Čtením a psaním ke kritickému myšlení
Anotace knih
Proč mluvíme česky
Daniela Krolupperová
(Albatros, Praha 2003)

Čeština je mistr v hraní se slovy. Máte také takové přátele, kteří vás často vezmou doslova za slovo? Někdy je to překvapivé a někdy až úsměvné. I na takovéto umění češtiny upozorňuje autorka knížky Proč mluvíme česky.
V tiráži je sice uvedeno, že kniha je určena pro čtenáře a čtenářky od 9 let, ale troufám si říci, že se tu mnohé zajímavosti mohou dozvědět i lidé dospělí.
Daniela Krolupperová tento název zřejmě nemyslela jako otázku, avšak je jisté, že otázku ve čtenáři vzbuzuje. Obzvlášť ve čtenáři, kterého čeština zajímá. Neboť po takovéto knížce patrně sáhne právě ten, kdo k češtině nějakým způsobem odjakživa tíhne. Obálka knížky vypadá, jako by šlo o cestu do pohádky: Dvě dívenky ve starodávném autíčku na cestě vinoucí se ke vzdálenému zámku. V jejich tvářích se zračí překvapení a údiv. A právě tyto pocity je budou provázet od první do poslední kapitoly. Zajímavý vstup do té první obstarají písmenka a, c, r. V podstatě se tu děti seznámí s homonymem (odborného termínu však autorka nepoužije), které má přesah do cizího jazyka. Cestou skrze šatní skříň, vždy zázračně vyprázdněnou, vyjíždějí sestřičky Verunka a Viktorka s malým carem do Země slov.
Spolu s nimi se na těchto výpravách dozvídáme různé zajímavosti. Například to, jak si naši předkové představovali slona, když sice už slovo slon slyšeli, ale slona samotného zatím ještě neviděli. V kapitole Mistři a milovníci jazyka poznáme, kdy v historii „na tom začínala být čeština pěkně bledě“ a proč se tak stalo. Kapitola Skoroslova nám představí slova dávných čističů českého jazyka, kteří se velmi snažili o to, aby v českém jazyce figurovala pouze česká slova. Jiná kapitola vysvětlí, jak vzniklo slovo maminka, a ještě jinde se dozvíme, co je v jazyce největším pokladem. Uvidíme, že mnohá slova by se vskutku dala nazvat světoběžníky.
Na druhém výletě dívky poznají, jak a proč se vlastně narodí nové slovo. Je tu zmíněn vznik slova karma i Čapkova světově proslulého slova robot, u něhož si možná mnozí už ani neuvědomí, kterého slova Čapek k jeho vytvoření použil. Na mnoha místech knihy vytváří nová slova sama autorka. Třeba Slovomorna. Do čeho nás zasvěcuje kapitola s tímto názvem, si lze snadno domyslet.
Na výletě do Země řeči autorka ústy malého cara elegantně vysvětlí jednak pevné a volné postavení větných členů v různých jazycích a jednak ohebnost českých slov. Učiní tak hezkým nápadem – tanečky slov, která se při různých tancích potřebují různě převlékat.
Poslední výlet nás zavede do Země zvláštních zvyků. Píše se tu: „Každý jazyk má totiž své vlastní oči, kterými se kolem sebe dívá.“ Najdeme zde vysvětlení, proč eskymácká nářečí vůbec neobsahují slovo sníh. Jazykohled umožní dívkám podívat se na stejný jev z různých úhlů pohledu, právě tak, jako se na stejnou věc dívají různé jazyky různě.
Takže pokud by v budoucnu chtěly být překladatelkami, pak si na takové věci musí dát speciální pozor. Ale protože je knížka především o češtině, je naprosto v pořádku, že je tu zmínka také o diakritice, neboť snad jen čeština obsahuje v písmu tak specifický znak, kterým je háček. Některé čtenáře zaujme zamyšlení nad slavnými slovy nebo vysvětlení, jak vlastně vznikala jména a proč teď máme také příjmení.
Z posledního výletu zaslouží citovat: „Slova, která volíme, sama říkají, kdo jsme.“ a „Pouhý způsob, jak zdravíme ostatní, toho na nás také poví mnoho.“
Tato v podstatě naučná knížka je plná vtipných souvislostí, ukazuje dětem, že čeština a jazyky vůbec je zajímavá oblast hodná prozkoumávání a že se přitom dá užít i ledasjaká legrace.
Holčičky ztělesňují sen patrně každého češtináře – před každým výletem jásají nadšením, těší se, co nového se zase dozvědí, jsou pozorné a kladou zvídavé otázky. Úkoly za některými kapitolkami povzbuzují k přemýšlení nebo k nějaké akci. Jsou chytré a některé z nich rozhodně nepatří mezi nejlehčí.
Knihu ilustroval Libor Páv, a to velmi vtipně. Například mrtvý jazyk uloží do rakve a text překládá lopatou z jedné hromádky na druhou. I když tváře malých holčiček vypadají spíš jako tváře mladých slečen, jsou jejich výrazy vždy velmi výmluvné. Také tváře všech dalších postav hovoří jasně a výrazně. Je radost obrázky podrobně sledovat.
Přes můj obdiv a nadšení, s kterým jsem knihu objevila, musím přiznat, že si asi bude své čtenáře hledat poněkud obtížněji. Kniha je v měkké vazbě a barevný je pouze obrázek na titulní straně. Je však možné, že si najde čtenáře, kteří obrázky uvnitř knihy rádi omalují sami.


Poukazuji pouze na chyby, které by v takovém textu lektorka PhDr. Ivana Svobodová rozhodně nechat neměla, obzvlášť když jde o řešení úkolů (s. 103-104 Sláva slovesům – chybně určené osoby u tvarů „čteš“ a „utíkala jsem“).

Po dopsání těchto řádků jsem zjistila, že nově knížku vydala Mladá fronta roku 2011. Spěchám do knihovny, abych se na ni podívala. A objevuji knihu v pevných deskách a s barevnými obrázky i uvnitř knihy. Nedá mi to a obě vydání trošku porovnávám. Zjišťuji, že se autorka rozhodla k několika úpravám, které jsou skoro všechny ku prospěchu věci.
Barevné nadpisy, podbarvené úkoly na konci kapitol a tučně napsaná slova, která v původní verzi byla psána jen kurzívou, jistě přispěly k lepší orientaci a příjemnějšímu prohlížení.

picture1
Po knize s barevnými obrázky rozhodně děti sáhnou s větší chutí. Je milé, že obě děvčátka vypadají opravdu dětsky. Ilustrace Milana Starého jsou také vtipné, mají jiný švih, mají však i jiný druh humoru. Pávovy obrázky mi byly příjemné jistou elegancí, důstojností nebo přesností těch slov, která si o to svou podstatou říkala. Například slovo maminka, jehož obrázek v novém vydání vlastně chybí, působí skoro velebně.

 


picture2 picture3 Nebo vysvětlení slova blatník. Lze se právem domýšlet, že osoba sbírající bláto nečinila tak jen proto, aby si bláto jen tak nabírala do dlaně, kladla si ho na hlavu, či dokonce si do něj sedala. Oceňuji i Pávovo porovnání tehdejšího a současného významu uvedeného slova.

Všimla jsem si, že v novém vydání jsou opraveny některé chyby. Nicméně ty, u nichž jsem čekala na opravení nejvíce, jsem nenašla, protože v novém vydání naprosto chybí rozřešení úkolu za kapitolkou Sláva slovesům. Takový výsledek mne nemile překvapil.
Označuji jako bohulibý čin napsat v podstatě odborné čtení pro děti bez záplavy odborných označení, navíc tak, aby bylo poutavé. Pokud k nějakým vysvětlením dochází, autorka volí pro jejich podání příjemně srozumitelnou mluvu. Navíc nechá za sebe (= odborníka) promlouvat malého cara, jehož přátelské poučování jistě děti přijmou lépe, než kdyby jim všechno vyjasňování podávala kniha sama. Takže i když je to ve své podstatě také učebnice, rozhodně působí vlídně, na mnoha místech vzbuzuje radost z poznávání a úkoly, které jsou na konci některých kapitol dětem předkládány, mají šanci být přijaty s větším nadšením než domácí úkoly ze školy.
(K. Bergmannová)