Penelope Leachová: Dítě a já

Kateřina Šafránková

Asi to znají všechny maminky – neodbytný pocit, že naše instinkty jsou oslabené, a proto si musíme mateřství nastudovat. Než se nám narodí první dítě, máme už přečteno několik knih o těhotenství, porodu a výchově malých dětí. Já jsem, bohužel, na tu nejlepší z nich narazila až ve chvíli, kdy byl synovi rok. Jmenuje se Dítě a já a napsala ji Penelope Leachová. Zaujalo mě, že na prvním místě je v názvu zmíněno dítě, nikoli jako v jiných podobných knihách rodiče, respektive matka (např. ve Velké knize o matce a dítěti). Nejdřív jsem se do ní začetla při návštěvě mateřského centra, ale hned poté jsem si ji koupila, přestože nebyla vůbec levná. Obsahuje obrovské množství praktických rad, jak se starat o dítě od narození až do pěti let. Rady jsou rozděleny do kapitol podle věku dítěte (novorozenec, kojenec, starší kojenec, batole a dítě předškolního věku) a do tematických podkapitol (kupř. strava a růst, vyměšování, prořezávání zubů, hry a učení, řeč). Kromě toho jako bonus čtenáři v knize najdou i část věnovanou dětským nemocem a úrazům, mnoho barevných fotografií a černobílých kreseb nebo přesné návody, jak dítě přebalit, jak mu umýt vlasy, jak ho zabalit do zavinovačky apod.

Čím je kniha opravdu výjimečná? Její autorka nám nevnucuje pravidla či zákony, protože, jak sama tvrdí, žádná neexistují, ale nabízí nám více postupů, mezi kterými si můžeme vybrat. Většina rodičů řeší problém s usínáním dítěte v batolecím věku. Nejobvyklejší rada je uložit ho, odejít a odmítnout se vrátit do místnosti, ať pláče sebevíc. Jak upozorňuje P. Leachová, touto radou se řídí velmi málo rodin, protože batole dokáže být vzhůru a plakat mnohem déle, než mohou vydržet rodiče i sousedé. Opačný způsob je, když rodiče batoleti vyhoví a zůstanou s ním, nebo ho dokonce odnesou z jeho pokoje. Dítě tím získá kousek dne navíc a problémy s usínáním mohou přetrvávat, protože si dítě pláčem pozornost rodičů vždy vynutí. Existuje však i kompromis: rodič dítě uloží a rozloučí se s ním, pokud dítě začne plakat a pláč zesiluje, vrátí se a znovu řekne „dobrou noc“. To se opakuje tolikrát, kolikrát je potřeba. Rodič by při každé návštěvě neměl v místnosti zůstávat déle než třicet vteřin. Svým chováním dává dítěti najevo: „Jsem stále zde, ale den už skončil a se mnou už je nuda.“ Začali jsme se s manželem touto radou řídit a dnes, kdy je synovi 27 měsíců, usíná zcela sám bez jakýchkoli rituálů a spí celou noc, aniž by se probudil. Opravdu si toho oba velmi vážíme.

Velkou útěchou a pomocí pro mě, jakožto matku dítěte, které skoro nejí, byly kapitoly o stravě a růstu. Například se v nich uvádí zajímavé zjištění podpořené výzkumy, že roční děti, jimž je nabízena třikrát denně pestrá paleta potravin, si vyberou stravu sice nevyváženou v jednotlivých dnech, avšak dokonale vyváženou dlouhodobě, a to bez přesvědčování a pokynů dospělých. Tedy i moje dítě může mít chuť na rohlík, potom jíst jen banány a poté den nebo dva nejíst téměř nic jiného než jogurty, aniž by si tím uškodilo. Jaká úleva!

Dovolím si zde ještě ocitovat pasáž, ve které autorka rodičům přímo dloube do svědomí: Když naléháte, aby (dítě) jedlo zelí, je to kvůli vitaminu C nebo kvůli poslušnosti? Je mnoho lepších zdrojů vitaminu C. Jsou také lepší příležitosti pro vymáhání poslušnosti. Když mu říkáte, že by „mělo“ všechno na talíři sníst, myslíte na to, aby mělo dostatek jídla, nebo aby „nepřišlo nazmar dobré jídlo“? Jedině dítě ví, jestli má dost, nebo ne. Pokud jde o škodu na jídle, není stejné nutit jídlo neochotnému a odporujícímu dítěti jako dát ho kočce? Když říkáte, že by „mělo“ sníst hlavní chod, než dostane moučník, skutečně si myslíte, že první chod obsahuje více důležitých živin, nebo je to proto, že má raději sladkosti a vy si myslíte, že by si je mělo zasloužit?

Osvobodila mne také tato věta: Neoblékejte dítě pěkně, pokud vám vadí, že se oblečení ušpiní. Zacházejte s ním jako s manuálním dělníkem, oblečte mu pracovní oděv a vyměňte ho za slavnostní parádu jen při zvláštních příležitostech.

Respektující vztah k dítěti je pro autorku naprostá samozřejmost. Když mají vaše děti strach z něčeho podle vás neškodného (např. z živé želvičky), přijměte ho. Zeptejte se sami sebe, zda je vždy váš vlastní strach odůvodněný a jak byste se cítili, kdybyste mu nemohli zabránit. Máte například rádi svíjející se hady? Řekněte dítěti, že se nemusí želvičky bát, ale nechtějte, aby se nebálo. Řeknete-li mu: „Nic ti neudělá, ale jak vidím, bojíš se toho, tak nepůjdeme blíže,“ dítě pozná, že jste na jeho straně. Když ale řeknete: „Neboj se, ty trdlo...“ – nenabízíte mu uklidnění ani podporu.

Autorka vnímá rodičovství jako náročné řemeslo, kterému se musíme všichni naučit. Kromě mnoha dovedností (jak dítěti vyměnit plenu, aniž by počuralo podložku; jak ho zabavit na dlouhé cestě autem; jak ho přimět k tomu, aby si nechalo vyčistit zuby), které rodiče musejí zvládnout, však mají ještě mnohem těžší úkol – nenechat se těmito praktickými věcmi zavalit. Řídit se tím, co skutečně chce dítě, a nikoli tím, co by mělo chtít. Nemít vůči dítěti očekávání, netoužit po jeho vděčnosti. A mít ho rád.

Literatura:

Leachová, P.: Dítě a já. Ottovo nakladatelství, Praha 1998.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2332 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz