Čtením a psaním ke kritickému myšlení
Anotace knih
Malé ženy
Louisa May Alcottová
(Albatros, 1992)

Recenze od učitelky

Během jedné jarní návštěvy knihovny, kdy jsem doprovázela svoji dceru do dětského oddělení, jsem nahlédla do police s názvem „Dnes vrácené knihy“. Zde jsem během jednoho rychlého okamžiku sáhla po několika knihách, zatímco má dcera žádala o rezervaci několikátého dílu z cyklu Hraničářův učeň. Doufala jsem, že knihy z této police budou prověřené jinými čtenáři, tudíž čtivé. Doufala jsem, že u nich přijdu na jiné myšlenky a odreaguji se od učitelských starostí a povinností přicházejících se závěrem školního roku.

Přebal jedné z těchto knih byl ponurý, černobílý. Z tmavého obrázku (nebo z fotografie) na mne hleděla slečna a kniha měla název Malé ženy. Vyvolávala ve mně pocit tajemna. Nedokázala jsem odhadnout, o čem kniha bude. Začetla jsem se do prvních stránek. Vůbec jsem děj nechápala. Nerozuměla jsem, kde se nacházím, zda na vesnici, či ve městě, zda v Evropě, či na jiném kontinentu, zda v minulém století, nebo ještě v dávnější době. Kniha pro mě byla stále tajemná, a navíc v ní byly krásně a jednoduše popsány každodenní události a rodinný život, proto jsem si u čtení pěkně oddychla. Po přečtení několika desítek stránek mě příběh uchvátil.

Když jsem dočetla k události, kdy se Jo spřátelí s chlapcem ze sousedství, vzala jsem knihu a ukázala ji mé čtrnáctileté dcerce. A tím jsem o čtení Malých žen „přišla“.

Dceři jsem vyprávěla o kamarádské Jo, která „vyléčila“ chlapce Teddyho z jeho nemoci tím, že ho navštívila a povídala si s ním. Má dcera pak měla knihu přečtenu během dvou víkendových odpolední. Doslova v knize ležela. Poté přišla řada opět na mne a já se mohla kochat líčením bezprostředního kamarádství mezi dospívajícími dětmi, láskyplnou péčí maminky děvčat, starostlivostí Teddyho dědečka a rozdílností čtyř sester. Tato rozdílnost povah je v knize povýšena na kvalitu. Již od útlého dětství se dívky nejvíce zdokonalovaly v tom, co je zároveň nejvíce bavilo.

Při vracení knihy do knihovny mi padlo do oka jiné vydání této krásné knížky. Toto vydání mělo na první pohled krásný přebal, obrázky vybarvené do růžova. Všimla jsem si, že je silnější. Toto vydání obsahovalo i pokračování, druhý díl. Opět jsme se u čtení pěkně prostřídaly a navzájem si sdělovaly své dojmy z přečteného.

Pro mne však stále zůstane „nej“ první vydání kvůli svému tajemnému působení.

(Š. Bartošová, učitelka, maminka T. Bartošové)

Recenze od studentky

Znáte ten pocit, když jste unavení, ale ne natolik, abyste šli spát? Tak to se přesně jednoho večera stalo mně. A tak mi moje mamka dala knížku, kterou bych si já nikdy nevybrala. Ale přesto jsem ji začala číst. Už její název Malé ženy napovídá, že to bude o puberťačkách a o jejich každodenních strastech i radostech. Během dvou, tří prvních stránek se moje předvídání vyplnilo, ale je to tak vkusně a vtipně napsané, že jsem se od té knížky nemohla odtrhnout. Přečetla jsem ji asi tak za dva dny. Samozřejmě jsem při čtení i brečela. Jednou samým štěstím a jindy zase žalem. To by tak u dobré knížky být mělo. Pak jsem nemohla odolat a rozebírala jsem ji s maminkou pořád dokola. Nikdy nebudu litovat, že jsem promarnila celý víkend jenom čtením, což znamená, že jsem se nestihla připravit do školy. Naopak, když budu mít trable a nebudu si vědět rady, vzpomenu si na čtyři sestry a budu vědět, že se se svými starostmi dokážu vypořádat právě tak jako ony.

(T. Bartošová, žákyně Gymnázia F. X. Šaldy v Liberci, dcera Š. Bartošové)

Ukázka

Pan March se dlouze zahleděl do dívčiny tváře.

Vůbec tě nepoznávám. Před rokem jsem opustil „syna“ s dlouhými vlasy, ale teď se dívám na krátce ostřihanou dospělou slečnu. Musím se ti přiznat, že jsem dvakrát obešel celý Washington, ale nenašel jsem nic dost pěkného, co by stálo za pětadvacet dolarů, které jsi mi poslala. Opatruju ty peníze, jako někdo jiný opatruje vkladní knížku s celým majetkem.

Prosím tě, tatínku, mlč! Dožadovala se Josefína, která nikdy nesnášela příliš mnoho chvály. – Když už chceš někoho velebit, podívej se na Lízu! Někdy mě udivuje, že nemá kolem hlavy svatozář.

O Líze se bojím skoro mluvit, přiznal se dojatě tatínek. – Zbylo z ní tak málo, že by mohla uletět, kdybych spustil moc nahlas.

Žádné strachy, holedbala se Josefina. – Já si vás teď oba vezmu do parády a budu vám dvakrát denně vařit šodó nebo svůj světoznámý „koňský puding“, po kterém má i střízlíček lví sílu.

A jakpak se ti líbí naše Amy? Přece bys ji nevynechal! Připomněla maminka nejmladší dceru.

Amy? Zadíval se pan March na děvče, které sedělo na koberci vedle jeho křesla. – Nikdy dřív mne nenapadlo, že v ní máme tak skromnou a přičinlivou ratolest. U večeře si vybrala nejmenší porci krůty, odnášela s Markétou ze stolu nádobí a bez říkání dělala všechno, co bylo zapotřebí. Přitom se ani jednou nepodívala do zrcadla. Nejvíc jsem ovšem užasl, když jsem uviděl na Lízině palci prstýnek s tyrkysem a dozvěděl se, že jí ho dala právě Amy, podivoval se tatínek. Nakonec si znovu prohlédl jednu dceru po druhé a řekl:

Líza mi s každým psaníčkem poslala do nemocnice vylisovanou květinu. Vždycky mi připomínala některou z vás. Ale jedenkrát jsem našel v obálce čtyřlístek a ten nosím pořád u sebe, protože mi vás připomíná všechny najednou.

Pan March po těch slovech vytáhl z kapsy peněženku a v její postranní přihrádce vyhledal přeložený papírek. V něm ležel vylisovaný čtyřlístek. Na každém z jeho lístků mohlo být klidně napsáno dívčí jméno: Markéta, Josefína, Amy a Líza…

Jak tak hleděli na usušený čtyřlístek, vůbec si nevšimli, že mezitím Líza vstala a přešla k pianinu. Zdvihli hlavu teprve tehdy, když se ozvala melodie a pokojem zazněl neskutečně tenký, melodický hlásek holčičky, zpívající starodávnou koledu.

Ano, byly to opravdu šťastné a veselé Vánoce…