Co nejčastěji říkají učitelé žákům v hodinách

Jiřina Stang

Pravděpodobně se většina z nás, učitelů a vzdělavatelů, shodne v tom, že sdělení dospělých, předávaná dětem, mají obrovský vliv na to, jak děti vnímají samy sebe, a na jejich ochotu spolupracovat s učitelem (Cangelosi, 2006). Všichni si tento fakt uvědomujeme, ale při každodenní výuce musíme řešit rozličné situace optimálně a s ohledem na nedostatek času, proto někdy ze svých úst směrem k žákům vypustíme něco, co bychom raději neřekli – nebo chtěli říct jiným způsobem. I když se nám nuance mezi našimi sděleními žákům mohou na první pohled jevit jako zanedbatelné, v důsledku hrají velkou roli právě v posilování nebo oslabování jejich spolupráce.

Podívejme se nyní analytickým zrakem na následující výčet výroků*, které učitelé říkají buď všem žákům celé třídy, nebo přímo jednomu z nich, a zkusme si při přečtení každého z nich představit, jaká bezprostřední reakce asi projde hlavou těm, kterým je výrok adresován, co si pomyslí:

  1. Okamžitě mi dej žákovskou, dám ti poznámku.
  2. Jak to, že sedíte spolu? Odsedni si!
  3. Kdo to má dobře? Jen jedna z celé třídy? Jak to? Vždyť jste to včera opakovali.
  4. Ticho, nebo si vyberu žákovský.
  5. Kdo je hotov s testem, otevře si knihu a opíše tabulku.
  6. Nespěte.
  7. Byla tam malá chybička, ale to nevadí.
  8. Kdo bude otravovat, dostane známku.
  9. Tak vytáhněte ty domácí úkoly. No jistě, Marku, u tebe mě to nepřekvapuje. Já jsem správně předpokládala, že ho nebudete mít, takže si napíšete písemku.
  10. Nepotřebujete sdělovat, jaké jsou vaše kvality, já je znám, takže je nemusíte vysílat dál.
  11. Dost! Vytáhněte si domácí úkoly.
  12. Rychle, honem, nespěte. Jste jak na penzi, pánové.
  13. Teď zvednete hlavičky, nikdo nepíše!
  14. Jdi se projít, jdi na záchod.
  15. Tady je to dnes jako v Bohnicích.
  16. To je ostuda, Ondra to neumí.
  17. Kdo to tam žvaní?
  18. Budu-li muset někoho napomínat, přijde si se mnou popovídat.
  19. Ty jsi to celý opsal z učebnice, jo? To jsem zvědavá, jak to budeš umět.
  20. Ještě jednou vás napomenu a strávíme zde příjemné odpoledne.
  21. Ty vidíš Slovník cizích slov poprvé, viď?
  22. Měl jsi dvojku z chování? Chceš trojku?
  23. Už jsem jednou řekla, že tohle je blbost.
  24. Zase jsi to ty. Ty vždycky narušíš práci celé třídy!

Pokud jste se pokusili představit si bezprostřední vyslovenou nebo jen pomyšlenou reakci na každý konkrétní výrok v našem soupisu, možná vás ani nepřekvapí, jak často vám hlavou proběhla některá z těchto vět: Zase vyhrožuje… Trhni si nohou… Zase to kázání… Dej mi pokoj… Ach jo… Kdo ti dal právo mi takhle přikazovat… Neříkej mi pořád, co mám dělat… Mně nebude nikdo poroučet… Stejně si budu dělat, co chci a jak chci… No jo, ty jsi zase chytrá… To už jsem slyšel/a tisíckrát… Zase jsem nejhorší… Co na mně zase vidí…

Jako učitelé se často setkáváme s tím, že se v situacích, kdy žákům podobnými výroky sdělujeme své požadavky a očekávání, nedostavuje kýžený efekt. Žáci na ně nereagují nebo reagují drze, snaží se jim vyhnout či vzdorují, nebo je dělají neochotně a jen ze strachu před trestem. Zkrátka reagují na ně velmi podobně jako my, dospělí. I pro žáky totiž tyto výroky představují psychické ohrožení, které je spojeno s negativními pocity. Jedním z nich je pocit vlastního selhání nebo neschopnosti, který v nich vyvolává potřebu bránit se nebo zaútočit, a ve škole je přítomný zejména v podobě srovnávání s ostatními, nepravdivého zobecňování nebo škatulkování. Dalším typem ohrožení je pro žáky, když se při hodnocení jejich výkonů nebo chování zaměřujeme jen na to, co není správně, co nezvládli nebo na chyby a nedostatky. Je zřejmé, že výroky podobného druhu jsou v komunikaci se žáky neefektivní.

Pojďme se nyní znovu vrátit k soupisu výroků, které učitelé adresují žákům, a zkusme každý z nich identifikovat z hlediska použitého neefektivního způsobu komunikace (Kopřiva, Nováčková, Nevolová a Kopřivová, 2005). (Pozn.: V případě potřeby je možné si své tipy porovnat s tipy autorky na konci tohoto článku.)

  1. Vyčítání, obviňování: Ty zase (vždycky, nikdy pořád)…! Kdybys aspoň…
  2. Poučování, vysvětlování: Měl/a by sis uvědomit, že…
  3. Kritika a zaměření na chyby: Tohle jsi udělal/a špatně!
  4. Citové vydírání: Já (někdo) kvůli tobě…, a ty mi děláš…
  5. Zákazy, varování: Nedělej to, nebo se ti stane…!
  6. Negativní scénáře, proroctví: Z tebe jednou vyroste…
  7. Nálepkování: On/a je takový/á…
  8. Pokyny: Udělej…
  9. Příkazy: Okamžitě běž a udělej…!
  10. Vyhrožování: Přestaň…, nebo! Běda, jestli…!
  11. Křik
  12. Srovnávání, dávání za vzor: Podívej se na…, vezmi si příklad z…
  13. Zdůrazňování vlastních zásluh plus výčitky: Já pro tebe…, a ty…
  14. Řečnické otázky: Ty snad chceš…? Copak ty nechceš…?
  15. Urážky, ponižování: Ty jsi ale…
  16. Ironie, shazování: To je náš génius! To ses teda vyznamenal!

Pokud jsme si toto přiřazení jednotlivých učitelských výroků ke komunikačním způsobům zkusili udělat, možná nás přitom napadlo, že ve výuce s žáky tzv. neefektivně mluvíme poměrně často. V jakých situacích tyto neefektivní výroky nejčastěji používáme a s jakým cílem? Jednoznačně nám jde o to, abychom jejich prostřednictvím přiměli žáky ke spolupráci, k tomu, aby vykonávali naše pokyny. Pokud se tak nestane, vzbuzuje to v nás jako v učitelích negativní emoce (naštvanost, vztek) a většinou se uchylujeme k ještě razantnějšímu prosazování svých požadavků. A právě tyto způsoby komunikace jsou pro žáky všech věkových skupin nepřijatelné. Ti starší s námi většinou vstoupí do boje a nahlas reagují, malé děti však ještě nemají dostatek zkušeností ani dovedností, aby se dokázaly mnohdy velmi autoritativním výrokům dospělých bránit. Z tohoto důvodu spíše než verbálním vzdorem reagují odmlouváním, křikem a vztekem a často jsou pro popisované chování označovány jako drzé, vzteklé nebo nezodpovědné. Některé typy dětí naopak reagují tzv. submisivně – roste v nich přesvědčení, že dospělí vždy zvítězí, že jejich dětský názor je vždy méně cenný než názor dospělého, že když budou hodné, vyslouží si pochvalu, že poslouchat se musí za každou cenu... A takové postoje si tyto tzv. hodné děti odnášejí do dospělého, občanského života.

Přitom my učitelé ve všech školních situacích většinou upřímně děláme, co můžeme a snažíme se těmito naučenými a hluboce zakořeněnými způsoby komunikace docílit správného chování, jednání a přemýšlení žáků. Děláme to pravděpodobně převážně proto, že neznáme jiné způsoby nebo je nemáme dostatečně natrénované a zautomatizované. Vždyť by nás nestálo tolik úsilí sdělit žákům své požadavky jiným způsobem, kupř.:

...místo „Teď zvednete hlavičky, nikdo nepíše!“ říci: Prosím vás, abyste pomalu dopsali poslední větu. Pak se na mě podívejte, abych měla jistotu, že jste hotoví.“

...místo „Tady je to dnes jako v Bohnicích.“ říci „Dohodli jsme se na tom, že dnes se pokusíme pracovat co nejtišeji, abychom neztěžovali učení těm, kteří potřebují klid.“

...místo „Musíte zapojit palici.“ říci „Zkusme si dát chvíli na promyšlení, možná někoho z nás řešení napadne.“

...místo „Zase jsi to ty, Pepíku. Ty vždycky rušíš práci celé třídy.“ říci „Pepo, všimla jsem si, že když mluvíš nahlas, některé děti se nemohou soustředit na svou práci.“

Změnit své učitelské komunikační strategie stojí za to: žáci v konkrétní situaci mnohem rychleji a efektivněji začnou spolupracovat, a navíc jim tak dáváme najevo, že po nich nechceme, aby pouze vykonávali naše požadavky a pokyny z toho důvodu, že jsme ve vztahu k nim ve vyšší mocenské pozici. Že chceme, aby sami zvažovali důsledky svých rozhodnutí a svého chování a jednání, aby aktivně volili z mnoha variant, které se jim nabízejí, že s nimi chceme vést rovnocenný dialog. Pak ustane i věčný boj o moc.

Vyhodnotíme-li, že náš komunikační styl zlepšení potřebuje, může být prvním krůčkem zavedení slova „prosím“ do každého ústního zadání k práci. Dalším krokem může být to, že žákům často sdělíme i důvody své žádosti („aby se ostatní mohli soustředit“, „aby vás napadlo víc možností“, „abychom se do konce výuky stihli potěšit i přečtením vašich zápisů“ atp.). Pokud bychom na svých komunikačních dovednostech chtěli dlouhodobě cíleně pracovat, určitě nám k tomu může pomoci kniha Respektovat a být respektován (viz literaturu níže), ve které jsou srozumitelně popsané jiné, efektivní způsoby komunikace se žáky včetně příkladů ze vzdělávací praxe.

Autorka je psycholožka, lektorka KM.

Přiřazení jednotlivých výroků k neefektivním způsobům reagování

1. I; 2. N, H; 3. N; 4. J; 5. H; 6. P; 7. C; 8. J; 9. H, P, O; 10. O; 11. K, H; 12. I, P; 13. I; 14. H + O; 15. P; 16. C + O; 17. O; 18. J; 19. F; 20. J + P; 21. I; 22. J; 23. C; 24. A.

Literatura:

Cangelosi, J. S.: Strategie řízení třídy. Portál, Praha 2006.

Kopřiva, P. – Nováčková, J. – Nevolová, D. – Kopřivová, T.: Respektovat a být respektován. Spirála, Kroměříž 2005.

Pasch, M. – Gardner, T. G. – Langerová, G. M. – Starková, A. J. – Moodyová, Ch. D.: Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. Portál, Praha 2005.

Poznámka:

* Výroky učitelů vycházejí ze zápisků studentů pedagogických fakult z náslechového semestru v základních školách v roce 2001.

Ticho, nebo si vyberu žákovský.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2336 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz