka tak vnitřně bohaté jako láska, ale je branou k ní.

Představuji si, jak by se asi vyvíjel můj poměr ke knihám, kdybych studoval jiný obor než češtinu a nepokoušel se sám psát. Na té představě je jediný rys docela určitý: zůstal bych čtenářem a stále bych hledal v knihách zážitek, který by mě uchvátil. Je to málo?

A ještě jednu rukavičku hodím pánům teoretikům: Jsou si jisti, že lze velké a přínosné zvědečtění literární analýzy, jehož jsme v posledních desítiletích svědky, srovnávat s přesností laboratorního poznání třeba biochemikova? Hraje okouzlení u obou profesí stejně závažnou úlohu?

Autor je dramatik a publicista.

jméno:
e-mail:
cislo:
	zde napište: 531