Pipi najde spunka

Astrid Lindgrenová

Jednou ráno přiběhli Tomy a Anika jako obyčejně k Pipi do kuchyně a křikli „dobrýtro“. Neozvala se žádná odpověď. Pipi seděla uprostřed kuchyňského stolu, na klíně měla Pana Nelsona a na rtech šťastný úsměv.

„Dobrýtro,“ řekli Tomy a Anika znovu.

„Jen si pomyslete,“ řekla Pipi zasněně, „že jsem si to vymyslela úplně sama. Zrovna já!“

„Co sis vymyslela?“ ptali se Tomy a Anika. Vůbec je nepřekvapilo, že si Pipi něco vymyslela, jenom by rádi věděli, co to tentokrát je.

„Co sis vlastně vymyslela?“

„Nové slovo,“ řekla Pipi a podívala se na Tomyho a Aniku takovým způsobem, jako by je zpozorovala teprve teď. „Úplně zbrusu nové slovo.“

„A jaké slovo?“ chtěl vědět Tomy.

„Výborné slovo,“ odpověděla Pipi. „Jedno z nejlepších, jaké jsem kdy slyšela.“

„Tak nám ho řekni,“ vybídla ji Anika.

„Spunk,“ řekla vítězoslavně Pipi.

„Spunk?“ podivil se Tomy. „Co to je?“

„To kdybych věděla,“ řekla Pipi. „Vím jenom, že to není vysavač.“

Tomy a Anika chvilku přemýšleli. Nakonec řekla Anika:

„Když ale nevíš, co to je, tak z toho přece nic nemáš.“

„To je právě to, co mi na tom vadí,“ řekla Pipi.

„Kdo na to vlastně přišel od začátku, co mají slova znamenat?“ chtěl vědět Tomy.

„To asi byli staří profesoři,“ odtušila Pipi. „Ale stejně jsou lidé divní! Co se navymýšlejí legračních slov! Třeba „vana“, „zátka“, „šňůra“ a tak. Dovede někdo pochopit, kam na ta slova chodí? Zato takové výborné slovo jako spunk, to ještě nikoho nenapadlo. Ještě štěstí, že jsem na to přišla já. A teď zjistím, co to znamená.“

Chvilku přemýšlela.

„Spunk! Mohla by to být třeba špice vlajkového stožáru natřeného modrou barvou,“ řekla váhavě.

„Vlajkové stožáry nikdy nenatírají na modro,“ namítla Anika.

„To máš pravdu. Tak teda nevím. Nebo že by to byl zvuk, který vznikne, když šlápneš do bláta, až ti to vylézá mezi prsty u nohou? Schválně si to vyzkoušíme. Tak třeba: Anika šlapala v blátě a náhle se ozval překrásný spunk.

Pipi zavrtěla hlavou.

„Ne, to není ono. A tu se ozval překrásný čvacht – tak by se to asi muselo říct.“

Pipi se poškrábala ve vlasech.

„Je to záhada! Ale ať je to jak chce, já na to přijdu. Třeba se to dostane koupit. Pojďte, půjdeme se zeptat!“

Proti tomu Tomy ani Anika nic nenamítali. Pipi se šla poohlédnout po kufru se zlatými penězi.

„Takový spunk,“ řekla, „ten může stát spoustu peněz. Já si pro jistotu vezmu s sebou zlatý peníz.“

A Pipi si vzala z kufru zlatý peníz. Pan Nelson jí jako obvykle vyskočil na rameno a Pipi snesla koně ze schodů verandy.

„Musíme si pospíšit,“ řekla Tomíkovi a Anice. „Pojedeme na koni. Jinak bychom mohli přijít pozdě a spunky by už třeba byly vyprodané. Moc by mě nepřekvapilo, kdyby se ukázalo, že si pan starosta právě před námi koupil ten poslední.“

Kůň cválal s Pipi a s Tomym a s Anikou ulicemi městečka a dusot jeho kopyt nadělal na dláždění tolik hluku, že to všechny děti slyšely a honem se přiběhly podívat, protože měly Pipi moc rády.

„Kam jedeš, Pipi?“ volaly vesele.

Pipi zadržela koně a řekla:

„Jedu si koupit spunka.“

Děti na ni překvapeně koukaly.

„Je to něco dobrého?“ zeptal se jeden malý chlapeček.

„A jak,“ řekla Pipi a olízla se. „Je to strašně dobré. Aspoň podle toho, jak se to jmenuje.“

Před cukrárnou seskočila z koně. Pak sundala Tomíka a Aniku a všichni tři vešli do cukrárny.

„Prosila bych sáček spunků,“ řekla Pipi. „Ale aby byly pěkně křupavé.“

„Spunků?“ opakovala nejistě hezká slečna za pultem. „To, myslím, nemáme.“

„Ale ano, určitě máte,“ řekla Pipi. „To mají ve všech lepších obchodech.“

„Dnes nemáme,“ řekla slečna, která to slovo v životě neslyšela, ale za nic na světě by nepřiznala, že její obchod nepatří k těm lepším.

„Aha, a včera jste to měli?“ zeptala se Pipi dychtivě. „Slečno, moc tě prosím, řekni mi, jak to vypadá. Já jsem v životě neviděla jediného spunka. Nebyly na něm červené proužky?“

Hezká slečna se začervenala a řekla:

„Ale vždyť já nevím, co to je! My to určitě nemáme.“

Pipi šla zklamaně ke dveřím.

„Tak musím shánět dál,“ řekla. „Bez spunka prostě nejdu domů.“

Další obchod byl železářství. Prodavač se dětem zdvořile uklonil.

„Já bych chtěla spunka,“ řekla Pipi. „Ale musí to být ten nejlepší druh, co se s ním dá zabít i lev.“

Prodavač se chytře usmál.

„Podíváme se,“ řekl a poškrábal se za uchem, „podíváme se.“

Přinesl malé kovové hrábě podal je Pipi.

„Stačil by tenhle?“ zeptal se.

Pipi se na něho rozmrzele podívala.

„Tomuhle přece profesoři říkají hrábě,“ řekla. „A já chci spunka. Mně se zdá, že chcete šidit nevinné děti!“

Prodavač se zasmál a řekl:

„To my ale bohužel nemáme. Zeptej se v hokynářství na rohu.“

„Hokynářství,“ zamumlala Pipi, když byli zase na ulici. „Tam to taky nemají, to vím určitě!“

Chvíli se tvářila velice ponuře, ale nakonec se jí tváře rozjasnily.

„Třeba je spunk nějaká nemoc,“ řekla. „Jdem se zeptat doktora!“

Anika věděla, kde doktor bydlí, protože se u něho byla dát očkovat.

Pipi zazvonila u dveří. Přišla jim otevřít ošetřovatelka.

„Je pan doktor doma?“ zeptala se Pipi. „Jde o vážný případ. O strašně těžkou nemoc.“

„Pojď dál, tudy prosím,“ řekla ošetřovatelka.

Děti vešly k panu doktorovi, který seděl za psacím stolem. Pipi šla rovnou k němu, zavřela oči a vyplázla jazyk.

„Copak ti je?“ zeptal se pan doktor.

„Mám obavy, že jsem dostala spunka,“ řekla. „Svědí mě celé tělo. A když spím, tak mi úplně zapadnou oči. Někdy taky škytám. V neděli jsem snědla talíř krému na boty s mlékem a nebylo mi po tom dobře. Chuť k jídlu mám, ale často se zakuckám, takže mi jídlo nejde tak k duhu, jak by mělo. Určitě je to tím, že mě trápí spunk. Ráda bych věděla jednu věc – je to nakažlivé?“

Doktor se Pipi, která kypěla zdravím, zadíval do očí a řekl:

„Mně se zdá, že jsem jaktěživ neviděl zdravější dítě, než jsi ty. Určitě spunkem netrpíš.“

Pipi ho dychtivě chytla za ruku.

„A je tedy taková nemoc, která se jmenuje spunk?“

„Ne,“ řekl doktor, „taková nemoc není. Ale i kdyby byla, tak bys před ní vůbec nemusela mít strach, ty rozhodně ne.“

Pipi se zachmuřila. Udělala před panem doktorem na rozloučenou pukrle a Anika to udělala po ní. Tomy se uklonil. Pak děti odešly ke koni, který na ně čekal u plotu doktorovi zahrady.

Kousek dál stál tříposchoďový dům. Jedno z oken v nejvyšším patře bylo otevřené. Pipi na okno ukázala a řekla:

„Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby byl spunk tam nahoře. Já se tam podívám.“

Pipi se hbitě vyšplhala po okapu nahoru. Když byla na úrovni okna, vymrštila se a v letu se zachytila okenní římsy. Pak se vytáhla rukama a nakoukla dovnitř.

Uviděla pokoj, ve kterém seděly dvě dámy a o něčem si povídaly. Představte si jejich překvapení, když se najednou v okně objevila zrzavá hlava a řekla:

„Já jsem se jenom chtěla zeptat, jestli tu nemáte spunka.“

Dámy vykřikly zděšením.

„Pro Kristovy rány, co to říkáš, dítě? Něco tu běhá?“

„To bych právě, pěkně prosím, chtěla zjistit,“ řekla Pipi zdvořile.

„Třeba se to schovalo pod postelí,“ křičela jedna z těch dam. „Kouše to?“

„Skoro bych myslela, že ano,“ řekla Pipi. „Mohlo by to dokonce mít pořádné zuby.“

Dámy se k sobě vyděšeně tiskly.

Pipi si pokoj chvilku se zájmem prohlížela, ale nakonec řekla smutně:

„Ne, tady není po spunkovi ani stopy. Promiňte, že jsem rušila. Ale když už jsem šla okolo, tak jsem si myslela, že se pro jistotu zeptám.“

Pak zase slezla po okapu dolů.

„To je škoda,“ řekla Tomíkovi a Anice. „Zřejmě v tomhle městě žádný spunk není. Jedeme domů.“

A jeli. Když před verandou seskákali z koně, Tomy zašlápl malinkého chrousta, který lezl po cestičce v písku.

„Ach, dej pozor, ať ho nezašlápneš!“ křičela Pipi.

Všichni tři se sehnuli, aby si chrousta prohlédli. Byl to docela malý chroust. Hnědé krovky se mu leskly, jako by byly z kovu.

„To je krásný chroust,“ řekla Anika. „Ráda bych věděla, který je to druh.“

„Chroust obecný to není,“ řekl Tomy.

„A chrobák taky ne,“ řekla Anika. „Ani roháč. To bych opravdu ráda věděla, který druh to je.“

Pipi se rozzářila v blaženém úsměvu.

„Už vím,“ řekla. „Je to spunk!“

„Víš to určitě?“ váhal Tomy.

„Copak nepoznám spunka?“ řekla Pipi. „A viděl jsi už někdy něco spunkovatějšího?“

Opatrně přenesla chrousta na bezpečnější místo, aby ho nikdo nezašlápl.

„Milý, krásný spunčíčku,“ řekla něžně. „Já to věděla, že tě nakonec najdu. Ale je to divné, co? Honíme spunka po celém městě a nakonec ho najdeme zrovna tady před vilou Vilekulou.“ 

(Astrid Lindgrenová: Pipi Dlouhá punčocha. Albatros, Praha 1985, str. 202–209.)

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2316 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz