Čtením a psaním ke kritickému myšlení
Anotace knih
Velká cesta Malého pána
Lenka Uhlířová
(Meander 2008)

Je radost vzít do rukou knížku, která na první pohled upoutá dojmem dřevěné vazby, na níž se skví fotografie jako vystřižená z fantastického světa Julese Verna nebo barona Prášila.

Ještě větší radostí je knihu otevřít a číst příběh protkaný mnoha dalšími fotografiemi a ilustracemi – jedna za druhou to jsou malá umělecká dílka. Příběh samotný dokonce můžete číst znovu a znovu a pokaždé vás napadnou nové souvislosti (filozofické, psychologické, politologické…), ani vás nemohou nenapadnout – přimějí vás k nim velmi obrazná pojmenování a vyjádření. Možná už chápu, proč děti tak rády poslouchají stejný příběh opět a opět, a běda, když v něm něco vynecháte nebo pozměníte. A Velká cesta Malého pána rozhodně není pohádka jenom pro děti!


Putování a otázky – to jsou klíčová slova příběhu o Malém pánovi.

Všechno, co děláme a čeho se účastníme, jsou vlastně naše cesty, naše putování odněkud někam za něčím. A při tomto putování (putování životem) nás provázejí otázky. Odpovědi nás někdy napadají a někdy ne. Někdy musíme jít k někomu pro radu.

„Všechno je odpověď, na niž je těžké najít otázku.“ To jsou slova Ivana Wernische citovaná před začátkem příběhu.


Malý pán má sen, který ho přiměje vydat se na cestu. Cesta nám může připomínat pohádku o slepičce a kohoutkovi. Je však obohacena mnoha laskavými slovy, moudrými i vtipnými větami a úsměvnými novotvary.

Jako v životě, i tady najdete poutavé protiklady. Malý pán navštíví Dutou hlavu, která je moudrá. O něco dál si však čteme tvrzení: „Z dutin nikdy nevzešlo nic dobrého.“ To se může zdát na první pohled paradoxní. Ovšem k paradoxům je vždycky nějaký důvod.


Lenka Uhlířová napsala vlídný, a přece provokující příběh.

Jiří Stach nakreslil obrázky plné působivých detailů, vyfotil objekty, z nichž mnohé očividně musel nejprve vyrobit (a možná je vytvářel pod drobnohledem), a někdy obojí promíchal, takže vznikly zvláštní koláže. Na výstavě by všechna tato díla určitě udivovala a přiváděla k nadšení malé i velké návštěvníky.

Nechybí mapa, v níž je však docela obtížné se vyznat, třeba i proto, že použité písmo vlastně není k přečtení. Možná se tak zpochybňují vyčtené moudrosti?


Kdybyste si chtěli udělat schéma cesty Malého pána, nebude to jednoduché! Je dlouhá, vede několika oklikami, když už to vypadá dál hladce, ukáže se překážka, některé odbočky vypadají jako úplně slepé, někde se vysvobození projeví na poslední chvíli a jinde zahraje roli náhoda. Nebo je to intuice Malého pána?


Putování. Proč? Za čím? Co nás vlastně v životě pohání? Co to vlastně Malému pánovi tak chybělo, a přitom o tom nevěděl? Víme vždycky, co nám schází? A rozpoznáme vůbec, že nám něco schází? Bez čeho bychom my – ani jeden z nás – nemohli žít? Nenapadá vás odpověď? Pak si jistě s chutí přečtete tuto knihu – krasavici.


Pro toho, kdo má rád přehledy, je zde část putovního scénáře se jmény vystupujících postav:

1. K cestě vyprovokuje Malého pána opakovaný sen o domě, nad jehož dveřmi stojí nápis: „Zde najdeš, co ti schází.“ Ale když chce Malý pán vejít, probudí se.

2. Odebere se pro radu k Duté hlavě. Ta však k tomu, aby vyprodukovala dobrou radu, potřebuje jiskrnou vodu z kašny v plujícím městě.

3. Rybatice je ochotna Malého pána přeplavit, když se s ní rozdělí o večeři. Jídla se ukáže příliš málo.

4. Od Suchého dřeváka se Malý pán dozví, že: „Na město padla Velká tíseň a zalehla pramen, který kašnu napájel. Od té doby voda nejiskří a celé město schne a chřadne.“ Co udělat, aby se kašna opět naplnila vodou, to by mohla poradit sestra Velké tísně Muří noha. Za ní se Malý pán vypraví do Lesa stínů, odkud se však nikdo nevrátil.

5. Ocitá se v Muřím hradu. Muří noha je doma a… pláče! Vypadá to na slepou uličku, Muří noha mu totiž nepomůže, neboť myslí jen na svou ošklivost.

6. Na vývěsní tabuli na kraji lesa ho upoutá cedulka: „Všechna moudrost světa pod jednou střechou. Navštivte naši bibliotéku. Otevřeno denně, výpůjčky zdarma! Listovalov, knihovník.“

7. Na otázku, jak zkrásní, co je ošklivé, sice má knihu, ovšem psanou těkavým písmem. Na čtení potřebuje ustalovací brýle, ale ty jsou rozbité.

8. Opravit je mohou Drobní kutilové, kteří žijí v Makových lánech. Mistr Drobný je však opravit nemůže, ledaže by měl šťávu z písečné okurky.

9. Malý pán tedy putuje na Velkou okurkovou pláň, kde žije písečný okurník Promodral.

10. Je třeba zasít! Písečné okurky rostou z otázek. Těch měl Malý pán šest, ale žádná nevyklíčila – nebyly dost plodné.

11. Malý pán putuje na jih, kde žije otazník Tosipiš a ten má otázek plný dům. Jedna velmi plodná otázka je hodně cenná, nedá ji, jedině vymění. Říká: „I neplodné otázky stoupnou v ceně, když se k nim najde vhodná odpověď. Odpovědi jsou však velmi vzácné a není lehké je získat.“ Posílá Malého pána do skrytého bludiště pro plody stromu odpovědníku. Jenže – jak najít skryté bludiště? Cestu k němu by mohli rozpoznat Bádavci, kteří bydlí v obludném kameni a mluví neznámou řečí. Otázku: „Kde se skrývá bludiště?“ – je třeba nechat přeložit v mravenčím překladišti.


To není všechno! Příběh sice nemá ani celých šedesát stran menšího formátu, ale vykreslené putování je až nečekaně rozsáhlé. Hutný styl bez zbytečných vět vás nenechá v klidu, odkud nedočtete až do konce. Knížku budete odkládat s úsměvem, dobře naladěni do dalších vlastních životních příhod.


Ukázka z knihy (s. 53):

Přesně uprostřed labyrintu rostl strom obtížený plody. Byl to odpovědník, to Malý pán poznal hned. Jedna odpověď ve tvrdé skořápce mu spadla přímo k nohám. Malý pán se zaradoval, zvedl ji a rozlouskl. Krumloch je křivá díra četl nahlas. Cítil, že tím poznáním se vše změnilo a že už nikdy nebude stejný jako dřív. Tak to tedy je, pomyslel si a sáhl po další odpovědi. Nic nelze rozdělit přečetl si a hned pochopil, že je to velká pravda. Ptáci nelétají na jih kvůli prázdninám četl dál. Horká hlava je lepší než studené nohy . I s tím musel souhlasit. Malý pán cítil, jak ho to vědění s každou odpovědí víc a víc povznáší. Zanedlouho už měl odpovědí plný chlebník. Byl jimi natolik povznesen, že se sotva dotýkal země. Krok měl najednou lehký a cesta zpátky k otazníkovi mu rychle ubíhala.


Nebo těsně před závěrem (s. 59):

„Buď zdráv, příteli,“ oslovil Malého pána. „Tak jsi konečně přišel.“

Malý pán okamžitě pocítil s Kořínkem zvláštní spřízněnost, protože na stínítku růžové lampičky byl namalován stejný jelen, jakého měl Malý pán na ponožkách. Kromě toho mu ještě nikdy nikdo neřekl „příteli“.

„Tys mě čekal?“ zeptal se Kořínka zvědavě.

„Celé dny tu jen sedím a čekám na přítele, který by si se mnou zahrál šachtle,“ odpověděl kapitán Kořínek a ukázal na šachovnici na stole. „Vím, že ty budeš ten pravý. Doufám, že hraješ šachtle?“

(K. Bergmannová)