Všechno, co se povznáší, se musí setkat

Flannery O´Connorová

Doktor řekl Juliánově matce, že musí kvůli krevnímu tlaku shodit deset kilo, a tak Juliánovi připadla povinnost vozit ji vždycky ve středu autobusem do centra města na redukční tělocvik v Ywce. Redukční tělocvik byl určen pro pracující děvčata, kterým bylo přes padesát a vážila něco mezi 75 a 90 kilogramy. Juliánova matka patřila k těm útlejším, ale říkala, že dámy svůj věk ani váhu neprozrazují. Nechtěla večer jezdit autobusem sama, neboť byl přístupný i černochům, a poněvadž redukční tělocvik patřil k jejím několik málo radostem, byl nutný pro její zdraví a byl zadarmo, prohlásila, že Julián by si měl uvědomit, co všechno pro něj udělala, a uráčit se ji doprovázet. Julián si sice nerad uvědomoval, co všechno pro něj udělala, ale každý středeční večer zaťal zuby a doprovázel ji.

PAUZA

Byla už skoro připravená k odchodu, stála před zrcadlem v předsíni a nasazovala si klobouk, zatímco on vypadal jako přibitý k rámu dveří, s rukama za zády a čekal jako svatý Šebestián, až ho začnou probodávat šípy. Klobouk byl nový a přišel ji na sedm a půl dolaru. Znovu a znovu opakovala: „Třeba jsem za něj tolik dávat neměla. Ne, rozhodně ne. Sundám si ho a zejtra ho vrátím. Neměla jsem si ho kupovat.“

Julián obrátil oči k nebi. „Ale jo, dobře sis ho koupila. Nasaď si ho, ať už jdeme!“ Byl to ohavný klobouk. Fialová sametová střecha se na jedné straně sklápěla dolů a na druhé trčela vzhůru; ostatek byl zelený a připomínal vykuchaný polštář. Julián dospěl k názoru, že ten klobouk není ani tak komický, jako spíš křiklavý a trapný. Všechno, co jí dělalo radost, bylo nicotné a deprimovalo ho.

Zdvihla klobouk ještě jednou a pomalu si ho nasadila na hlavu. Po obou stranách ruměného obličeje jí vykukovala dvě křídla šedivých vlasů, ale její nebesky modré oči byly stejně naivní a nedotčené zkušeností, jako určitě bývaly, když jí bylo deset. Kdyby nebyla vdova, která se houževnatě prala se životem, aby ho uživila a ošatila a dala ho vystudovat a dosud ho podporovala, „než se postaví na vlastní nohy“, mohla být malá holčička, kterou musel vyvézt do města.

(…)

Byla jednou z mála účastnic redukčního tělocviku v Ywce, která tam chodila v klobouku a v rukavičkách a měla syna, který studoval na vysoké. „Nějakou chvíli to potrvá,“ pokračovala, „a svět je dneska hrozně nazadrmo. Ten klobouk mi slušel nejlíp ze všech, co tam měli, i když jsem nejdřív, jak ho přinesli, prohlásila: »Dejte to pryč! To bych si na hlavu nikdy nenasadila,« ale ta prodavačka povídá: »Jen počkejte, až si ho zkusíte,« a když mi ho nasadila, udělala jsem jenom: »U-hm,« a ona povídá: »Jestli chcete slyšet můj názor, ten klobouk je pro vás jako dělaný a vy jste jako dělaná pro ten klobouk, a kromě toho,« povídá, »s tímhle kloboukem nebudete na každém kroku potkávat sama sebe.«“

Julián si pomyslel, že by snad svůj osud nesl snáz, kdyby matka byla sobecká, kdyby byla stará čarodějnice a opíjela se a ječela na něj. Kráčel dál pln sklíčenosti, jako by uprostřed mučednické oběti náhle ztratil víru. Když zahlédla jeho protažený, beznadějný a popuzený obličej, zůstala najednou stát a zatahala ho za rukáv.

„Počkej na mě,“ řekla mu. „Vrátím se domů, sundám si to z hlavy a zejtra to vrátím. Nebyla jsem při smyslech. Těch sedm padesát dám radši na účet za plyn.“

Bolestně jí sevřel paži. „Nic nebudeš vracet,“ zavrčel. „Mně se líbí.“

„No, já nevím, jestli…,“ začala.

„Mlč už a měj z něho radost,“ zamumlal a pocítil ještě větší depresi než předtím.

„Přitom, jak je svět nazadrmo,“ poznamenala, „je zrovna div, že můžeme vůbec z něčeho mít radost. Říkám ti, všechno je vzhůru nohama.“

Julián si povzdechl.

PAUZA

„Samozřejmě, když člověk ví, kdo je, může jít, kam ho napadne.“ To říkávala pokaždé, když ji doprovázel do redukčního tělocviku. „Většina jich tam není z naší vrstvy, ale já dokážu být milá na každého. Vím kdo jsem.“

„Na to se ti vykašlou, že jsi na ně milá,“ vybuchl Julián. „A vědět, kdo jsi, to ti vydrží leda jednu generaci. Dneska nemáš páru, kde vlastně stojíš a kdo jsi.“

Zůstala stát a dovolila si po něm loupnout očima.

„Já tedy rozhodně vím, kdo jsem. A jestli to nevíš ty, je mi za tebe hanba.“

„Á, čerta!“ mávl Julián rukou.

„Tvůj pradědeček býval guvernérem našeho státu,“ připomněla mu. „Tvůj dědeček byl bohatý statkář. A tvoje babička byla Godhighová.“

„Rozhlídla by ses laskavě kolem sebe,“ procedil mezi zuby, „a podívala se, kde jsi teď?“ A ukázal prudkým rozmáchnutým gestem na okolní čtvrť, která se aspoň v houstnoucí tmě nezdála tolik ošumělá.

„Co člověk je, to mu nikdo nevezme,“ prohlásila. „Tvůj pradědeček měl plantáž a dvě stě otroků.“

„Otroci už dávno nejsou,“ odsekl podrážděně.

„Bejvali na tom líp, dokavaď byli otroci,“ řekla. Zasténal, když viděl, že je zase u svého tématu. Rozjela se po téhle koleji každých pár dní jako vlak po volné trati. Znal už na té dráze každou zastávku, každou výhybku a každou bažinu i přesný okamžik, kdy matka se svým konečným závěrem vjede majestátně do stanice: „Je to směšné. Není to prostě realistické. Mají se povznášet, to jistě, ale na své straně plotu.“

„Nechme toho,“ ošil se Julián.

„Koho ale lituju,“ pokračovala, „jsou ti míšenci s bělochy. To jsou tragické případy.“

„Nechala bys toho?“

„Představ si, že bychom byli jen napůl bílí. Určitě bychom to brali se smíšenými pocity.“

„Já mám smíšené pocity zrovna teď,“ zaúpěl.

„Dobrá, mluvme tedy o něčem příjemném,“ souhlasila.

(…)

 „A pamatuju se na svou starou černou chůvu Karolínu. To byla ta nejhodnější osoba na světě. Vždycky jsem si náramně vážila svých barevných přátel. Udělala bych pro ně všechno na světě a oni...“

„Proboha, nemohla bys toho už jednou nechat?“ zaúpěl Julián. Když jezdil autobusem sám, vždycky si dával záležet, aby si sedl vedle nějakého černocha, jako by tím odčiňoval matčiny hříchy.

„Co dneska tak vyskakuješ?“ podivila se. „Není ti něco?“

„Není mi naprosto nic,“ odsekl. „A teď už toho nech!“

Našpulila rty. „Máš ale vážně mizernou náladu,“ poznamenala. „Radši se s tebou nebudu bavit vůbec.“

Došli k autobusové zastávce. Žádný autobus nebyl v dohledu a Julián, pořád s rukama vraženýma do kapes a s hlavou vysunutou dopředu, se škaredil do prázdné ulice. Pocit marnosti z nuceného čekání na autobus i z vyhlídky na jízdu v něm mu začal šmátrat po šíji jako nějaká horká ruka. Matčina přítomnost na něj znovu dolehla, když uslyšel její bolestný vzdech. Podíval se na ni prázdným pohledem. Držela se velice zpříma pod tím bláznivým kloboukem, nesla ho jako prapor své domnělé důstojnosti. Pocítil zlomyslné nutkání zkrušit ji. Najednou si rozvázal kravatu, stáhl si ji a nacpal do kapsy.

Matka ztuhla. „Proč musíš vypadat jako utržený od šibenice, když se mnou jedeš do města? Proč mě musíš naschvál uvádět do rozpaků?“

„Jestli ty sama nikdy nepochopíš, na čem jsi,“ popíchl ji, „pochop aspoň, na čem jsem já.“

„Vypadáš jako – chuligán,“ zamračila se.

„Tak jsem asi chuligán,“ zamumlal.

„Vrátím se jednoduše domů,“ řekla. „Nebudu tě otravovat, když pro mě nemůžeš udělat ani takovou maličkost...“

Obrátil oči v sloup a znovu si kravatu uvázal. „Navrácen své třídě,“ zamumlal. Vysunul obličej těsně k ní a zasyčel: „Pravá kultura je v myšlení, v myšlení,“ opakoval a poklepal si na hlavu, „v myšlení!“

„Ta je v srdci,“ namítla, „a v tom, jak se chováš, a chováš se podle toho, kdo jsi.“

„V tom zatraceným autobuse nikomu nezáleží na tom, kdo jsi.“

„Mně na tom záleží,“ odpověděla.

PAUZA

(…)

Další zastávka autobusu ho znovu vyburcovala z jeho fantazií. Dveře se otevřely se savým sykotem a ze tmy nastoupila mohutná, pestře oblečená a zaškareděná černoška s malým chlapcem. Dítě, jemuž mohly být tak čtyři roky, mělo na sobě kostkovaný obleček s krátkými kalhotkami a tyrolácký klobouček s modrým pírkem. Julián doufal, že se chlapeček posadí vedle něho a černoška že se vmáčkne vedle jeho matky. Nedovedl si představit lepší aranžmá.

Zatímco žena čekala na žetony, rozhlížela se po volných místech. Doufal, že se záměrem posadit se tam, kde bude nejméně vítána. Něco na ní mu připadalo povědomé, ale nemohl si uvědomit co. Byla to hotová obryně. Obličej měla nasupený nejen tak, aby překonávala odpor, ale aby ho přímo vyhledávala. Její ohrnutý masitý spodní ret jako by hlásal: SE MNOU SI NEZAČÍNEJ! Mohutnou postavu měla naditou do zelených krepových šatů a nohy jí přetékaly z červených střevíců. Na hlavě měla ohavný klobouk. Fialová sametová střecha se na jedné straně sklápěla dolů a na druhé trčela vzhůru; ostatek byl zelený a připomínal vykuchaný polštář. V ruce měla mamutí červenou kabelku, tak vyboulenou, jako by byla plná kamení.

Chlapeček se k Juliánovu zklamání vyšplhal na prázdné místo vedle Juliánovy matky. Matka zahrnovala všechny děti, černé jako bílé, do společné kategorie „roztomilosti“ a měla za to, že malí černoušci jsou jako celek roztomilejší než bělošské malé děti. Usmála se na chlapečka, když lezl na sedadlo.

Černoška se mezitím spustila na prázdné místo vedle Juliána. K jeho nelibosti se tam přímo vecpala. Všiml si matčiny tváře, když se černoška usazovala vedle něho, a s uspokojením si uvědomil, že jí to vadí víc než jemu. Její obličej se teď zdál téměř šedivý a z očí jí zíralo nějaké matné poznání, jako by se jí najednou udělalo zle z jakési děsivé konfrontace. Julián chápal, že to proto, poněvadž si s černoškou v jistém smyslu vyměnila syna. A třebaže si není s to uvědomit symbolický význam té záměny, přece ho vyciťuje. Na tváři se mu zřetelně projevilo, jak ho to baví.

PAUZA

Žena vedle něho si mumlala cosi nesrozumitelného. Byl si vědom že se hned vedle něho přímo naježila a tiše vrčí jako podrážděná kočka. Viděl však jenom červenou kabelku postavenou na vyboulených zelených stehnech. Představil si tu ženu, jak prve stála a čekala na žetony – hřmotnou postavu, strmící od červených střevíců vzhůru přes solidní boky, mamutí poprsí, nadutý obličej až po zelený a fialový klobouk.

Otevřel oči dokořán.

Vidina dvou stejných klobouků se v něm rozbřeskla s oslnivostí zářivého východu slunce. Obličej se mu najednou rozsvítil radostí. Nemohl ani uvěřit, že by Osud matku postihl takovouhle lekcí. Hlasitě se zasmál, aby se na něj podívala a uviděla, co viděl on. Pomalu se k němu obrátila očima. Jejich modř zfialověla jako nějaká pohmožděnina. Na okamžik si stísněně uvědomil její prostomyslnou nevinnost, ale ten pocit trval jen vteřinu, než mu přišla na pomoc zásadovost.. K smíchu ho opravňovala sama zásada spravedlnosti. Jeho úšklebek ztvrdl, až jí řekl stejně zřetelně, jako by to vyslovoval nahlas: Tvůj trest přesně odpovídá tvé malosti. Tohle by ti mělo dát za vyučenou jednou provždycky.

Matčiny oči zatěkaly k černošce. Zdálo se, že nemůže snést pohled na něho, a dává proto raději přednost jí. Opět si uvědomil, jak je černoška vedle něho naježená. Dunělo to v ní jako v sopce těsně před výbuchem. Matce něco začalo cukat koutkem úst. S poklesajícím srdcem jí viděl na obličeji, že se začíná vzpamatovávat, a uvědomil si, že jí to najednou připadne směšné, takže to pro ni vůbec nebude žádná lekce. Nespouštěla z černošky oči a ve tváři se jí objevil pobavený úsměv, jako by černoška byla opice, která jí ukradla její klobouk. Malý černoušek pošilhával po Juliánově matce velkýma fascinovanýma očima. Už chvíli se snažil upoutat její pozornost.

(…)

„Zdá se, že mě má rád,“ řekla Juliánova matka a usmála se na černošku . Byl to úsměv, který si nasazovala, když byla obzvlášť blahosklonná k někomu z nižších vrstev. Julián viděl, že je všechno ztraceno. Lekce po ní sklouzla jako déšť po střeše.

Černoška vstala a strhla chlapečka ze sedadla, jako by ho zachraňovala před nějakou nákazou. Julián cítil její zuřivost, že nemá žádnou zbraň jako úsměv jeho matky. Pořádně dítě plácla přes nohu. Chlapeček zavyl a pak jí vrazil hlavou do břicha a začal ji kopat do holení. „Chovej se slušně!“ okřikla ho vehementně.

Autobus zastavil a černoch, který dosud četl noviny, vystoupil. Černoška si poposedla a posadila chlapečka s žuchnutím mezi sebe a Juliána. Držela ho pevně za koleno. Za chvíli si zakryl obličej rukama a pokukoval po Juliánově matce.

„Já tě vi-díím!“ udělala matka, zakryla si taky rukou obličej a pokukovala po něm.

Černoška chlapečka pleskla přes ruku a srazila mu ji. „Nech toho blbnutí,“ okřikla ho, „nebo z tebe vyrazím duši!“

Julián byl rád, že příští zastávku vystupují. Sáhl nad sebe a zatáhl za signální šňůru. Černoška sáhla a zatáhla za ni zároveň s ním. Panebože, pomyslel si. Měl strašné tušení, že až vystoupí z autobusu společně, matka otevře kabelku a dá chlapečkovi pětník. To gesto bylo pro ni stejně přirozené jako dýchání. Autobus zastavil, černoška vstala, vrhla se vpřed a vlekla za sebou dítě, které chtělo zůstat sedět. Julián s matkou vstali a vykročili za nimi. Když se blížili ke dveřím, Julián se pokusil podržet matce kabelku.

„Ne,“ zamumlala, „chci tomu chlapečkovi dát pětník.“

„Ne!“ sykl Julián. „Ne!“

Usmála se dolů na dítě a otevřela kabelku. Dveře autobusu se otevřely, černoška vzala chlapečka a sestoupila s ním, přičemž jí visel na boku. Na ulici ho pak postavila a zatřásla s ním.

Juliánova matka musela při sestupování se schůdků tašku zavřít, ale sotva došlápla na zem, znovu ji otevřela a začala v ní kramařit. „Nemůžu najít nic než centík,“ zašeptala, „ale vypadá jako novej.“

„Nedělej to!“ procedil Julián zuřivě mezi zuby. Na rohu stála pouliční lucerna a matka k ní pospíchala, aby líp viděla do kabelky. Černoška rychle odcházela ulicí s dítětem, které pořád táhla za ruku za sebou.

„Chlapečku!“ zavolala Juliánova matka, rozběhla se několika kroky a dohonila je zrovna pod lucernou. „Tumáš novej lesklej penízek!“ a zvedla minci, která se v matném světle bronzově zaleskla.

Mohutná černoška se otočila a okamžik stála se zdviženými rameny a s obličejem ztuhlým bezmocnou zuřivostí a zírala na Juliánovu matku. Pak zčistajasna vybuchla jako nějaký stroj, ve kterém se zvýšil tlak o přespočetnou atmosféru.

PAUZA

Julián viděl černou pěst vyrazit s červenou kabelkou. Zavřel oči a schoulil se, když uslyšel černošku vykřiknout: „Von žádný penízky vod nikoho nebere!“ Když oči otevřel, černoška mizela daleko v ulici s chlapečkem, který se vyjeveně ohlížel přes rameno. Juliánova matka seděla na chodníku.

„Říkal jsem ti, abys to nedělala,“ obořil se na ni Julián vztekle. „Říkal jsem ti to!“

(…)

Chopila se jeho ruky, se supěním se těžce vytáhla a pak chvíli stála a trochu se potácela, jako by okna rozsvícená ve tmě kroužila kolem ní. Její oči, zastřené a zmatené, se konečně zastavily na jeho tváři. Nesnažil se zakrýt své podráždění. „Doufám, že tohle ti dá za vyučenou,“ utrhl se na ni. Naklonila se k němu a její oči mu zkoumavě jezdily po obličeji. Jako by se pokoušela zjistit, kdo vlastně je.. Zdálo se, že na něm nepoznává nic známého, takže se od něho odvrátila a vykročila rázně nesprávným směrem.

„Copak nejdeš do Ywky?“ zeptal se jí.

„Domů,“ zamumlala.

„To půjdeme pěšky?“

Místo odpovědi pokračovala v chůzi. Julián ji následoval s rukama za zády. Neviděl důvod, proč by měl tu lekci, které se jí dostalo, nechat bez vysvětlení. Jen ať matka pochopí, co ji vlastně potkalo. „Nemysli si, že šlo jen o jednu nafoukanou černošku,“ řekl, „to se projevila celá barevná rasa, která ti už nestojí o tvoje blahosklonné centíky. Byla to tvoje černá dvojnice. Může si dovolit nosit stejný klobouk jako ty, a jestli chceš slyšet pravdu,“ dodal o své újmě (poněvadž si myslel, že je to legrační), „slušel jí líp než tobě. To všechno znamená, že starý svět je tentam. Staré manýry se přežily a všechna ta tvoje milostpaničkovství stojí za starou belu.“ Vzpomněl si zatrpkle na dům, který byl pro něho ztracen. „Nejsi zkrátka to, co si o sobě myslíš.“

Kodrcala se dál a vůbec si ho nevšímala. Na jedné straně se jí uvolnily vlasy. Upadla jí kabelka a ona to nezpozorovala. Sehnul se, sebral ji a podával ji matce, ale ta si ji nevzala.

„Nemusíš se chovat, jako by byl konec světa,“ řekl, „protože to tak není. Ode dneška prostě budeš muset žít v novém světě a pro změnu brát na vědomí pár skutečností. Seber se, však tě to nezabije!“

Matka rychle dýchala.

„Počkejme na autobus,“ řekl.

„Domů,“ zamumlala těžkým jazykem.

„Hrozně nerad tě vidím takhle vyvádět,“ řekl jí. „Jako malá. Byl bych od tebe čekal víc rozumu.“ Rozhodl se zůstat stát a zastavit i ji, aby počkali na autobus. „Dál nejdu,“ prohlásil a zůstal stát. „Půjdeme na autobus.“

Pokračovala v chůzi, jako by ho byla neslyšela. Udělal několik kroků, chytil ji za paži a zastavil ji. Podíval se jí do obličeje a zatajil dech. Hleděl do tváře, kterou ještě nikdy neviděl. „Řekni dědečkovi, ať pro mě přijde,“ zamumlala.

Vytřeštil zaraženě oči.

„Řekni Karolíně, ať pro mě přijde,“ zamumlala znovu.

Ohromeně ji pustil a ona se znovu potácivě vrhla vpřed. Kráčela, jako by měla jednu nohu kratší. Připadalo mu, jako by mu ji unášel příval temnoty. „Mami!“ zavolal na ni. „Maminko, miláčku, počkej!“ Najednou padla a zhroutila se na dlažbu. Vyrazil vpřed a klesl vedle ní s výkřikem: „Maminko, mami!“ Obrátil ji. Obličej měla divoce znetvořený. Jedno oko, veliké a zírající, jí klouzalo trochu doleva jako odpoutaný člun. Druhé zůstalo upřené na něho, znovu mu zkoumalo tvář, nic nenašlo a zavřelo se.

„Počkej tady, počkej!“ vykřikl, vyskočil a rozběhl se pro pomoc k chumáči světel, která zahlédl v dálce před sebou. „Pomoc, pomoc!“ snažil se křičet, ale hlas mu selhával, byla to sotva nitka zvuku. Světla se od něho vzdalovala tím dál, čím rychleji běžel, a nohy se mu pohybovaly bez citu, jako by ho nenesly nikam. Zdálo se, že ho příval temnoty unáší zpátky k ní a odkládá z okamžiku na okamžik jeho vstup do světa viny a lítosti.

Flannery O´Connorová (25. 3. 1925 – 3. 8. 1964) je významnou představitelkou poválečné americké literatury. Do výčtu jejího díla patří romány, eseje, přednášky, kritické články. Avšak vynikla především jako autorka povídek, v nichž čtenáře znovu a znovu zavádí do světa, který přestal rozlišovat zlo a jehož pyšní hrdinové se teprve za cenu často krutých obětí probouzejí ze své zaslepenosti a sobeckosti do reality a dozvídají se o sobě pravdu.1

Flannery O´Connorová si rozhodně nemohla stěžovat na nedostatek uznání, ať už se jí ho dostalo v podobě několika jednoročních stipendií či formou ocenění jejích povídek: celkem třikrát získala cenu O´Henryho za nejlepší povídku roku a pětkrát se její povídky objevily v antologii Nejlepší americké povídky roku. Na co si však mohla stěžovat, bylo časté nepochopení jak ze strany kritiků, tak čtenářů, kteří jejím prózám vytýkali násilí, krutost, morbidnost a grotesknost a odmítali nebo nebyli schopni v nich vidět originální obraz morální krize moderního člověka, kterého autorka přísně soudí měřítky své katolické víry. O´Connorová psala pro svět bez víry, ne pro katolíky, ale nemínila tomuto světu dělat žádné ústupky. ... Nicméně i ti, kteří její teologii nemohou nebo nechtějí sdílet, si uvědomí, že její povídky promlouvají o nepříjemných pravdách o člověku, i když často jazykem jim cizím a těžko srozumitelným, že originálním a znepokojivým způsobem pojednávají o nadvládě zla, proti němuž se dobro může prosadit jen za cenu krutých obětí.2

Když můžete předpokládat, že vaše posluchačstvo věří v totéž co vy, můžete si vydechnout a mluvit k němu normálnějšími prostředky; když ale musíte předpokládat, že v totéž nevěří, pak musíte své vidění ozřejmit šokem – na nedoslýchavé křičíte a pro ty, co jsou skoro slepí, kreslíte veliké a překvapivé postavy.3

Poznámky:

Text zkrátila Hana Antonínová Hegerová.

Nezkrácený text viz: Flannery O´Connorová: Všechno, co se povznáší, se musí setkat. In: Dobrého člověka těžko najdeš. Praha, Odeon 1988, s. 145-166.

1 Inspirováno úvodní poznámkou z výše uvedené publikace Odeonu.

2 Z úvodu Jana Zelenky Přísná moralistka Flannery O´Connorová.

3 Vlastní autorčina slova z úvodu Jana Zelenky.

Navigátor
Chci se podívat na:
Chci vyhledat:
Právě se nacházíte na:
homepage KM
Kritické listy

[ukázat mapu celého webu]
Kritické listy
Čteme s porozuměním


E-infosíť
Přihlášení do e-mailové infosítě Vám zaručí zasílání novinek a aktualit přímo na Váš e-mail. (více informací)
jméno:
e-mail:
cislo:
zde napište: 531
 
Je již přihlášeno 2332 lidí.
Projekt ESF
Investice do rozvoje vzdělávání

Ostatní

Licence Creative Commons
Kritické myšlení, jejímž autorem je Kritické myšlení, o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.kritickemysleni.cz