Čtením a psaním ke kritickému myšlení
Anotace knih
Mrakodrapy
Marka Míková
(Argo, 2012)

„Pětapadesátku,“ vysoukal ze sebe táta a Ema chtěla zakřičet: „ Ne, tati, devětapadesátku, přeci,“ ale netroufla si….

Ona se snad domů nikdy nedostane, myslím si, a čtu s napětím dál. Bojím se o ni, o malou dívku Emu, která nabídla své matce, že dojde nakoupit. Na tom by nebylo nic divného, kdyby Ema nežila v obrovském mrakodrapu a nakoupit se vydala vůbec poprvé – samozřejmě výtahem. A výtah ji vůbec nedovezl tam, kam chtěla… Ema v mrakodrapu bloudí a potkává lidi, kteří by ji měli být blízcí, ale jež nikdy před tím neviděla – svou tetu – zaměstnankyni drůbežárny, babičku na kosmetice, dědu-údržbáře … a zase mám obavy, jak to s Emou dopadne.

Takové a ještě mnohé další čtenářské zážitky ve mně vzbudila nedávno vydaná knihy Marky Míkové Mrakodrapy, resp. její ústřední povídka Ema. A přitom knížka tak mile začala – procházkou jiné malé holčičky Lucky po Brodwayi. Kráčí ruku v ruce se svým tatínkem a my se spolu s ní můžeme nechat okouzlit anděly.

Po setkání s Lucinkou následuje nejdelší část souboru – výše uvedená Ema. Do čtení se pletou vzpomínky na něco velmi podobeného, co jsem zažila – taky jsem přeci bloudila, taky už si myslela, že jsem u cíle, a ono ne. Při čtení jsem se chvílemi smála a usmívala, většinou byla zvědavá, jak to může dopadnout. Nakonec příběhu jsem si oddechla a užila si s Emou nečekaný klid a radost štědrého dne. Vlastně téměř nakonec – na závěr totiž zůstala celá řada otázek: Pochopila jsem text dobře? Bylo to tak? Je to povídka víc legrační nebo napínavá? A jak to autorka udělala, že jsem celou dobu byla jak na trní? V jakém okamžiku se prosté popisy situace zlomí v novou zápletku?

Emu považuji za jeden z textů, který zaujme jak mladého čtenáře, tak i dospělého, v němž vyvolá řadu reminiscencí. V neposlední řadě na Kafkův Proces. Že by autorka úmyslně vychovávala čtenáře existencionalistické literatury, či je podobnost jen náhodná? Opět otázky bez jistých odpovědí, a právě v tom je pro mě největší potenciál příběhu – v napětí, vzpomínkách na dávno zasuté zážitky a řada zneklidňujících otázek. Poslední povídka Mrakodrapy je velmi hravá. Po náročné Emě si čtenář odpočine a brzy si najde postavu, s níž sympatizuje, a výběr je pestrý – mrakodrapy různé letory, jež mluví, přemýšlí, smějí se, hádají a v závěru i velmi účinně jednají.

Shodou okolností jsem úryvek z Emy použila jako cvičný text v českém jazyce v 5. třídě. Poprvé se mi stalo, že se děti ptaly, z jaké knihy text pochází a hned si název zapsaly. Dost dobře si umím představit společné čtení dvou kratších příběhů v rámci výuky. Současně, byť se nejedná o naučné texty, přímou inspiraci New Yorkem nezapřou. Četba ve školním užití může sloužit i jako odrazový můstek a první motivace ke studiu geografickému, jazykovému… a nebo také naopak: Víme my samy o nějakém místě, kde se nám tak líbilo, že bychom tam rádi umístili svůj příběh?

Poznáte, kde končí autorky text a začíná slohové cvičení žáka 5. třídy?

… a už viděl i záblesky jisker, které velkou rychlostí vyskakovaly na vykachličkovanou podlahu. Viděla stovky lidí, jak obsluhují stroje, které se s hlasitým rachotem zvedají a zase klesají. V tom si ji někdo všiml, všechno se zastavilo a bylo ticho…

Když výtah zastavil, pán v livreji ještě pořád sladce spal a nepravidelně pochrupoval jako prasátko. Ema si odfrkla a vyšla ven. Byla ve sklepě. Trochu se nahrbila a v hlavě jí začala znít písnička, které se nemohla zbavit: První hodina odbila a lampa ještě svítila….

Nutno říct, že byla maličko rozklepaná. Hlídala si, kde jsou vypínače, pro případ, že by najednou zhaslo světlo, a pomalu postupovala vpřed. Chodba to byla dlouhá a vydlaždičkovaná. Druhá hodina odbila a lampa ještě svítila… pobrukovala si nebojácně do kroku a postupovala hlouběji do chodby. Čím déle šla, tím víc bylo slyšet hluk strojů a vzájemné pokřikování. Muselo to být v nějakém dost velkém prostoru, protože hlasy se rozléhaly po celé chodbě s takovým až strašidelným echem.

Třetí hodina odbila… zpívala si Ema v ducha a věděla, že musí jít dál, ať se děje, co se děje.

Najednou se v chodbě objevil vozík a s rachotem projel kolem ní. Musela uskočit stranou a přitisknout se ke zdi, jinak by ji určitě srazil. Vozík byl prázdný, ale visely na něm obrovské kovové háky. Ema ucítila zvláštní zápach a nedovedla určit, co je jeho příčinou. Když jí vozík minul, pomalu postupovala dál a pořád se rozhlížela tam a zase zpátky. Hukot strojů a hlasy byly hlasitější, dokonce se začaly ozývat pravidelné rány…

(I. Poláková)