Večeře v rolích

Šárka a Jiřina

Při promýšlení vhodné taškařice pro letošní letní školu jsme se řídily dvěma kritérii – aby to byla soutěž skupinová a aby zabrala co nejméně času. Napadlo nás tedy, že v nabitém programu by se měl co nejúčelněji využít jinak poměrně ztrátový čas vymezený pro jídlo. Nápad, že skupiny účastníků se budou muset během večeře stylizovat do vylosovaných rolí a že budou muset zároveň sledovat skupiny ostatní a hádat jejich role, nám přišel zajímavý a pro nás jako organizátory velmi snadno realizovatelný. Teprve během samotné soutěže nám došlo, že to má jednu slabinu – nedá se při tom dělat to, co se běžně při večeři dělá, tedy jíst. Uklidňovaly jsme argumentem, že večer by se už nikdo neměl přejídat, že to není zdravé a nesvědčí to figuře, jenom jsme se tím ale snažily vytěsnit obavy, že někomu z účastníků zaděláme na žaludeční vředy.

Pro pondělní večeři si jednotlivé skupiny vylosovaly role v rámci tématu Společenské role a profese. A jak se jednotlivé skupiny svých roli zhostily?

Růžová skupina se obešla bez speciálně připravených rekvizit, o to více využila neverbální a verbální prostředky. Z výrazu jejich obličejů se od počátku dala vyčíst určitá nespokojenost, která se stupňovala a stále více odrážela i ve výrocích, které jsme od nich mohli slyšet. Kritika brambor, které podle nich byly staré a nedovařené, by nás mohla odvést do jiné profesní sféry. Věta „Jsme tady zavření od rána do večera, už jsme neměli dva dny maso a já jsem si teda vege neobjednala“ však signalizovala, že se předmět jejich kritiky netýká jen kvality potravin. Tento jejich odpor si někteří spojili se zelenými aktivisty, jiní je považovali za rozhořčené odboráře. Komu se však podařilo dostat se na delší dobu do jejich blízkosti, musel bez stopy pochybností odhalit, že se jedná o zpruzené učitelky kurzu KM.

Při sledování zelené skupiny jsme mohli nalézt společné rysy se skupinou růžovou. Shodné bylo jednak intenzivní zaměření se na kvalitu potravin, zároveň však maximální využití neverbálních vyjadřovacích prostředků – v jejich obličejích jsme mohli číst maximální soustředěnost a podřízení pravidlům a normám, což některé skupiny identifikovaly jako nějakou formu inspekce a někteří dokonce přesně specifikovali jako pracovníky hygieny, v zadání pak přesně znělo …při kontrole v restauraci.

Modrá skupina měla jediného mužského člena. Milošova stupňující se agresivita směrem ke komukoliv, kdo se snažil ke skupině byť je přiblížit, některou pozorovatele z ostatních skupin svedla v úvahách na scestí a modrou skupinu mylně identifikovali jako „pasáka a jeho luxusní maso“. Mnohem více by ostatním skupinám napověděl obsah toho, na co se členové skupiny zaměřovali v rozhovoru. Věty typu „Já jsem už tři dny nic nejedla“ nebo „Já už to tady na bocích začínám cítit“ dávaly tušit, že přítomné dámy se zabývají prioritně vzájemnou závislostí mezi množstvím snědených zrnek rýže a tvarem jejich tělesných proporcí. Že klíčovým tématem je pro ně také jejich věk, odhalilo všemi hlasitě odsouhlasené tvrzení, že „Blanka (Kotoučová) na molo může ještě klidně dalších deset let.“ Pak už nebylo pochyb, že se jedná o top modelky po úspěšné přehlídce.

Skupina žlutá nám svým oděvem, ale také svým chováním, dávala permanentně a velmi zřetelně najevo, že s ostatními skupinami nechce mít nic společného. Zeď mezi nimi a ostatními skupinami se vytvořila přirozeně také díky vlnění, které vycházelo z nepřetržitě používaných mobilních telefonů. Svou naprostou odtrženost od každodenních záležitostí běžných smrtelníků ilustrovala jedna členka skupiny manažerů na pracovní večeři, když nad zeleninovou polévkou pronesla větu „Ta krevetová polévka za nic nestojí.“

Oranžová skupina se věnovala velmi pečlivě přípravě rekvizit, a to jak těch živých, tak těch neživých, i když by bylo vlastně velmi nepřesné to takto oddělovat, protože rekvizita „zajíc“ (Adélka Dobrovolná) plynule přecházela ze skupiny neživých (rozuměj „zastřelených“ nebo chceš-li ulovených) do skupiny živých, a to v momentě, kdy její potřebu vyhovět požadavkům dospělým a co nejlépe sehrát svou roli (rozuměj potřebu uznání a následně seberealizace) přemohla potřeba silnější, v Maslowově pyramidě základnější, a to hlad. Nebylo proto jednoduché rozlišit, zda se v dané chvíli jedná o „dítě v roli zajíčka“ nebo o „zajíčka v roli dítěte“. Chování této skupiny se postupně měnilo a získávalo na zejména zvukové intenzitě, a to v závislosti na používání určitých rekvizit. Roli myslivci slavící úspěšný hon tak tato skupina nezůstala nic dlužna. Trojice myslivců močících synchronizovaně pod improvizovaným molem, na kterém se některé modelky pokoušely oživit svou zašlou slávu, byla skutečně excelentní závěrečnou tečkou. Ti z nás, kteří mají tendenci propadat občas genderovým stereotypům, byli jistě překvapeni nejen tím, že myslivost není záležitost výhradně mužskou, ale také tím, že i v oblasti močení si některé ženy dokázaly už svá práva vydobýt (viď, Dano).

Všechny skupiny si vydechly a konečně se s chutí pustily do jídla poté, co byla pondělní „večeře v rolích“ ukončena. Jejich radost však netrvala dlouho – vzápětí byly totiž vylosovány role pro večeři úterní, tentokrát v rámci tématu Etnické, národnostní a náboženské skupiny.

Počáteční zděšení nad vylosovanou rolí postupně přecházelo v intenzivní přemýšlení nad tím, jak nejlépe by se daná role dala zvládnout, a potřeba konečně si vychutnat jídlo byla tím pádem opět utlumena.

V úterý večer bylo nám porotcům obzvlášť líto, že si ostatní účastníci LŠ nemohou vychutnat nejen dobrou večeři, ale především to, jak se vylosovaných rolí skupiny zhostily. Už samotný nástup jednotlivých skupin byl impozantní. Se snahou o maximální nenápadnost se připlížili indiáni do svého (židlového) týpí. Se snahou přesvědčit ostatní, že je venku místo žhavých třiceti stupňů mrazivých mínus čtyřicet vlezli inuité (eskymáci) do svého (stolověžidlového) iglů. Svým nástupem asi nejvíce zaujali maorové z Nového Zélandu, kteří se zcela oddali bojovému tanci haka. Nejen přítomné děti, ale i personál kuchyně se nestačil divit. A to byl teprve začátek. Nad vyhublými postavami se sklopenou hlavou a prázdnou miskou v klíně sedícími v jídelně pod vydávacím pultem se místní, jinak velmi komunikativní kuchař, nezmohl na slovo, a když dali přítomní jogíni přednost duchovní potravě ve formě meditací a cvičení před jím připravenou večeří, mohl si to právem vyložit jako kritiku vlastních kuchařských schopností. Ke stolu muslimů naštěstí nedohlédl, jinak by měl pro tuto svou domněnku další potvrzení – ačkoliv se totiž ten večer jednalo zcela výjimečně o stravu masovou, Ramadán je Ramadán a dokud nevyjde první hvězda, mají muslimové vyjma těhotných a nemocných ohledně jídla smůlu.

Úterní večer tak předčil veškerá očekávání a zdálo se, že jako organizátoři soutěže jsme nezvolili vhodně posloupnost tématických celků, protože to, co skupiny předvedly, nebude možné během poslední, středeční večeře v rolích již překonat. Ukázalo se, že to možné je.

Ještě týž večer odhalené téma psychické poruchy vyvolalo v jednotlivých účastnících jistě mnoho otázek ohledně vlastního psychického zdraví, a to ještě netušili, že se budou muset pro následující večeři identifikovat např. s rolí sexuálních deviantů či alkoholiků v léčebně již měsíc nuceně abstinujících.

Již brzy po půl sedmé (oficiálním začátku středeční „večeře v rolích“) bylo možné si všimnout, že přítomné skupiny se, aniž by o to usilovaly, seskupily do dvou větších skupin podle toho, do jaké míry byly ochotné komunikovat s ostatními. Existovaly totiž skupiny, které v souvislosti se svou poruchou měly silnou potřebu upoutat na sebe pozornost ostatních, vedle toho ale existovaly ty, které naopak o pozornost ostatních vůbec nestály. A tak aniž bychom to dopředu předpokládaly, ukázalo se, že kromě produkcí samotných se jako velmi zajímavá jevila vzájemná interakce jednotlivých skupin, respektive jejich členů.

Nezáviděníhodnou roli si vylosovala modrá skupina (sociální fobie). Díky nutnosti zdůraznit potřebu vlastní izolace a neschopnosti sdílet prostor s více lidmi najednou, se mohly ostatní skupiny v určitém momentu začít domnívat, že se v příkrém rozporu s původně prezentovanými pravidly výrazně zvýšil počet porotců, což by ale po dosavadních zkušenostech s průběhem a vyhodnocováním soutěže už patrně nikoho nepřekvapilo.

Skupina maniků (manická fáze maniodepresivní psychózy) se naopak v souladu se svou poruchou snažila najít odezvu pro své nápady, které nebyly až tak úplně v souladu s reálnými možnostmi okolního světa ani jich samotných. Návrh zapojit se do klubu létajících učitelů však sehrál velmi důležitou úlohu ve skupině alkoholiků, i když si název klubu zřejmě interpretovali po svém. Představa, že učitel vzlétá při pohledu do rozzářených dětských očí či díky úžasnému pocitu z dobře odvedené práce a patřičnému finančnímu ohodnocení jim připadala v dané chvíli podobně nereálná jako možnost, že jim jejich terapeuti během večeře nabídnou sklenku něčeho tvrdšího. Proto si po svém odvodili, že za vzlétáním učitelů nemůže být nic jiného, než ve sborovně dobře ukrytá láhev alkoholu.

V průběhu produkce se pak stále více ukazovalo, že se alkoholici nacházejí ve velkém vnitřním rozporu. Ačkoliv se totiž výzva zapojit se do klubu létajících učitelů díky jejich interpretaci názvu pro ně v danou chvíli stala velmi lákavou, zároveň byla v příkrém rozporu s jejich momentálně nejdůležitějším úkolem – co nejlépe ukrýt prostředek k uspokojení jejich dlouhodobě nesaturované fyziologické potřeby – ožrat se. Alkoholici se totiž určitě obávali, že ať už je příčinou vzlétání učitelů cokoliv, stali-li by se příslušníky podobného klubu, museli by se pravděpodobně o zdroj svého uspokojení s někým dělit.

Skupina sexuálních deviantů patřila k těm, kteří do upoutání pozornosti ostatních skupin vložily nezměrné úsilí a zároveň zvolili velmi expresivní prostředky k vyjádření své pravé přirozenosti. Na druhou stranu je třeba ocenit, že tato skupina vyhodnotila negativní vliv prezentací některých rolí na dětskou psychiku z předchozích dní a pro projevení svých zvrhlých choutek zvolila velmi citlivou formu vyjádření.
A tak například odhalování exhibicionistů si mohly přítomné děti vyložit jako „tatínek si dnes uvázal kravatu na nesprávné místo“ nebo „Křemílek a Vochomůrka si hrají na schovávanou“. Přítulnost zoofila ke klokanovi si děti zajisté vysvětlovaly jako projev nezměrné lásky člověka ke zvířatům, drobnou pochybnost do jejich úvah mohlo vnést bližší ohledání inkriminovaného zvířete – ve chvíli „tulení“ totiž klokan přišel o obě své oči. Příčinou divokého zmítání zakrslé borovice mohlo být při pohledu z dálky zesílení větru do síly vichřice či orkánu. Tuto interpretaci by podporoval i fakt, že vzduchem létalo spodní prádlo. V tuto chvíli by mohly děti hledat spojitost se svou zkušeností a uvědomit si, že maminka přece tatínkovi vždycky říká, aby to prádlo věšel pořádně a používal při tom kolíčky. Teprve při bližším ohledání si přítomné děti mohly všimnout nadbytečného počtu přítomných dolních končetin, i pro tento fakt by však mohl přihlížející Toník či Ondra najít potřebné vysvětlení – možná si v této chvíli vybavili moment, kdy vstupují do ložnice svých rodičů a tatínek, snažící se zakrýt své rozpaky, jim na otázku „Kde je maminka?“ oznamuje „Asi v koupelně, Toníčku,“ přestože i tak malému dítěti je jasné, že počet nohou, které v danou chvíli vyčuhují z pod pokrývky je o něco větší než odpovídá běžnému příslušníkovi lidské populace.

Přítomní i nepřítomní tatínci pak asi nejvíce ocenili, že určité sexuální choutky zůstaly jejich dětem díky citlivé prezentaci prostřednictvím inzerátů zcela utajeny. Při čtení „Hledám spřízněnou duši, zn. Pouta vítána“ či „Hledám zájemce o SM, zn. Až do úplného vyčerpání“ by se sice možná někteří z nich zasnili, nicméně představa pohledu jejich potomka na dominu oděnou od hlavy až k patě do kůže a vybavenou řetězy a pouty je vyděsila. Mohlo by se totiž stát, že v jejich dětech by žena s bičem v ruce nutící spoutaného muže k nejrůznějších ponižujícím úkonům mohla vyvolat mylný dojem, že se jedná o všeobecně přijímaný, ba dokonce společensky pozitivně hodnocený model soužití muže a ženy v manželství.

V takové chvíli by tatínkům nezbylo, než odvést pozornost svých dětí k jiné skupině, jejíž ženská složka se velmi pečlivě a vytrvale snažila dosáhnout absolutní čistoty, pořádku a systému ve svém okolí (obsedantně-kompulsivní porucha) a zanedbatelné procento mužů členů v této skupině mohlo vyvolat dojem, že tyto práce se mužské části populace prakticky netýkají. I když i tady existovalo určité riziko, že totiž přítomné děti budou opět hledat záchytný bod ve své zkušenosti a nahlas pronesou něco jako „Tati, to je jako u nás doma, viď? Akorát tyhle maminky jsou nějaké hodnější. Naše maminka vždycky říká: Ty seš takové prase, už je mi jasné, po kom to dítě je.“

Způsob, jakým byla celá soutěž hodnocena, není nutné zde zmiňovat. Byl totiž ze strany nás porotců ryze subjektivní a jednoznačně stavěl na sociální vztahové normě, rozhodně jsme se totiž odmítly zaobírat nějakými kritérii, natož indikátory. Pro soutěžící týmy bude však možná zajímavé následující sdělení.
Ačkoliv se může zdát, že ceny, kterými jste byli odměněni, jsme měly vymyšleny předem, nebylo tomu tak. Jako vždy jsme čekaly, jak se situace průběžně bude vyvíjet, v nejhorším případě jsme byly připraveny (ostatně ne poprvé na LŠ) prostě vyrazit do obchodu, prohlížet vystavené zboží a čekat na nějaké vnuknutí. Personál kuchyně nám to nevědomě (a asi po předchozí prosbě organizátorů LŠ, aby strava byla lehká) usnadnil. A tak i když to mohlo nejen díky čtvrtečnímu jídelníčku vypadat, že jsme se na absenci masa kvůli zvýšení atraktivity připravených cen s kuchařem dopředu domluvili, nebylo tomu tak. Po středečním sojovém guláši bylo jasné, že jediný obchod, který budeme muset v Říčanech navštívit, bude uzenářství. Ceny jsme tedy zakoupily už ve středu a pečlivě zabalené (kvůli neodolatelné vůni) je ukrývaly v mrazícím boxu.
Při samotném vyhlášení výsledků soutěže a jejích vítězů se ukázalo, že použití sociální vztahové normy nemusí přinášet žákům tak negativní důsledky, jak se o tom snažíme účastníky našich kursů přesvědčit. Ve chvíli, kdy se z rozbalených dárkových tašek začala linout neodolatelná vůně dunajských klobás, byly vzájemná rivalita skupin a touha po spravedlivějším ohodnocení tytam, ba co víc, byly v mžiku nahrazeny spoluprací při shánění talířů a nožů a solidaritou ze strany skupin, které získaly v souladu se svým umístěním více klobás než jiné.

Na závěr bychom rády poděkovaly všem účastníkům letní školy, že se do soutěže „Večeře v rolích“ pustili s velkým zaujetím a zodpovědností. Obávaly jsme se, že některé role budou náročné a možná i pro někoho nepříjemné. Ukázalo se však, že daleko obtížnější než tančit jako maor či otírat se cizím spodním prádlem jako sexuální deviant bylo pro některé z účastníků hrát v průběhu celé letní školy roli vegetariána.

Šárka a Jiřina

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2334 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz